***Gideon***

Pomalu klesnu zpátky do křesla, váha toho zjištění mě tlačí na hrudi.

„Já tohle nedělám,“ řeknu tiše. „Já lidi... nepotřebuji.“

Max pokrčí rameny. „Každý někoho potřebuje.“

„Já lidi nahrazuji,“ odseknu. „Takhle to chodí.“

„A přece,“ prohodí a ukáže směrem ke sklu, „je nenahraditelná.“

Naprázdno polknu.

„Díky ní všechno funguje,“ zamumlám. „Firma. Můj rozvrh. Můj život.“

Max nakloní hl