***Hazel***

Tentokrát si mě prohlíží déle. Žádný letmý pohled. Žádné zdvořilé přelétnutí očima.

Úmyslné zkoumání.

Zrak se mu pomalu sune od mých lodiček k ramenům, přes ostrý střih saka a přes to, jak hedvábí halenky odráží světlo. Pak se přesunou na mou tvář a něco v ní hledají – únavu, slabost, zaváhání.

Neschvaluje.

Hodnotí.

„Spala jsi?“ zeptá se tichým, kontrolovaným hlasem.

„Ano.“

Jeho pohled