**POV: Lyra**

O tvář se mi otírá hřejivý, uklidňující pocit a tahá mě zpět z temných, těžkých hlubin mého vyčerpaného spánku. Instinktivně se do toho doteku nakloním. Suchými rty mi proklouzne tiché, ubohé zasténání, jak se snažím stočit se blíž ke zdroji toho tepla.

Vzduchem se zaduní tiché, hluboké zasmání.

Oči se mi roztřepotají. Trvá to několik rychlých mrknutí, než si vyčistím zrak od spánku, ale ve chvíli, kdy zaznamenám tu tvář, vznášející se jen pár centimetrů od mé, dech mi uvízne v plicích. Je to andělská, vytesaná tvář, natolik nádherná, že by mohla patřit mramorové soše, přesto v sobě skrývá temnou, démonickou povahu Enza Vance. Leží ležérně na matraci hned vedle mě, opřený o jeden loket a hlavu má opřenou o svou velkou ruku. Na sobě má černou společenskou košili se dvěma vrchními knoflíky rozepnutými, odhalujícími hladkou kůži na hrudi, sladěnou s černými společenskými kalhotami na míru.

"Dobré ráno, zlatíčko. Spalo se ti dobře?" vrká. Jeho hlas je hladký jako rozpuštěná hořká čokoláda.

Zírám na něj, ústa se mi otevírají a zavírají, aniž by vydala jediný hlásek. Ticho se protahuje. Hruď se mi stáhne a mé srdce začne tlouct zběsilý, nekontrolovatelný rytmus do žeber. Zalije mě náhlý příval čiré hrůzy, který se mísí s vyčerpáním vyzařujícím z mých kostí. Mrknu a z koutku oka mi unikne jediná zatoulaná slza, která mi po spánku vykreslí horkou cestičku.

"Pššš, zlatíčko. To je v pořádku. Všechno je v pořádku," říká Enzo. Jeho tón je mrazivě klidný. Svou velkou, teplou rukou mi chytne stranu tváře. Jeho palec přejede dopředu a něžně setře mokrou šmouhu, kterou za sebou moje slza zanechala. Chladný kov jeho těžkých prstenů se mi vtiskne do zahřáté kůže a pošle mi přímo do mého středu nechtěný, matoucí nával horka. Navzdory hrůze svírající mé hrdlo, se mi podbřišek stáhne hlubokým, pulzujícím teplem.

"Hodná holka," chválí mě a jeho hlas klesne o oktávu, když ucítí to jemné zadrhnutí mého dechu.

Nenávidím své tělo za to, jak na něj reaguje. Je to můj únosce. Vzal si mě proti mé vůli. Donutím se polknout a snažím se překonat to drsné sucho v krku.

"C-co c-chce-chcete?" zakoktám se. Můj hlas je chraplavý a škrábe do ticha pokoje.

Enzo se usměje. Je to pomalé, kalkulující naklonění rtů. Nakloní hlavu a přisune se blíž. Jeho obličej je tak blízko, že cítím, jak mi jeho horký dech ovívá kůži. Kdyby se pohnul o pouhých pár centimetrů blíž, naše rty by se dotkly. Můj pohled sklouzne k jeho ústům, kousnu se do spodního rtu a zoufale se snažím bojovat s tím matoucím, horkým třepotáním v žaludku.

Připravím se, očekávajíc, že mě políbí na ústa, ale on na poslední chvíli změní úhel. Pevně mi přitiskne rty na prostředek čela a nechá je tam spočívat. Ten kontakt je zvláštní, majetnický a až podivně uklidňující.

Stáhne se a natočí trup k těžkému nočnímu stolku. Popadne elegantní skleněnou láhev s vodou, odšroubuje víčko a zasune svou silnou ruku přímo za můj krk. Zvedne mi hlavu z matrace a přiblíží okraj skleněné láhve k mým suchým rtům.

"Napij se," přikáže jemně.

Otevřu ústa a hltavě do sebe překlápím chladivou, osvěžující tekutinu. Voda mi zklidňuje hořící hrdlo a řítí se do prázdného žaludku. Nakloní láhev zpět a odtáhne ji, když už je skoro prázdná. Věnuje mi zářivý, oslepující úsměv, který by patřil na filmové plátno.

Zúžím na něj oči, čekajíc na odpověď na svou otázku.

Pomalým, odměřeným nádechem nabere vzduch. "Už víš, co chceme, zlatíčko," odpoví se stejným mrazivým, absolutním klidem. "Tebe. Jsi naše. Přivezli jsme si tě k nám domů. K tobě domů."

Poslední dvě slova zašeptá, jako by šlo o posvátný slib.

Čelist mi spadne. Ta absurdita jeho tvrzení se přese mě přežene. Hrůza vířící mi v hrudi se změní v horké, žhnoucí vzplanutí vzteku.

"Domů?" vyprsknu. Hlas mi přeskočí, ale vytlačím ze sebe ta slova s veškerým jedem, jaký dokážu posbírat. "Tohle není můj domov! A nejsem vaše! Nevím, jakou zvrácenou, nemocnou hru tu hrajete, ale nemám zájem! Pust'te mě!"

Trhnu rukama i nohama a zbytečně tahám za ta těžká pouta přivazující má zápěstí a kotníky ke čtyřem rohům postele. Kov cinká a sténá, ale silné okovy se nepohnou ani o píď.

Enzo neucukne. Pozoruje můj zoufalý, zběsilý boj s hlubokým pobavením, které mu jiskří v temných očích. Usmívá se, jako by mu můj ohnivý vzdor připadal spíš roztomilý než výhružný.

"Jsi tak roztomilá, když se zlobíš," zamumlá a natáhne se, aby mi poklepal na špičku nosu.

To gesto je odporné. Vrhu na něj jedovatý pohled, přejíc si, aby moje oči byly dýky, které by mohly jeho samolibý výraz přímo proříznout, ale on se jen zasměje.

"Odemknu ti ta pouta," prohlásí Enzo a jeho tón získá obchodní ráz. "Můžeme jít dolů a dát si snídani. Musíš mít hlad, lásko. Ale jen pod jednou přísnou podmínkou." Nakloní se k mně a jeho tvář se vrátí do té nebezpečné blízkosti. "Takže... slibuješ, že budeš pro nás hodná holka?"

Než stihnu vyprsknout další vzdorovité odmítnutí, můj žaludek mě zradí. Vydá hlasité, duté, trapné zakručení, které se rozlehne tichým pokojem. Po krku mi začne plíživě stoupat horká vlna ponížení a barví mi tváře do jasně červené.

Enzovi v hrudi zaburácí další temné zasmání. "Tak?"

Zírám do stropu, cítíc těžkou tíhu porážky usedající na má ramena. Umírám hlady. Jsem unavená z tahání za tyhle řetězy. S dlouhým povzdechem zavřu oči.

"A-ano," zamumlám neochotně.

"Ano, co?" naléhá a jeho tón vyžaduje náležitý respekt.

Kousnu se zevnitř do tváře. "Ano... pane?"

"Hodná holka." Temná, dominantní aura vyzařující z jeho mohutné postavy si vynucuje mou podřízenost. "Teď tě uvolním z tvého kovového spoutání. Nepokusíš se utéct. Zůstaneš na téhle posteli. Vezmu ti oblečení a obléknu tě. Nebudeš se mnou bojovat. Sejdeme dolů do jídelny společně a ty mě celou dobu budeš držet za ruku. Rozumíš?"

"Ano, pane," zašeptám.

Enzo přenese váhu a sáhne si do kapsy, ze které vytáhne malý stříbrný klíč. Posadí se a přehodí své dlouhé nohy přes okraj matrace. Odemkne ty silné kovové okovy kolem mého pravého zápěstí, potom levého. Jakmile mám ruce volné, mnou si syrovou, červenou kůži a snažím se do svých necitlivých prstů přivolat zpět krevní oběh. Přesune se dolů k nohám postele a rychlými, naučenými pohyby odemyká vázání kolem mých kotníků.

Ve chvíli, kdy odpadne poslední pouto, posadím se. Ruce se mi natahují po hedvábném prostěradle. Přitáhnu si tu chladivou látku až k hrudníku, zoufale se snažím zakrýt a udržet si jakýkoli zbytek důstojnosti, který mi v tomto cizím pokoji zbyl.

Enzovy oči ztmavnou. Během jediného úderu srdce překoná vzdálenost mezi námi. Dopadne na okraj matrace hned vedle mě, až se pod jeho mohutnou vahou prohnou pružiny. Tyčí se nad mou drobnou postavou a blokuje okolní světlo.

Než stačím jeho pohyb zaregistrovat, jeho ruce vystřelí vpřed. Sevře mi zápěstí železnou silou a vtlačí mi paže dolů, čímž je pevně přišpendlí k mým bokům. Hedvábné prostěradlo mi vyklouzne z prstů a shrne se mi do klína.

Zalapám po dechu. Zůstala jsem před ním odhalená, na sobě jen černou krajkovou podprsenku a maličké ladící černé krajkové kalhotky. Má těžká ňadra se dmou přes horní okraj jemných košíčků a zvedají se nahoru a dolů v rytmu mého rychlého, zpanikařeného dechu.

Enzův pohled sklouzne přímo na mou hruď. Zírá vřele, hladově a neústupně. Mé bradavky mě zrazují, tvrdnou do pevných malých špiček tlačících se proti průsvitné černé krajce pod jeho intenzivním zkoumáním.

"Před námi se nikdy neschovávej, drahoušku," přikazuje. Jeho hlas je hluboké, drsné zavrčení. "Není tu nic, co bychom už neviděli. Jsi úchvatná. Každičká tvá část patří nám. Pamatuj si to."

Přežene se přes mě nová vlna rozpaků. Jsem nucena tam sedět, obnažená a třesoucí se pod jeho dravýma očima. Ta absolutní zranitelnost toho okamžiku způsobí, že naskočí můj přirozený obranný mechanismus.

"Vyfoť si mě, vydrží to dýl," vyštěknu sarkasticky a moje drzost mi vyklouzne dřív, než se stačím kousnout do jazyka.

Enzo pozvedne obočí. Po tváři se mu rozleje pomalý, zlověstný úšklebek. Mrkne na mě a přesune svou váhu na okraji matrace. Podívá se dolů do svého vlastního klína a úmyslně, na odiv si přejede rukou po předku kalhot. Silná, tvrdá erekce se napíná proti drahé látce jeho kalhot a rýsuje těžkou délku jeho penisu.

"Moc rád, zlatíčko. Díky. Až později, ale," odsekne.

Pak se jeho chování přepne jako vypínačem. Hravé pobavení zmizí, nahrazeno temným, nebezpečným ostřím. Teplota v pokoji jako by klesla o deset stupňů.

"A dej si pozor na to chování, drahoušku," varuje mě a jeho barytonový hlas vibruje násilnou hrozbou. "Příště, až se rozhodneš dělat potíže, nebudu váhat, přehnu si tě přes koleno a zmaluju ti zadek dočervena za to, jaký jsi spratek."

Ta hrozba mě zasáhne přímo do hrudi. Ta zastrašující, dominantní energie z něj vyzařující mě okamžitě umlčí. Ztěžka polknu a věnuji mu malé, trhavé kývnutí.

Spokojený s mou podřízeností se Enzo postaví. Přejde k obrovské mahagonové šatní skříni na druhém konci pokoje. Otevře dveře a sáhne dovnitř pro černý kus oblečení a pár bot. Vrátí se zpátky k posteli a v rukou drží těsné, velmi drahé značkové šaty.

"Postav se," poručí.

Nehádám se s ním. Odstrčím se z matrace a moje bosé nohy se dotknou měkkého koberce. Stojím před ním, lehce se ve spodním prádle třesu, zatímco on mi na zádech rozepíná zip u šatů.

Podrží látku rozevřenou. "Vlez si do nich."

Pro udržení rovnováhy položím ruce na jeho široká, svalnatá ramena. Pod látkou košile má svaly tvrdé jako kámen. Vstoupím do šatů a zvedám ruce, jak vede ten těsný, luxusní materiál vzhůru po mém těle. Pomůže mi provléct látku přes boky a vytáhnout ji až do pasu. Prostrčím ruce úzkými, bílými rukávky s malým spadeným střihem.

Enzo si mě otočí, takže se zády natočím k jeho široké hrudi. Chytne zip na samém spodku mé páteře a začne ho táhnout nahoru. Jak kovové zoubky uzavírají mezeru, jeho klouby zlehka a úmyslně kloužou po holé kůži mých zad.

Ten dotek, lehký jako pírko, vyšle ostrou, mučivou vlnu čirého vzrušení střílející přímo po mé páteři. Mezi stehny se mi nahromadí horká vlhkost, zrádná, nechtěná reakce na jeho ruce. Stojí mě to každou špetku vůle, abych zabránila podlomení kolen, abych zastavila své boky v tom, aby se proti němu nepřitiskly, abych skryla svou hanebnou reakci před jeho dravým pohledem.

Zastaví se se zapínáním. Oblečení je upnuté a funguje skoro jako korzet. Obepíná každou křivku mých boků, zvedá má velká prsa nahoru, udržuje je natěsnaná a zvýrazňuje můj hluboký výstřih. Šaty mají nahoře hranatý střih s jemnou bílou látkovou mašlí uprostřed a těsně nad koleny se rozšiřují.

Enzo nadzvedne mé těžké spletené vlasy a přehodí je přes mé levé rameno. Skloní hlavu a přitiskne teplé rty na holou kůži mého odhaleného pravého ramene. Zanechá stopu jemných, majetnických polibků podél mé klíční kosti, zatímco mě jeho velké ruce třou po pažích nahoru a dolů. Ten pocit je mučivá, matoucí směsice útěchy a přísné kontroly. Nárokuje si mě, cejchuje mou kůži svými ústy.

Odstoupí a ze země sebere pár jednoduchých bílých balerínek. Položí je k mým nohám. Vklouznu prsty do bot a uhladím si předek šatů.

"Pojď," řekne.

Enzo natáhne paži a omotá svou velkou ruku kolem mé. Jeho stisk je pevný, neústupný. Odvede mě od postele a vede mě přes plyšový koberec k těžkým, červeným dřevěným dveřím na vzdáleném konci pokoje.

Zastavíme se před dveřmi. Enzo zvedne volnou ruku a zaklepe klouby na masivní dřevo. Tři těžká, odměřená zaklepání.

*Bum. Bum. Bum.*

Následuje chvíle ticha. Potom se z druhé strany těžkých dveří tichým pokojem rozlehne hlasité kovové cvaknutí.

*Cvak.*

*Cvak.*

*Cvak.*

Tři samostatné vnější zámky se v rychlém sledu odemknou. Těžké dveře se rozletí dokořán a odhalí světlou, jantarově zbarvenou chodbu za nimi.

Mrknu proti nečekanému přívalu světla a oči se mi přizpůsobí scéně venku. Přímo za dveřmi čekají dva obrovští, těžce ozbrojení strážci. Jsou stavění jako cihlové zdi, tyčí se do výšky i šířky jako profesionální linebackeři. Mají na sobě naškrobené černé košile zapnuté na knoflíčky, ostré červené kravaty a černé kalhoty. Kolem uší se jim obtáčí průsvitná plastová sluchátka a v kožených ramenních pouzdrech připnutých přes hrudník jim spočívají nezaměnitelné, děsivé obrysy těžkých střelných zbraní.

Z jejich samotné velikosti se mi zastavuje dech v krku.

Enzo projde dveřmi a táhne mě s sebou. Ve chvíli, kdy překročíme práh, oba obrovští strážci okamžitě a synchronizovaně vyrazí přesně krok za námi. Jejich těžké společenské boty dopadají na podlahu v naprosté shodě.

Do hloubi žaludku mi spadne chladný, těžký kámen. Zlověstná, dusivá realita mé situace silně doléhá na mou mysl a drtí poslední drobný střípek naděje, který jsem si ještě dokázala udržet.

Podívám se na dlouhou, rozlehlou chodbu. Podívám se na ty masivní muže v závěsu těsně za mnou, jejichž oči pátrají po perimetru jako vycvičení lovečtí psi. Jestli jsem si naivně myslela, že budu moct snadno proklouznout z okna nebo vyběhnout ze dveří, šeredně jsem se mýlila. Z tohohle místa nevede žádná snadná cesta. Žádná přímá cesta na svobodu neexistuje.

Jsem uvězněná v pevnosti, kterou střeží zrůdy, a patřím jim.