**Lyra**

Enzo mě vleče nekonečně dlouhým kusem chodby a jeho velká ruka svírá tu mou v železném stisku. S každým dlouhým krokem se mi jeho klouby otřou o bok. Neustále hází pohledy přes široké rameno, jeho temné oči mi střílí do tváře každých pár vteřin, jako by čekal, že se vypařím. Za námi se od stěn odráží synchronizované dunění dvou masivních strážců. Udržují si odstup přesně na dva kroky. Jejich těžké kroky mi dusivě připomínají mé postavení zajatce.

Chodba působí spíš jako nějaký muzejní exponát než rezidenční dům. Vznešené dřevěné dveře narušují nedotčené bílé stěny, každé rámované složitými zlatými detaily, které zachycují jantarovou záři svícnů lemujících cestu. Pod nohama se mi táhnou lesklé černobílé dlaždice, vyleštěné do zrcadlového lesku. Zpátky na mě zírá můj odraz, rukojmí chycené ve zlaté kleci. Prostor na zdech mezi světly pokrývají úchvatná mozaiková umělecká díla. Živé barvy a pečlivé detaily si žádají pozornost, zaměstnávají mou splašenou mysl a ztěžují mi sledování naší přesné trasy skrz tohle rozlehlé sídlo.

Proplétáme se dalšími několika chodbami, jejich rozložení je závratné a složité. Nakonec se úzká chodba rozevře a vyplivne nás na podestě majestátního, točitého schodiště. Dech se mi zadrhne v krku. Vstupní foyer pod námi je monumentální. Svou velikostí by směle mohlo konkurovat hale luxusního hotelu. Vysoko nahoře visí ze klenutého stropu obrovský křišťálový lustr. Tři masivní patra řetězců diamantově broušených krystalů padají dolů jako zářící, zmrzlý vodopád a vrhají po ohromné místnosti třpytivá světelná panoramata.

Tohle místo není domov. Je to pevnost maskovaná jako palác. Nikdy jsem nebyla v Buckinghamském paláci, ale představuji si, že ta samotná rozloha královské rezidence působí asi takhle. Jak hluboké kapsy tyhle mafiánské zrůdy vůbec mají?

Enzo mě táhne vpřed. Začneme sestupovat dolů po zářivě bílém mramorovém schodišti. Po okraji se táhne složité, vzorované zábradlí ukončené tlustým madlem třpytícím se čistým zlatem. Ti muži jsou zjevně posedlí bohatstvím a dominancí, barví si svůj svět do drahých kovů. Střed mramorových schodů lemuje plyšový červený koberec a přidává vrstvu brutálního luxusu, která ostře kontrastuje se studeným, tvrdým kamenem.

Risknu krátký pohled přes rameno. Dva strážci, pevní jako zeď, udržují naprosto stejnou vzdálenost. Jejich ploché, mrtvé oči zůstávají upřené přímo před sebe. Odmítají se na mě podívat přímo, a přesto jejich postoj přímo křičí smrtonosnou připraveností. Své obrovské pěsti mají pořád zaťaté podél boků, svaly napjaté jako pružiny. Vypadají jako útoční psi napínající se na neviditelném vodítku, jen čekající na to, až udělám jeden špatný krok.

Střelím hlavou dopředu, když se blížíme k posledním schodům. Oči se mi zafixují na vzdáleném konci grandiózního foyer. Jsou tam. Sada masivních bílých dřevěných dvoukřídlých dveří. Přední dveře. Východ.

Ostré, náhlé trhnutí za mou ruku okamžitě odvede mou pozornost od vábivého východu. Enzo se zastaví na posledním schodu. Hledí na mě shora, jedno temné obočí vysoko zdvižené. Nevysloví jediné slovo, ale z jeho ztuhlého postoje vyzařuje tichá hrozba. Vyzývá mě, abych to zkusila. Poselství je jasné. Těžce polknu, potlačím hořkou žluč, co se mi zvedá v zadní části krku, a odtrhnu pohled od předních dveří.

Otočíme se doleva a mizíme pod elegantní křivkou schodiště. Rozprostře se před námi další dlouhá chodba, než konečně končí u sady tyčících se, dvojitých mahagonových dveří. Enzo se zastaví. Nepatrně kývne, čímž umožní oběma vysokým strážcům projít kolem nás. Natáhnou se a zatlačí těžké mahagonové dveře dokořán. Enzo mě zatahá za ruku a přetáhne mě přes práh.

Ze rtů mi unikne tiché povzdechnutí. Tahle jídelna popírá logiku. Ten excentrický, přepychový prostor by mohl klidně spolknout celé fotbalové hřiště. Podlahu halí hluboký, krvavě červený koberec, který tlumí naše kroky. Stěny v barvě skořápky se pyšní tlustými zlatými svítidly a masivními zlatými korunními římsami. Z rozlehlého stropu visí několik dalších křišťálových a zlatých lustrů a osvětlují prostor teplou, tísnivou září.

Přímo v absolutním středu místnosti stojí masivní, bohatě vyřezávaný obdélníkový jídelní stůl. Obklopují ho tlusté, plyšové zlaté židle, z nichž každá je čalouněna sytě zlatou a červenou mozaikovou látkou. Samotné prostírání na stole patří do královské banketní haly. Před každou židlí leží nádherný bílozlatý porcelán, lemovaný blýskavými zlatými příbory a křehkými sklenicemi z waterfordského křišťálu obsahujícími různé syté tekutiny. Prostředkem stolu se táhnou tři nedotčené křišťálové vázy, z nichž přetékají plně rozkvetlé, voňavé bílé růže.

Prostor okupuje osm impozantních mužů. Někteří spolu konverzují v tichém, nebezpečném mručení, jiní sedí v zasmušilém tichu. Všichni mají na sobě dokonalé, drahé obleky na míru, které se napínají přes jejich nebezpečné, svalnaté postavy. Vzdálené čelo dlouhého stolu zabírá Dante. Jeho židle je větší, širší a mnohem přepychovější než ty ostatní - doslova trůn pro krále mafie. Sedí se skloněnou hlavou, jeho intenzivní pohled se soustředí na stoh tlustých papírů rozložených před ním. Dál v řadě sedí Ro, ťuká do displeje telefonu a k rtům si zvedá jemný porcelánový hrníček s kávou. Naproti němu sedí Gideon, naklání se a vyměňuje si tichá slova s mužem plným jizev po své pravici.

Dvě židle zůstávají prázdné. Jedna stojí u protějšího čela stolu, kilometry daleko od Danta. Druhá prázdná židle leží přesně mezi Rom a Gideonem.

Ve chvíli, kdy mé balerínky vstoupí na červený koberec, tiché hučení mužské konverzace naráz utichne. Obrovskou místnost zadusí ticho, jak se naším směrem stočí osm párů dravých očí. Dante vzhlédne. Upustí papíry na stůl a koutky úst mu zacukají do temného úšklebku. Odtlačí si židli, vstane do své tyčící se výšky a vykročí k nám. Enzo a já se zastavíme v polovině cesty ke stolu.

Dante rozpaží. Bez vteřiny varování zkrátí vzdálenost a pohltí mě v dusivém objetí. Jeho silné, těžké paže se mi obmotají kolem ramen a přimáčknou mě k jeho na kámen tvrdé hrudi. Ztuhnu a ruce držím přilepené k bokům. Odmítám gesto opětovat. Ta intimita je vynucená, neohrabaná a děsivá. Dante mému ztuhlému odporu nevěnuje pozornost. Skloní hlavu, přitiskne nos k mým vlasům a zhluboka nasaje vzduch. Políbí mě na temeno hlavy a tím si mě před svým publikem označkuje.

"Dobré ráno, malá holubičko! Doufám, že jsi spala dobře," zašeptá mi tiše do ucha a jeho dech je na mé kůži horký. Odtáhne se jen tak daleko, aby se na mě podíval dolů, a jeho hlas zaduní tak, aby to slyšel zbytek místnosti. "Pojď, miláčku. Musíš umírat hlady!"

Chytne mě za ruku, vytrhne mě od Enza a vede mě k jídelnímu stolu. Doprovodí mě přímo k prázdnému křeslu vklíněnému mezi Gideona a Roa.

Jakmile se přiblížíme, Gideon i Ro se okamžitě postaví na nohy. Ostatní muži je následují a vstávají unisono jako dokonale vycvičená vojenská jednotka. Dante natáhne paži a odtáhne moji těžkou zlatou židli zpět, čímž hraje roli dokonalého gentlemana. Zapadnu do plyšové červenozlaté látky. Muži si znovu sednou. Všimnu si, že si Enzo zabral tu jedinou židli na vzdáleném čele stolu, zatímco Dante se vrací na svůj trůn.

"Sluší ti to, tvářičko," zašeptá mi u ucha Gideon sladkou chválu.

Tvář mi zaleje horkost, hrne se mi nahoru po zadní části krku a zapálí mi uši. Nenávidím zrádcovskou reakci svého těla na jeho jemný tón. Sklopím zrak, vynutím si plachý úsměv a zamumlám tiché poděkování. Tahle domácí šaráda je k nesnesení.

O chvíli později Dante zvedne ruku a dvakrát luskne prsty. Boční dveře se rozletí. Do místnosti se vlije malá armáda personálu. Několik mužů oblečených v ostrých černých smokinzích a tři starší ženy ve tradičních černobílých uniformách hospodyní vtlačí několik zlatem vyšívaných vozíků. Vzduch se naplní těžkou vůní pečeného masa, čerstvého pečiva a temně pražené kávy.

Sluhové se pohybují s rychlou, tichou precizností. Obcházejí obrovský stůl, třímají stříbrné podnosy a stříbrné kleště. Nakládají naše porcelánové talíře nekonečným množstvím čerstvého ovoce, silných plátků slaniny, vajec, teplých rohlíků a sladkého pečiva. Jeden z mužů ve smokingu znovu dolije mužům do hrnků kouřící kávu, pak si stoupne vedle mě a naplní mi křišťálovou sklenici vychlazeným jablečným džusem. Kávu vlastně ani nemám ráda, ale to, že se vůbec neobtěžovali zeptat na to, co bych si přála, mi připomíná, že v tomhle domě můj hlas nemá absolutně žádnou váhu.

Rozhodnu se držet jazyk za zuby a sklopit hlavu. Intenzivně se soustředím na horu čerstvého ovoce a křupavé slaniny navršenou na talíři se zlatým lemováním přede mnou. Muži se vrací ke svým tichým, dunivým konverzacím. Nad hlavou mi poletují útržky brutálních obchodních dohod a územních sporů. Ignoruji je a zaměřuji se jen na zvuk své vidličky škrábající o porcelán. Stejně se nikdo nepokouší mě zapojit do konverzace, což mi naprosto vyhovuje.

Zrovna když se začínají sklízet talíře, ostrý, pronikavý zvuk roztříští to tiché bzučení v místnosti. *Cink.*

Někde dole u stolu se ozve upozornění na zprávu. Muž, který si říká Viper, vytáhne ze saka od obleku svůj telefon. V místnosti se rozhostí hrobové ticho. Ta změna je okamžitá. Uvolněná, domácí atmosféra se vypaří, nahrazena dusivým, smrtonosným napětím. Všech osm mužů zírá na Vipera s tvářemi vytesanými z kamene.

Viper zírá dolů na svítící obrazovku. Jeho ostré rysy v obličeji se zkroutí. Naťuká rychlý sled kláves, očima přelétává nové řádky textu. Jeho výraz opanuje temná, ošklivá křeč čiré frustrace a kypícího vzteku. Zvedne hlavu a uzamkne pohled s Dantem.

Nepadne jediné slovo. Ticho se natahuje, těžké a elektrické. Vypadá to jako telepatická konverzace probíhající mezi zrůdami. Během zlomku vteřiny propukne chaos. Dante vystřelí ze svého trůnu. Židle hlasitě škrtají o tlustý červený koberec, jak se každý z mužů prudce zvedne na nohy. Opustí svou kávu, opustí své obchodní řeči a opustí místnost. V jednotné, agresivní smečce se hrnou k dveřím jídelny, hlavy u sebe v tichém, vzteklém šepotu. V jejich tvářích je děsivý, krvežíznivý vztek a vypadají, že jsou připravení vyhlásit otevřenou válku komukoliv, kdo se opovážil přerušit jejich snídani.

Těžké mahagonové dveře se za nimi zabouchnou.

Mrknu a zírám na prázdné židle. Sedím úplně sama uprostřed místnosti velikosti fotbalového hřiště. Podívám se k zavřeným mahagonovým dveřím. Nic. Podívám se k bočním dveřím, kde zmizel personál. Nic. V rozích nestojí žádní strážci. Žádný personál neodnáší talíře.

Co se to právě stalo?

To uvědomění do mě narazí jako nákladní vlak v horkém letním dni. Tohle je ono. Tohle je moje šance. Ta náhlá mafiánská nouzová situace je natolik rozptýlila, že úplně zapomněli, že vůbec existuju. Mám příležitost.

Odtlačím židli dozadu, měkká látka mě propustí. Postavím se, srdce mi buší do žeber. Kradu se přes ten obrovský červený koberec a nutím své nohy, aby zůstaly lehké a neslyšné. Dorazím k obrovským dvojitým mahagonovým dveřím. Přitisknu dlaň na dřevo a pomaličku otevírám jedno křídlo přesně tak, abych tou štěrbinou mohla nakouknout ven.

Zkoumám pohledem chodbu. Doleva. Doprava. Prázdno. Ani jeden osobní strážce. Ani jedna služebná. Proklouznu škvírou a bez jediného hlásku za sebou ty těžké dveře jemně zavřu.

Hnalam se dolů chodbou a vrhala očima do každého stínu s očekáváním, že z něj vystoupí obrovský strážce a chytne mě. Díky bohu, že mě Enzo obul do obyčejných bílých balerínek místo hlučných, klapajících podpatků. Sleduju naši předchozí trasu zpět, naviguju v tom bludišti stěn se zlatými detaily, dokud konečně neprolomím hlavní vchod.

Vykročím ven do rozlehlého, velkolepého vstupního foyer. Obří křišťálový lustr visí přímo nahoře a vrhá své oslepující světlo na černobílé dlaždice. Přitisknu se zády ke zdi, zatajím dech a čekám, jestli se nerozječejí alarmy nebo se nerozlehne výkřik. Pořád nic. Ticho je ohlušující.

Přes tu rozlehlou, prázdnou plochu mramorové podlahy mě vábí ty nádherné, obří bílé vchodové dveře. Těžké dřevo obklopují vysoká okna od podlahy ke stropu a ukazují výhled, nad kterým se mi sbíhají sliny. Jasné, teplé slunce praží na rozlehlou venkovní zahradu. Skrz sklo dokonce rozeznávám i elegantní černý blatník zaparkovaného luxusního auta. Svoboda je přímo tam. Je vzdálená pouhých pár metrů.

Opustím zeď a vyrazím rovnou ke dveřím. Mé třesoucí se prsty se natáhnou a nahmátnou těžké mosazné kování. Na okraji se tyčí tři odolné bezpečnostní zámky.

Chytnu ten první těžký zámek. Otočím jím. *Cvak.*

Přesunu se na prostřední zámek, ruce kluzké studeným potem. Otočím jím. *Cvak.*

Dosáhnu na poslední bezpečnostní zámek dole. Otočím jím. *Cvak.*

Zhluboka, trhaně se nadechnu a omotám prsty kolem studené mosazné kliky. Otočím tou kovovou koulí, zatajím dech a modlím se, aby se nespustil nějaký tichý alarm. Zatáhnu těžkou kliku k sobě k hrudi. Dveře povolí.

Otevřeným prostorem pronikne paprsek jasného slunečního svitu a prořízne dlaždice ve foyer. Do tváře mě zasáhne závan čerstvého, nezkaženého venkovního vzduchu a šokuje mé smysly. Otevřu dveře dokořán. V hrudi mi exploduje vzrušení a čistý adrenalin mi začne divoce pumpovat žilami a přímo křičí na mé nohy, aby utíkaly.

"Co si myslíš, že děláš, malá holubičko?"

Hluboký, dunivý hlas se odrazí od mramorových stěn, roztříští ticho a zmrazí mi krev v žilách.

Ztuhnu v polovině pohybu. Ruka se mi křečovitě sevře kolem mosazné kliky. Mé splašené srdce zařadí přímo děsivý pátý rychlostní stupeň, až mi hrozí, že mi prasknou žebra. Spolknu knedlík hrůzy v krku a pomalu se otáčím na patách.

Stojí přímo uprostřed té masivní místnosti, ruce má ležérně zasunuté v kapsách svého obleku na míru. Ro. Na jeho pohledné, sadistické tváři se roztahuje temný, ďábelský úsměv. Vypadá naprosto klidně, pozoruje mě jako predátor, který si prohlíží myš chycenou do pasti na lepidlo.

V hrudi mi vzplane náhlá, iracionální jiskra vzdoru a prořízne se tou hrůzou.

"Není to jasné?" odseknu mu zpátky, hlas ze mě přímo odkapává bezohlednou drzostí. "Jdu na čerstvý vzduch. Uvidíme se na rohu ulic Nashledanou a Nikdy!"

Pobavení z Roovy tváře zmizí, nahrazené temným, smrtelným slibem. Vytáhne ruce z kapes a široká ramena se mu napnou.

"Opovaž se, Lyro!" štěkne Ro, jeho hluboký hlas v sobě nese děsivé varování. "Nedostaneš se ani za zahradu, a nebude se ti líbit, až tě chytím!"

Samotná hrozba v jeho tónu mi téměř přilepí nohy k podlaze. Ale za mnou jsou otevřené dveře. Kůže se mi dotýká hřejivé slunce. Dřív než mi stihne naskočit zdravý rozum a donutí mě zpanikařit a couvnout, otočím se. Rozrazím těžké bílé dveře dokořán a vystřelím se kupředu. Vyrazím sprintem na masivní, sluncem zalitý trávník před domem a moje balerínky buší do betonových schodů.

Za mnou vybuchne z otevřených dveří hluboký, zlý smích.

"Utíkej, kotě, utíkej! Tatínek si pro tebe jde!"