***POV: Hazel***

Dveře výtahu se s tichým cinknutím rozestoupí. V přesný okamžik, kdy z něj Gideon Thorne vystoupí, projede vzduchem hmatatelná změna. Všichni v hale to cítí. Zdá se, jako by se kolem něj architektura budovy fyzicky stáhla, jako by stěny z úcty stáhly ramena dozadu.

Pohybuje se těžkým, neústupným krokem muže vstupujícího na bojiště, které už dávno dobyl. Na širokých ramenou má bezchybně střižený oblek v barvě dřevěného uhlí. Jeho tmavé oči provedou obšírné, dravčí zhodnocení haly. V tom pohledu neexistuje žádná vřelost. Zafixuje ho přímo na mě. Je to pohled zbavený jakékoli laskavosti, pouze vyhodnocuje nezbytnou součástku ve svém obřím stroji.

Postavím se a zapřu páteř proti neviditelné váze, kterou do místnosti přináší.

Blair Kensingtonová vedle něj doslova vibruje. Táhne se půl kroku za jeho tyčícím se stínem, zoufale toužící po tom, aby si jí všiml. Gideon se zastaví přesně před mým stolem a jeho přítomnost vrhne na můj pracovní prostor dlouhý, impozantní stín.

„Rozvrh,“ dožaduje se. Žádné dobré ráno. Žádná zbytečná vata. Jen syrový příkaz.

Okamžitě k němu po hladkém povrchu posunu dokonale srovnanou žlutou složku. „Vaše devátá hodina je pevně daná,“ odříkám se strojovou přesností. „Právní oddělení bylo přesunuto na jedenáctou a Maxova příprava na tiskovku je v deset třicet. Výslovně požádal o pět minut vašeho času.“

Gideon složku otevře. Jeho oči mi na ruce vůbec neklesnou. „Neschválil jsem pět minut,“ konstatuje ploše.

„Požádal o ně,“ zopakuji bez zaváhání. „Můžete to odmítnout.“

Jeho tmavý zrak rychle vzhlédne od stránky. Je to rychlé. Ostré. Plné významu. „On o nic nežádá.“ Ta slova dopadnou jako tichý varovný výstřel rozléhající se po mramorové podlaze.

Odmítám mrknout. Odmítám se pod těžkým drtivým tlakem jeho pohledu stáhnout. „Tak to považujte za oznámení,“ vpálím mu zpátky.

Přes jeho strnulé rysy kmitne mikrosekunda skutečného zájmu, než je okamžitě spolknuta zpět do jeho stoické masky. Beze slova posunu dopředu jeho kávu, přesně podle jeho objednávky. Černá. Přesně dvě kostky ledu, které tiše cinkají o plast. Přesná směs zrn dovezená přímo pro něj. Položím ji vedle borůvkového muffinu ohřátého na vojensky přesných dvanáct vteřin. Není dost horký na to, aby mu spálil jazyk, jen dostatečně teplý, aby prošel jeho přísnou kontrolou.

Popadne kávu, aniž by pronesl jediné slovo díků. To neudělá nikdy.

Blair se nakloní dopředu a roztáhne na tváři bolestivě široký úsměv. „Řekla jsem jim, že ji dnes máte rád černou!“ oznámí. Její hlas se zvýší, drápající se po nějakém neviditelném vítězství.

Gideon existenci její osoby zcela ignoruje. Nezmění postoj. Neotočí hlavu. Aniž by zvedl oči od napsaného rozvrhu ve své ruce, přikáže: „Přesuňte tu dvanáct třicet.“

„Na první,“ vypálím okamžitě. Strukturální integritu jeho dne jsem si spočítala už předtím, než prošel dveřmi. Ta schůzka tam dokonale zapadne, aniž by narušila jeho odpolední blok.

Věnuje mi jediné, ostré kývnutí. Jeden stroj uznávající nelítostnou efektivitu toho druhého. Zoufale široký úsměv Blair se za ním zachvěje a přejde do bledého ponížení. Stáhne se, ramena se jí svěsí, když si konečně uvědomí, že je v jeho orbitě jen duchem.

S ostrým klapnutím složku zavře a nadiktuje: „Žádné hovory.“

„Budu to filtrovat,“ ujišťuji ho.

Otočí se k odchodu. Těžké zadunění jeho bot se jednou ozve. Pak se zastaví. Vzduch kolem nás zamrzne v něco ostrého jako břitva.

„Hayesová,“ řekne. Použije mé příjmení jako fyzické pouto a přibije mé nohy k podlaze.

„Ano, pane Thorne.“

Jeho oči se přes mě znovu přeříznou. Neskrzuje lenivě mou hruď nebo nohy jako potulující se manažeři, kteří recepci považují za každodenní vitrínu. Zaměří se výhradně na mou tvář. Systematicky vstřebává můj strnulý postoj a to syrové, vibrující napětí, které drží mou páteř pohromadě. Jediným pohledem ze mě strhne zdvořilou fasádu recepční.

„Máte zpoždění,“ podotkne tiše.

Zírám přímo do jeho neústupných očí. „Nemám.“

Nepřidá žádný argument. Neomluví se za to nařčení. Prostě jen udržuje můj nepřerušený pohled a testuje strukturální pevnost mého vzdoru. Ticho se protahuje a napíná se mezi námi jako lano, které má pod nesmírným tlakem prasknout. Pak se konečně otočí zády a pokračuje v pochodu do vnitřních kanceláří.

Ocelové čelisti výtahu ho celého pohltí.

K ničemu hmatatelnému nedošlo, přesto se základy místnosti pohnuly. Gideon Thorne si všiml času a všiml si mě. Nedokážu se rozhodnout, jaké zjištění je děsivější – jestli to, že mě vůbec vnímal, nebo to, že nějaký zlomený, sebedestruktivní kousek mého mozku zoufale touží po tom, aby to udělal znovu.

Telefon pronikavě zazvoní.

Ostré vyzvánění prořízne těžké ticho. Popadnu sluchátko hned po prvním zazvonění. Odmítám se v této luxusní hale sesypat. Ne uprostřed drtivé tíhy nezaplacených účtů za odvykací kúru, Owenova náhlého zmizení a přetrvávající bouře Gideonovy přítomnosti.

„Thorne Industries,“ odpovím plynule a nasadím pro prázdnou místnost ostrý úsměv. „S kým vás mohu spojit?“

Hlas, který se ozve ze sluchátka, zamumlá něco, co mi změní krev v žilách na pevný led. Pár vykalkulovaných slov pronesených tichým tónem.

A úplně poprvé od chvíle, kdy jsem tuto pozici přijala – zaváhám.