***POV: Hazel***

Pronikavý, naléhavý křik telefonu prořízne panenské ticho haly přesně v 7:58 ráno. Stává se to v tuto přesnou minutu každé jediné ráno. Vyzvání, jako by věděl, že se budova konečně probudila a je připravena nechat svůj klid roztříštit na kusy. Mým hlavním úkolem je zajistit, aby tento hluk – a privilegovaní lidé, kteří za ním stojí – nenarušili pečlivě strukturovaný život Gideona Thornea.

Prsty mi už létají po klávesnici, když hovor přijímám. Oči nespouštím z elegantního kovového bloku výtahů na druhé straně rozlehlé mramorové podlahy. K těm leštěným ocelovým dveřím přistupuji jako k odpočítávacím hodinám tikajícím k nevyhnutelnému nárazu.

„Thorne Industries, dobré ráno,“ říkám a nasazuji ten uhlazený, nedotknutelný hlas, za který mi tak štědře platí. „S kým vás mohu spojit?“

„Potřebuji pana Thornea. Okamžitě.“

Hlas na druhém konci je ostrý, odkapává z něj ta zvláštní povýšenost pramenící z let nekontrolovaných privilegií. Je to radní Sinclairová. Volající, jako je ona, vždy věří, že jejich jméno funguje jako univerzální klíč. Zcela zapomínají, že právě tady stojí živý, dýchající člověk, který má nad přístupem absolutní moc. Já.

„Jsem si vědoma toho, kdo jste, paní radní,“ říkám. Můj hlas zploští, záměrně navržený tak, aby bodl, když ji seznamuji s realitou. „Pan Thorne momentálně není k dispozici. Mohu mu zanechat vzkaz.“

Sinclairová se zarazí. Prakticky si do sluchátka odfrkne, s poukazem na to, že je sotva osm ráno, a dožaduje se přepojení.

„Začíná svůj den v devět,“ lžu s hedvábnou hladkostí. Moc dobře vím, že Gideon Thorne začíná svůj den tehdy, kdykoli uzná svět za hodný své přítomnosti, ale to paní radní vědět nepotřebuje.

Sinclairová vyjede. Tichým, nebezpečným tónem mě varuje, že tím, že ji ignoruje, si dělá mocného nepřítele.

Odpovídám naprosto neochvějným: „Vzala jsem na vědomí,“ a vzápětí telefon prudce zavěsím.

Záznam o hovoru bez dalšího přemýšlení uložím. Gideon se výhrůžek nebojí. Sbírá nepřátele jako hmatatelný důkaz svého bezmezného vlivu a jejich nenávist nosí jako oblek na míru. Telefon zazvoní znovu o pár vteřin později. Další arogantní muž se dožaduje spojení a odmítá zanechat vzkaz. Také jeho chladně odpojím, abych ochránila pevnost.

Poté na digitální obrazovce mé konzole zabliká děsivý sled písmen: REHABILITAČNÍ CENTRUM.

Žaludek se mi svírá nevolností. Sterilní, tiché bohatství prosklené a mramorové haly najednou působí dusivě. Přinutím se zvednout sluchátko.

„Tady Hazel Hayesová.“

„Slečno Hayesová,“ ozve se žena. Z jejího tónu čiší klinický, odtažitý hlas, který se živí doručováním špatných zpráv. „Musíme probrat nedoplatek vaší matky.“

Křečovitě se chytím okraje stolu. Plochým hlasem oznamuje, že další platba je splatná dnes do pěti odpoledne, jinak bude její umístění přehodnoceno. Přehodnocení umístění je jen zdvořilý, korporátní způsob, jak říct, že ji vyhodí na ulici. Finanční částka, kterou cituje, mi přistane na žebrech jako fyzická rána. Vyrazí mi dech rovnou z plic.

Sklouznu pohledem přes svůj zářivý odraz v nedotčeném povrchu stolu k zářivě barevnému lepícímu papírku schovanému pod monitorem: *POHŘEŠUJE SE: OWEN HAYES*.

Usměvavá, zmizelá tvář mého bratra na mě mlčky zírá z vybledlé fotografie. Je pryč. Nevyřešené trauma z jeho zmizení je jako těžká kotva na mém krku. Uzemňuje mě v pochmurné realitě mého života, zatímco všichni ostatní v této budově chodí kolem a o skutečné bolesti nemají ponětí.

„Zařídím to,“ vypravím ze sebe. Hrdlo se mi svírá, pálí mě z nahromaděného stresu.

Panika je extravagantní luxus vyhrazený lidem, jejichž přežití nezávisí na tom, že zůstanou stát na nohou. Přeruším spojení a ponořím se rovnou zpět do bitevní vřavy. Ústředna se rozsvítí a já systematicky zachytávám další hovor, a pak další. Ranní spěch je neúprosná vlna, kterou musím přežít bez záchranné vesty. Do 8:20 se mi podaří úspěšně zablokovat vrcholové manažery dožadující se neplánovaných osobních schůzek, bezohledně přesměrovat netrpělivé investory do hlasové schránky a zadržet zbloudilé doručovatele, kteří se snaží proklouznout přes recepci. Vyloženě se vyhýbám kontrole svého bankovního účtu v telefonu, protože ta matematika je už předem jasná. Pohled na ubohá čísla mi do pěti hodin tu masivní částku nevyčaruje.

Přesně v 8:35 nakráčí dovnitř Blair Kensingtonová. Vyzařuje z ní vůně drahého parfému a sebevědomí prosté jakéhokoli stresu. Její značkové podpatky ostře klapou o podlahu, což tvoří ostrý kontrast s drtivou tíhou spočívající na mých ramenou.

Aniž bych odtrhla zrak od svítící obrazovky, chladně ji informuji o změně jejího rozvrhu. „Vaše schůzka v devět hodin byla přesunuta na desátou, protože Gideon požaduje marketing v pohotovosti.“

Blair se zastaví v půli kroku. Prakticky našpulí rty, její bezchybný make-up se stáhne do zamračení, když fňuká, že jsem jí tu aktualizaci mohla napsat zprávou, než se sem přihnala.

„Dospělým lidem upomínky přes zprávy neposílám,“ odpovídám a dál upírám pozornost na příchozí e-maily.

Blair si odfrkne. Opře se o pult a uštědří mi malicherné varování, že na základě včerejšího vyslechnutého telefonátu má Gideon příšernou náladu, a pak odkráčí, jako by jí ta budova patřila. Nepatří.

Hala opět ztichne, ale napětí ve vzduchu jen houstne. V 8:42 projde halou Jocelyn. Když mě míjí, věnuje mi nepatrné, chápavé zvednutí brady.

Oplatím jí to ostrým pohledem, který jednoznačně křičí *teď ne*.

Nemohu si dovolit rozptylování. Nemohu si dovolit ani dýchat. Protože přesně v ten okamžik leštěné kovové dveře výtahu najednou cinknou.

Gideon Thorne se ještě ani neobjevil – a přesto se mi už svírá hruď.