V Gideonových očích zableskl prudký vztek a propálil se skrz strnulý odstup, který nosil ještě před několika okamžiky. Sledoval, jak kruté, neúprosné komentáře projíždějí po obrazovce, každá zpráva ospravedlňující lhostejné řidiče a očerňující krvácející dítě.

„Nikdy mi tu záchranu nedlužila,“ prohlásil Gideon a jeho hlas ztvrdl, když se odvrátil od projekce čelem k místnosti. „Byl jsem její starší bratr. Chránit ji měla být moje přirozená povinnost, ne naopak.“ Hluboké uvědomění se mu zaseklo v hrdle, těžké a dusivé, a odmítalo ho nechat dál mluvit.

Překvapen tímto náhlým projevem empatie, Ronan zasáhl. Praštil rukou do pultu a naklonil se do Gideonova prostoru s agresivním zamračením. „Nenech sebou manipulovat pár minutami záznamu. Vzpomeň si na tu nesmírnou bolest, kterou nám způsobila. Pomysli na to, co udělala tobě, mně a Biance. Naše sestra je kvůli ní v kómatu.“

Gideon ze sebe vydal těžký, chraplavý povzdech. Pevné odhodlání, které právě posílilo jeho postoj, zakolísalo pod intenzivním tlakem jejich společného traumatu. „Máš pravdu,“ zamumlal a přejel si rukou po obličeji. „Ale stejně... budu pro ni požadovat snížení trestu. Možná ji roky v cele změní v někoho lepšího.“

Na pohlcující obrazovce uvrhl neúprosný proud vzpomínek diváky hlouběji do noční můry. Hrozivý stín únosce spolkl Cordeliinu malou, chvějící se postavu. Zpomalil krok a vychutnával si svou moc nad vyčerpanou čtyřletou dívkou ležící zlomenou na hrubém asfaltu.

„Pořád doufáš v záchranu?“ ušklíbl se.

Slzy vyryly čisté linie ve špíně a krvi na Cordeliiných tvářích. Přitáhla si odřená kolena pod sebe. „Prosím,“ žadonila a její hlásek se námahou lámal. „Vezměte si mě, když musíte. Jen nechte mého bratra na pokoji.“

Muž odpověděl krutým, posměšným smíchem. „Sni dál, spratku.“

Vymrštil se vpřed. Jeho velká, mozolnatá ruka pevně stiskla její křehký krk. Vyzvedl ji nahoru a zvedl tu čtyřletou dívku vysoko nad zem za hrdlo. Cordeliiny nohy začaly panicky kopat. Její ruce se marně drápaly po jeho tlustém, neústupném zápěstí, zatímco se jí dýchací cesty s drtivým tlakem uzavřely. Obličej jí zrudl do sytě fialové. Dusící se a zoufalá, otevřela doširoka čelisti a zabořila své malé zuby hluboko do masa jeho předloktí. Kousla do něj s každou uncí síly, která jí zbyla.

Muž zařval v agónii. Trhl rukou zpět a okamžitě ji pustil.

Obraz se s krutým škubnutím přerušil a nahradila ho tma. Náhlý zvrat připravil diváky o zrak a uvrhl studio do prudké, děsivé slepoty. Lidé lapli po dechu, ponecháni napospas zvukovému přenosu, jak se místností rozléhal zvuk Cordelie padající dozadu přes okraj strmého náspu. Kameny drásaly maso. Křoví praskalo a rvalo se. Pak přišlo těžké, nevolnost vyvolávající žuchnutí, následované vlhkým, mělkým dýcháním.

Skrz dusivou tmu se natáhl Cordeliin zostřený sluch. Zachytil křupání těžkých bot, které přecházely vysoko nad jejím zlomeným tělem.

„Zatraceně... pád z takový výšky... s tou je konec. Radši zavolám.“ Únoscův hlas prosákl přes audio, propletený skutečnou panikou.

Ozval se tón vytáčení telefonu a prořízl černočernou prázdnotu s děsivou jasností.

Cyničtí diváci zaplavili chat, dychtiví roztrhat tento příběh na kusy.

[Jak může slyšet telefonát z úpatí srázu?]

[Producenti to video upravují, aby z ní udělali sympatickou oběť!]

[Falešný zvuk. Takhle dobře nikdo neslyší.]

Declan ostrým výdechem uklidnil neklidné studio. „Ne,“ zamumlal a jeho hlas nesl zvláštní, dutou tíhu, která k němu přitáhla všechny oči. „Není to falešné. Měla výjimečný sluch.“ Zíral na prázdnou, tmavou obrazovku a vzpomínal na ducha z jejich minulosti. „Jednou slyšela hádat se souseda o několik bloků dál. Řekla mi, že slyší plakat miminko. Zavolal jsem policii. Našli týrané nemluvně půl míle od našeho domu.“

Změřeně se nadechl. Zatnul pěsti, klouby mu zbělely, jak mu do žil vtrhla hořká vzpomínka. Měla dar. Použila ho, aby zachránila ty cizince, aby zachránila Gideona. Přesto si pamatoval, jak později přesně z tohoto daru udělala zbraň, aby zničila jeho a Biancu, a použila svůj bystrý sluch, aby z jejich životů udělala peklo na zemi.

Ostrý, fyzický kopanec do holeně vytrhl Declana zpět k jeho nenávisti. Ronan na něj zíral a syčel skrz zuby. „Nevyměkni. Její malé skutálení se ze srázu není nic ve srovnání s Biancou, která leží v komatu na nemocniční posteli.“

Declanovy rysy se zkroutily do chladné masky. „Já vím,“ prohlásil pevně. „Moje lítost má své meze a u ní končí.“

Náhle tmavý zvukový přenos prořízl ostrý, zuřivý ženský hlas. Křičela přes únoscův telefon. „Co to děláš? Cíl je pořád na večírku!“

Muž na útesu tlumeně zaklel.

„Ty jsi místo něj vzal Gideona a jeho sestru? Na Gideonově narozeninové oslavě? Snažíš se to všechno zničit?“ Žena mu nadávala a s každým slovem se její hlas zvyšoval.

Chat zamrzl ve společné hrůze. Textem se přehnalo uvědomění.

[Počkat. Kdo byl skutečným cílem?]

[Ronan ještě nebyl na světě. Gideona už vzali. Byl to Declan.]

[Declan měl být ta oběť!]

Pro Declana se přihnala obrovská záplava podpůrných zpráv, které dopadaly jako fyzické rány na jeho hruď. Jeho pečlivě udržované jistoty o sestře se začaly hroutit. Zahnal drásavé uvědomění, že čtyřletá dívka trpěla přesně na jeho místě. „Nebyl to obchod,“ říkal si v duchu a hruď se mu zdvihala, jak to zoufale připisoval jen její smůle.

Nahoře na útesu únosce bručel své výmluvy do sluchátka. „Za to může ta holka. Zaslechla, jak to plánujeme u dodávek s občerstvením. Naštěstí jsem v jejích vlasech zpozoroval tu nevkusnou péřovou sponku, jinak by mi ve tmě proklouzla. Chtěl jsem ji omráčit a vzít toho druhého kluka, ale její bratr mi to zkomplikoval.“

Žena si odfrkla. „Každý dědic Mercerů postačí. Kde jsou?“

„Ten kluk utekl,“ oznámil únosce zdráhavě. „Ta holka se skutálela ze srázu. Svítil jsem dolů... našel jsem na kamenech jenom krev. Myslím, že je mrtvá.“

Chat explodoval hrůzou nad její velkou ztrátou krve.

[Krev na kamenech? Kolik jí ztratila?]

[Ta péřová sponka! Proč ji měla na sobě?]

Ronan si odfrkl a založil si ruce na hrudi. „Jak příšerný vkus. Vzala si tu nevkusnou sponku, aby na sebe strhla pozornost na Gideonově oslavě. Její vlastní marnivost ho dostala do zajetí.“

Diváci se k tomuto názoru přidali a pustili se do údajné potřeby pozornosti čtyřletého dítěte. Ze všeho ji obviňovali a nechávali toxickou nenávist hnisat a množit se po obrazovce.

Declan však seděl na židli jako přimrazený. V hrdle mu vyschlo na troud. Vzpomínka odkryla zničující, pohřbený detail, který měl celé desetiletí pod zámkem. Nenávist projíždějící mu před očima mu zvedala žaludek. Nebyl schopen zůstat zticha uprostřed těch ohavných obvinění, a tak otevřel ústa. Jeho hlas vyšel ven jako šustění papíru, křehký a trhající se na okrajích.

„Nevybrala si ji,“ přiznal světu a ta slova mu do krve dřela hrdlo. „Tuhle sponku do vlasů... jsem jí nasadil naschvál já.“

Studio padlo do mrtvolného ticha.

Vrazil jí ji do vlasů, i když věděl, že nesnáší chlupaté materiály. Byl to malicherný, zlomyslný trest za to, že ho ignorovala, aby mohla celý den chodit všude za Gideonem. Pronikavá myšlenka, že jeho krutý vtip nosila bez jediného postěžování a že jeho zlomyslný čin byl jediným důvodem, proč ji únosce ve tmě zpozoroval, přeřízla Declanovu těžkou obranu jako čepel ostrá jako břitva.