***Hazel***

Na chodbě se slabě rozléhají kroky.

Nejsou uspěchané. Jsou odměřené.

Instinktivně se narovnám a uhladím si rukama kabát, jako by mě samotné držení těla mohlo ochránit.

„Ať se stane cokoli,“ procedí Jocelyn polohlasem, „nic dalšího neříkej. Ani slovo. Nech mluvit Prestona.“

Přikývnu.

Dveře se znovu otevřou.

Tentokrát zřízenec není sám.

A nervozita v mém žaludku ztvrdne v něco chladnější