Náhlá, dusivá černá obrazovka paměťového přenosu pohltila střešní studio. Nad místností se usadilo těžké, napjaté ticho, které tlačilo na všechny přítomné, aby ho vzápětí roztříštil jediný řádek textu projíždějící po živém monitoru.

*[Takže to na vlastní sestřičku vlastně ušil Declan.]*

Zničující obvinění dopadlo do chatu jako kámen vhozený do klidné vody a okamžitě vyslalo mezi diváky vlnky pobouření. Declanovi věrní obránci se hnali, aby ochránili jeho čest před drtivou realitou jeho vlastního přiznání.

*[Má typický chlapský smysl pro módu. Dejte mu pokoj.]*

*[Kdyby tu sponku tak nesnášela, mohla si ji prostě sundat. Její volba, její následky.]*

Declan se upínal k jejich napsaným výmluvám a hruď se mu zvedala, jak se snažil odrazit drásavou tíhu své viny. „Byla to prostě smůla,“ zamumlal, jeho hlas zněl slabě a roztřeseně. „Proč by jinak…“

„Protože tehdy nám nikdy nic neodmítla,“ přerušil ho Gideon. Jeho hlas zněl syrově a skřípal jako popraskané sklo. „A ty jsi moc dobře věděl, jak moc nesnášela chlupaté materiály.“

Po Declanově krku se rozlila vlna obranného horka. „Co tím naznačuješ?“ dožadoval se a jeho tón nabíral na výšce. „Že jsem ji donutil, aby ji unesli?“ Jeho klid se roztříštil a na krku mu naběhly žíly. „To necháš třicet minut videa, abys zapomněl na Biancu? Naši skutečnou sestru? Tu, která nás doopravdy milovala a momentálně leží na nemocniční posteli?“

Zmínka o Biance zafungovala jako zapálená zápalka v sudu s prachem. Gideonovi vlastní obdivovatelé – přitahovaní jeho nápadným vzhledem a vysokým postavením viceprezidenta Mercer Group – zaplavili chat, aby bojovali proti Declanově fanouškovské základně. Obrazovka se stala chaotickou šmouhou válčícího textu, jak se obě strany střetly kvůli své rozdělené loajalitě.

„Soustřeďte se,“ zavelel Gideon a prořízl digitální hluk. Napjal se ve svých těžkých poutech, silné provazy se mu zařezávaly hluboko do zápěstí, jak bojoval o oporu. „Muže na útesu jsme chytili, ale tu ženu z telefonátu jsme nikdy nenašli. Ona ten únos zorganizovala. Tohle je otevřený případ. Musím ji najít.“

Cyrus Hargrove popošel vpřed, posměšný přízvuk změkčoval jeho slova. „Můžete být v klidu, pane Mercere. Úřady tu nahrávku mají. Zrovna v tuto chvíli to vyšetřují.“ Cyrus se naklonil blíž a svým temným pohledem Gideona přišpendlil k židli. „Budeme v přenosu pokračovat? Nebo snad nemáte žaludek na to vidět, co se stalo potom?“

Gideon ztuhl. Boj opustil jeho tělo a byl nahrazen kroutícím se uzlem děsu hluboko v jeho útrobách. Pokud byla Cordelia kdysi takhle čistá, takhle nesobecká, jaká hluboká temnota ji úspěšně pokřivila do té kruté ženy, kterou znal dnes?

Monitor znovu ožil a přeskakoval jako poškrábaná deska přes záblesky žluté hlíny, zelených polí a opuštěné vesnice, zdánlivě zamrzlé v minulém století.

„Vernone, podívej, co jsem přinesla domů!“ zakokrhal hlas starší ženy, který prořízl šum.

„Půl hodiny a tys ulovila holku?“ odvětil Vernon Fletcher a vstoupil do záběru. „Po tom tvém drsném zacházení ještě dýchá?“

Maude Fletcherová vypjala hruď a oči jí zářily nefiltrovanou chamtivostí. „Našla jsem ji takhle. Dítě zadarmo a pořád ještě kope. A docela hezká malá věcička k tomu. Jakmile se ty rány zahojí, utržíme za ni slušnou cenu.“

Studiem se rozlehlo sborové lapnutí po dechu. Neoddiskutovatelný důkaz existence sítě obchodníků s lidmi na krátkou vteřinu umlčel i ty nejhlasitější kritiky. Pak, až kupodivu, začaly zvrácené racionalizace nanovo.

*[Obchodování s lidmi? Kvůli tomu je Cordelia zažalovala?]*

*[Ale ten soud prohrála. Takže to musí být fake.]*

*[Ne všichni jsou zrůdy. Tenhle pár mohli být dobří samaritáni a Cordelia jen viděla zlo tam, kde žádné nebylo.]*

Záběr znovu poskočil a uvrhl diváky do nové noční můry. Cordelia ležela stočená na podlaze špinavé dobytčí ohrady. Cihlové zdi byly černé od desetiletí staré špína. Zem pokrývalo mokré bláto a hnijící sláma, a vytvářelo odpudivý zápach, který jako by pronikal skrz obrazovku.

Její nádherné princeznovské šaty byly pryč. Místo nich na ní visela beztvará, zažloutlá košile, která pohlcovala její drobnou postavu. Schoulila se do těsného klubíčka a paže obalené blátem si pevně ovinula kolem kolen.

„Mami... tati...“ zakňourala ta čtyřletá dívka a její sladký hlásek se zredukoval na skřípání drsné jako smirkový papír. „Kde jste? Mám takový hlad.“

Začalo svítat a skrz dřevěné lamely proniklo bledé, studené světlo. Těžký železný zámek s cvaknutím povolil. Maude vstoupila do ohrady a její zdánlivě jemné rysy se zkroutily do čiré zlomyslnosti.

„Jsi připravená se chovat slušně, ty malá bestie?“ ušklíbla se Maude a zírala dolů na třesoucí se dítě. „Vítej v mém doupěti, zlatíčko. Odsud nikdo neodejde, dokud já neřeknu.“

Natáhla se, zabořila své tlusté prsty do Cordeliiných zacuchaných vlasů a bez milosti zatáhla.

Cordelia ze sebe vydala ostrý, bolestný výkřik, když ji Maude za sebou vlekla ven z ohrady. Dětská kolena a dlaně pokryté čerstvými strupy dřely o neúprosnou, udusanou hlínu na dvoře. Z rukou jí vyvěrala čerstvá krev a mísila se s tmavým blátem, které pokrývalo její křehkou kůži.

„Prosím... to bolí,“ škemrala Cordelia a slzy vyřezávaly čisté cestičky ve špíně na jejím obličeji. Příliš slabá na to, aby se bránila, ležela na zemi, křehká a zlomená hromádka neštěstí. „Prosím, neprodávejte mě. Moje rodina bude mít strach.“

Maude zoufalé prosby ignorovala. Podívala se dolů na krev a bláto, které špinily kameny na dvoře, a s intenzivním znechucením ohrnula ret. „Špinavé stvoření,“ zamumlala.

Popadla vysokotlakou hadici, namířila těžkou hubici přímo na bezmocnou čtyřletou dívku a stiskla spoušť. Do Cordelie narazil silný proud ledové podzimní vody a srazil ji k zemi do hlíny. Dítě lapalo po dechu, její malé tělo se zmítalo v prudkých záchvěvech chladu, jak mrazivý proud bušil do jejích čerstvých ran.

Pak se ten brutální útok zastavil.

Maude přistoupila blíž a upustila hadici na zem. Natáhla se a trhla Cordeliinou bradou vzhůru. Jak se z dívčiných tváří smylo tmavé bláto, kruté rýhy kolem Maudiny úst se vyhladily do chladného, dravčího kalkulu. Vstřebala do sebe tu ohromující, neoddiskutovatelnou krásu obličeje malé dívky.

„No nejsi ty ale hezká,“ zadumala se Maude.

Týrání zmizelo jako ranní mlha a nahradil ho mrazivý pragmatismus. Maude vtáhla roztřesenou dívku do domu. Svlékla jí promočenou košili, oblékla jí suché oblečení a dokonce jí začala potírat odřené dlaně antiseptikem.

„Chovej se slušně, a možná si tě nechám,“ slíbila Maude.

V chatu se obrazovkou přehnalo pomýlené, hromadné oddechnutí úlevy.

*[Vidíte? Ta žena nebyla bezcitná.]*

*[Vzali si ji, když byla zraněná. Mohla tam v lese umřít. Někdo tomu říká milosrdenství.]*

Declan se chopil tohoto zvráceného názoru jako tonoucí stébla. Naklonil se dopředu a ukázal roztřeseným prstem na monitor. „Podívej na to, Gideone! Její věznitelka jí projevila milosrdenství. Ošetřila jí rány. Přesto se proti ní Cordelia obrátila, přesně tak, jak se obrátila proti nám!“

„Dost!“ Gideonův hlas práskl jako bič a utnul tyhle nesmysly. „Věřím v její přirozenou dobrotu. Cokoliv se stalo pak, ji pokřivilo do toho, čím se stala, ale tohle neobhajuj!“ Zíral na svého bratra, hruď se mu zvedala a klesala těžkými nádechy. „Ta žena je obchodnice s lidmi! Kdokoliv, kdo parazituje na dětech, si zaslouží krutý trest.“

Cyrus naslouchal vzrušené výměně názorů mezi bratry a opřel se o zeď. Přes rty mu proklouzl chladný, chápavý smích, i když záměrně držel jazyk za zuby a zbytek svých myšlenek si nechal zamčený pro sebe.