**Úhel pohledu: Rosalie**

Třesoucími se prsty přejíždím po hladké, karmínové látce šatů ušitých na míru. Chladivý červený satén obepíná mou postavu jako druhá kůže a zdůrazňuje křivky, které obvykle skrývám pod vytahanými, obyčejnými svetry školní uniformy. Měřím metr třiašedesát, mám plnější tvary a bujné poprsí, a tyhle šaty byly ušity přesně na mé míry. Je to úchvatné řemeslné dílo s dlouhými spadenými rukávy, které dávají vyniknout mým klíčním kostem. Odvážný rozparek se táhne na boku vysoko nahoru a při každém nepatrném pohybu svůdně odhaluje nohu. Jsem vděčná, že mě matka včera k narozeninám vzala do salonu na depilaci, i když jsem si nikdy nepředstavovala, že výsledky předvedu na nadpřirozeném pářicím rituálu.

Šaty mi padnou dokonale, jako ulité z tekutého ohně. Navzdory hrůze, která se mi stahuje v žaludku, musím přiznat, že si připadám krásná. Ale když se podívám do velkého zrcadla, ta krása mi připadá jako past. Hnědé kudrnaté vlasy mám sepnuté dozadu do nízkého formálního drdolu, aby mi divoké prameny nepadaly do tváře. Hledí na mě mé vlastní široké oříškové oči – protkané modrými a zelenými skvrnkami, o kterých matka vždycky říká, že se na slunci třpytí. Dnes večer se netřpytí. Jsou rozšířené čirým strachem. Ten odraz nevypadá jako osmnáctiletá Rosalie. Vypadá jako nádherně zabalená oběť.

Před tisíci lety byl svět, který známe jako Zemi, nevídanou, prosperující zemí překypující surovou, nezkrotnou magií. Byla to prastará, nevysvětlitelná síla, která živila život a poháněla pokrok. Říši obývala nesčetná spousta nadpřirozených druhů, které čerpaly z přírodní energie, aby se staly nadřazenými bytostmi s bystřejšími smysly a mimořádnými schopnostmi. Žily v harmonii se zemí.

Lidstvo se však vyvinulo v žárlivý a chamtivý druh. Hnáni hladem po moci a po informacích, kterým nedokázali porozumět, se lidé rozhodli, že nadřazenou rasou musí být oni. Pomalu trávili mysl mas a vštěpovali jim děsivou myšlenku, že nadpřirození tvorové jsou nebezpeční predátoři. Šířili přesvědčení, že tyto mírumilovné bytosti je třeba spoutat, ovládat a zotročit. Lidé se bojí toho, co nedokážou ovládat. Nakonec vypukl obrovský konflikt. Rozhořela se Velká válka a vyžádala si nespočet nevinných životů. Pak, jednoho osudného dne, všichni nadpřirození tvorové a jejich druhové z říše zmizeli. Spolu s nimi zmizela magie, prosperita i mír a zanechaly za sebou jen blednoucí vzpomínky.

V průběhu staletí si lidstvo našlo způsob, jak přežít. Dále jsme rostli, poháněni zvědavostí a neúnavným odhodláním jít vpřed. Magii jsme nahradili inovacemi, až jsme nakonec do dvaadvacátého století vybudovali vlastní rozlehlou, technologicky vyspělou utopii. Dávná monstra z folklóru byla odsunuta do říše pouhých pohádek a příběhů na dobrou noc. Vytvořili jsme si pohodlnou iluzi nadvlády a přeměnili mystické bytosti, které s námi kdysi sdílely náš svět, v romantizovanou fikci.

Tato pohodlná iluze se před dvěma sty lety rozbila na kousky.

Stvoření z našich snů i nočních můr se vrátila a prahla po pomstě. Během katastrofické události, navždy oplakávané jako Den smrťáků, propukla Druhá velká válka. Skončila dřív, než se lidstvo vůbec zmohlo na obranu. My titěrní lidé jsme to vůbec nečekali a neměli jsme sebemenší šanci. Nadpřirozené frakce se vyřítily ze stínů a během jediného dne brutálně vyhladily dvě třetiny celosvětové lidské populace.

Když jejich návrat znovu vnesl magii do atmosféry světa, zdecimovala planetu obrovská rázová vlna. Miliony lidí se vypařily do éteru, jejich esence byla vymazána z existence. Zasáhlo to dokonce i nadpřirozenou říši, což způsobilo smrt mnoha z nich a celé druhy to dohnalo k vyhynutí. Nikdo neví, proč někteří lidé přežili, zatímco jiní zmizeli v prachu. Někteří teoretizují, že ti, kteří přežili, byli shledáni hodnými magie, že byli geneticky kompatibilní s nadpřirozenými rasami. Nepovažuji se za šťastlivce, když musím žít pod botou monster, ale moji předkové zjevně měli tu záhadnou vlastnost, ať už to bylo cokoliv, která jim umožnila přečkat čistku. Zůstali jen ti silní.

Nejsilnější z těchto nadpřirozených frakcí si podrobila zbytky lidstva. Legendární draci. Přestože jsou vzácným druhem, jsou tyto bestie těmi největšími, nejsilnějšími a nejpozoruhodnějšími tvory, kteří se z tajné říše vynořili. Jejich hluboké spojení se zemí vrátilo magii plně zpět do světa a pozvedlo nadpřirozené síly v nezastavitelné impérium. Převzali kontrolu a nastolili železnou, nezlomnou nadvládu nad všemi přeživšími městy.

Nyní žijeme v patriarchální společnosti, které vládnou monstra, jež panují jako monarchové. Vynucují zastaralý, zpátečnický stavovský systém, který v sobě mísí spletitý střet kultur a tradic. Bydlím ve Vesper Havenu, zářivém hlavním městě Nové Valesky, na území, které staré učebnice dějepisu kdysi nazývaly Los Angeles v Kalifornii.

Jako obyčejná lidská dívka jsem tu žila výjimečně privilegovaný a chráněný život, do značné míry odstíněný od drsné reality nadpřirozeného režimu. Jsem zázračné dítě svých rodičů. Můj otec je významným členem městské rady a obratně proplouvá nebezpečnými politickými vodami našeho nového světa. Moje matka je vzácná lidská lékařka, uznávaná ve svém oboru. Jejich společné postavení mi dopřálo luxus poklidné existence. Dokončuji poslední ročník na prestižní Suverénní akademii pro mladé dámy po boku své věrné nejlepší kamarádky Lyry.

Lyra je vlkodlak. Moderní svět se jimi jen hemží, stejně jako upíry, čarodějnicemi, mořskými pannami, kentaury, rarášky a vílami. Žijí mezi námi a vládnou nám.

Až do včerejška jsem si myslela, že můj obyčejný život bude nerušeně pokračovat. Včera jsem měla osmnácté narozeniny. Jsem oficiálně plnoletá. A dnešní večer je ve znamení obávaného Plesu Věčných pout.

Ples je opulentní, obrovská celosvětová událost, která se koná dvakrát do roka a na které se scházejí nadpřirození tvorové, aby našli své osudové partnery. Je to povinný rituál dospělosti pro jejich mladou elitu. Vícečetná partnerská pouta jsou v jejich kultuře běžným jevem. Ačkoliv se lidé technicky vzato mohou stát osudovými partnery, je to nesmírně vzácné. Přesto tajemná a nesmírně mocná Vědma občas povolá náhodné lidské dívky, aby se plesu zúčastnily jako potenciální družky. Těm, které mají to štěstí a vrátí se nevyvolené, vždy vymažou paměť. Vracejí se s prázdnými pohledy, neschopné říct jediné slovo o tom, co se děje za oněmi pozlacenými dveřmi, a zanechávají za sebou jen nekonečné, děsivé fámy a hororové historky. Nadpřirozená elita odmítá dovolit, aby její tajemství pronikla do lidského světa.

Protože mi osmnáct bylo teprve včera, pevně jsem věřila, že jsem před odvodem v bezpečí. Vědma si vybírá pouze dívky, které dosáhly plnoletosti. Narozeniny jsem oslavila s rodiči a Lyrou, s úlevou, že jsem unikla děsivé možnosti být spárována s nadřazeným stvořením. Nadpřirozených jsem se vždycky bála. Při pouhém pomyšlení na to, že bych měla být připoutána k monstru, mě jímá hrůza.

Pak ale přišla včerejší noc.

Naším městským domem se rozlehlo těžké zabušení na dveře. Na zápraží stál kurýr s elegantní krabicí, v níž se skrývaly tyhle červené saténové šaty ušité na míru, a předvolání od samotné Vědmy, o kterém se nediskutuje.

Vteřinu po rozlomení voskové pečeti naši domácnost zachvátila panika. Matce v kuchyni upadla sklenice a její oči prozrazovaly čirou hrůzu, i když se snažila nasadit statečný výraz. Otec zkameněl. Ležela jsem ve své posteli s otevřenýma očima a poslouchala tlumené zvuky jeho zběsilého přecházení v přízemí. Slyšela jsem zoufalý tón jeho hlasu, když se dohadoval se svými kolegy z městské rady a snažil se najít nějakou kličku. Dožadoval se vysvětlení, proč jeho dcera najednou obdržela dopis za pět minut dvanáct. Zoufale se snažil mé jméno ze seznamu odvedených vyškrtnout. Když to selhalo, odjel uprostřed noci, aby se obrátil přímo na lorda Vandera a prosil kancléře o zrušení pozvánky. Pamatuji si, jak se v časných ranních hodinách ozvalo těžké bouchnutí vchodových dveří, když se vracel poražen.

Tenhle ples není vtip. Slovo Vědmy je absolutním zákonem. Její nařízení jsou nadřazena i samotné radě. Pozvánka zůstala v platnosti, neměnná a neústupná. A aby toho nebylo málo, lord Vander a jeho manželka, lady Evelina, dostali přísný rozkaz doprovodit mě osobně.

Odtrhávám pohled od zrcadla a nutím se dýchat. *Budu v pořádku,* říkám svému odrazu a snažím se zklidnit zrychlený tep. *Lyra jde na ten ples taky. Bude tam. Ochrání mě.* Zoufale se upínám k naději, že budu prostě jen stát v koutě, vyhnu se dravým pohledům těch bestií a zítra ráno se probudím v bezpečí své vlastní teplé postele. Zítra vstanu a půjdu do školy, jako by se vůbec nic nestalo.

*Cink. Cink. Cink.*

Těžký domovní zvonek třikrát zazvoní a jeho zvuk se rozlehne stěnami našeho malebného městského domu se čtyřmi ložnicemi. Můj doprovod dorazil.

Srdce mi spadne až do žaludku. Vyschne mi v ústech. V duchu si se silným sarkasmem pomyslím: *Bezva!* Beru do rukou jednoduché diamantové náušnice pecky, které mi dala matka, a třesoucími se prsty si je zasouvám do ušních lalůčků. Není před tím úniku. Pokud odmítnete předvolání Vědmy, pošlou malou armádu, která vás vytáhne z domu.

Nutím své ztuhlé nohy k pohybu. Dveře mé ložnice za mnou s cvaknutím zapadnou, ten zvuk se zlověstně rozléhá v tiché chodbě. Procházím kolem rodinných portrétů, které lemují stěny – obrázků normálního, šťastného života, který mi dnes večer připadá naprosto nedosažitelný. Nutím nohy, aby mě nesly k hlavnímu schodišti. Tiché klapání mých podpatků o leštěné tvrdé dřevo zní jako tikání odpočítávacích hodin. S každým krokem na mě chmurná realita této noci doléhá víc a víc. Tohle není cvičení. Kráčím přímo do doupěte monster. Ples je nesmírně důležitá událost, která zbývajícím nadpřirozeným rasám slouží jako místo pro uzavírání obchodů a dohod. Proslýchá se, že se tam ukážou dokonce i samotní králové.

Když dojdu na vrchol schodů a pohlédnu dolů do vstupní haly, zatají se mi dech.

U vchodových dveří stojí moji rodiče. Otec vypadá vyčerpaně, stoická maska, kterou nosí na veřejnosti, mu na okrajích praská. Jeho pochmurná tvář podtrhuje trýznivou noc, kterou právě prožil. Matka lomí rukama a vyzařuje z ní zdrcená úzkost. Naproti nim stojí lord Vander a lady Evelina. Lord Vander má na sobě bezchybný černý smoking, který se leskne v teplém světle našeho křišťálového lustru. Lady Evelina stojí po jeho boku, oblečená do úchvatných černých plesových šatů s flitry, které těsně obepínají její živůtek, než se na stehnech rozšíří, a vše podtrhuje velká černá mašle spočívající na bedrech.

Ale politici ani moji vyděšení rodiče nejsou tím pravým zdrojem mé hrůzy.

Za nimi se u vchodových dveří tyčí čtyři obrovití, po zuby ozbrojení démoničtí strážci.

Moje mysl se marně snaží zpracovat jejich děsivou velikost. Měří bez problému přes dva metry, a u jejich masivních, svalnatých těl hrozí, že z těch úhledných celočerných obleků prasknou. Vypadají jako profesionální poskoci vytažení přímo ze starého mafiánského filmu, nechybí jim ani taktická sluchátka. Jediné, co jim chybí, jsou barevné teplákovky. Není na nich ale vůbec nic lidského.

Jejich oči září zlověstným, nepřirozeným fialovým světlem a sledují každý stín ve vstupní hale. Ruce mají formálně sepjaté před sebou, ale zřetelně vidím drápy ostré jako břitva, které se jim táhnou z konečků prstů a vypadají tak ostře, že by dokázaly bez námahy rozříznout pevnou kost. Vyzařuje z nich dusivá aura syrové, smrtící moci, kvůli které je vzduch v hale těžký a hůře se dýchá.

Když si prohlížím tu děsivou společnost, zaleje mě vlna naprosté nedůvěry. V hrdle mi probublává slabý, nervózní smích a hrozí, že mi unikne ze rtů. Kousnu se do vnitřní strany tváře, abych ho potlačila, a snažím se v duchu racionalizovat absurditu téhle situace.

Dívám se na ty obrovité démony, vysoce postavené politiky a na extravagantní šaty, které obepínají mé tělo. Neexistuje žádný logický důvod, proč by tak mrňavá, bezvýznamná lidská dívka jako já měla být dnes večer nucena zúčastnit se nadpřirozeného pářicího plesu. Jsem průměrná. Jsem normální. Patřím do učebny a měla bych se učit dějepis, ne stát v obrovském tanečním sále plném krvelačných predátorů.

Snažím se utišit hrůzu, která mi drásá hruď. Vědma nejspíš potřebovala jen naplnit kvótu. Potřebují pár lidských dívek, které by tam stály a vypadaly hezky kvůli jejich starobylým tradicím. To musí být ono. V duchu zpochybňuji tu děsivou alternativu a zoufale se snažím přesvědčit své bušící srdce.

Není možné, abych byla skutečně spárována s děsivým nadpřirozeným tvorem. Taková noční můra se odehrává jen v příbězích.

Že ne?

Svírám dřevěné zábradlí a pod zpocenou dlaní cítím hladkou kresbu dřeva. Zhluboka se nadechnu, zatlačím ramena dozadu a donutím se udělat první kroky dolů po velkolepém schodišti.