Tvrdý bílý papír se v Serenině sevření chvěl. Ostré hrany jí šustily o konečky prstů, jak svírala oficiální výpověď, a její pohled vystřelil vzhůru, aby Damona propíchl. Seděl za svým mahagonovým stolem a na tváři měl samolibý, uspokojený úšklebek, ze kterého se jí zvedal žaludek.

„Tenhle vtip tě vyjde hodně draho, Damone,“ vyštěkla Serena. Hruď se jí vzdouvala s každým nádechem.

Opřel se do koženého křesla a sterilní kanceláří HR se rozlehl temný, necitelný smích. „Ty si myslíš, že si dělám srandu?“

„Tohle je msta.“ Plácla těžkým pergamenem o skleněný povrch jeho stolu. „To je jen další tvůj zvrácený trik, jak mě donutit jít s tebou na rande, protože jsem tvé návrhy odmítla. Řekla jsem ti jasně, že o tebe nemám zájem.“

Damon se znovu suše zasmál a překřížil si paže na hrudi. „Myslíš si o sobě bůhvíco, že?“

„Tohle vůbec nedává smysl!“ ukázala Serena na dopis, který ležel mezi nimi. „Nechci se chvástat, ale jsem jeden z nejpracovitějších zaměstnanců v téhle budově. Zklopím hlavu, hledím si svého a podávám špičkové výsledky. Věnovala jsem svůj čas tomu, abych zajistila, že tato firma uspěje. Vycházím se všemi dobře. Proč bych si zničehonic zasloužila vyhazov?“

Damon se opřel lokty o stůl a naklonil se blíž. Jeho pobavení se vytratilo do krutého, kalkulovaného úšklebku. „Opravdu si myslíš, že se všemi vycházíš tak dobře? Nesepsal jsem tenhle dokument pro zábavu, Sereno. Příkaz přišel přímo od šéfa.“

„Cože? Od Dominica?“ To jméno jí uklouzlo ze rtů dřív, než ho stihla zachytit.

Pomalu přikývl.

„Ne.“ Zavrtěla hlavou a udělala krok zpět. Její mysl se tu informaci snažila ze všech sil vytěsnit. „Ne, to nemůže být pravda.“

„Proč?“ Damon naklonil hlavu a v očích mu zlovolně blýsklo. „Protože s ním pícháš?“

Sereně se zadrhl dech. Z místnosti zmizel vzduch. Srdce se jí na zlomek vteřiny zastavilo.

„Oh, prosím tě, neházej na mě tenhle šokovaný pohled,“ vysmíval se Damon hlasem plným jedu. „Myslela sis, že se na to nikdy nepřijde? Producíruješ se po téhle kanceláři a předstíráš, že jsi nějaká nedotknutelná světice. Ofrňovala ses nade mnou, dělala jsi, jako bys byla lepší než všichni ostatní, a podívej se na sebe teď.“

Horké, štípavé slzy ji píchaly v koutcích očí. Zaryla si své pěstěné nehty do dlaní a použila fyzickou bolest, aby slzy nepadaly. „Nic o mně nevíš. Žádám tě, abys držel hubu dřív, než mi začneš metat do obličeje nějaká nepodložená obvinění.“

Damon pokrčil rameny, v gestu zcela postrádajícím soucit. „Cokoliv ti pomůže v noci usnout, drahoušku. Příkaz přišel shora. Máš padáka. Sbal si věci.“

„Jak je to vůbec možné?“ namítla a hlas se jí pod tím tlakem lámal. „V tom dopise není ani uveden důvod mého propuštění.“

„Jsi slepá? Nezkontrolovala jsi kolonku závažného porušení pracovní kázně dole?“

„Jakého porušení? Zastavila jsem svůj život Vance Enterprises!“

Damon se naklonil ještě blíž a použil její nejhlubší tajemství jako zbraň, aby jí způsobil co největší škodu. „Píchání se šéfem?!“

„Jsi kus hovna,“ plivla a ruce se jí teď třásly.

„Na někoho, kdo právě přišel o práci, máš docela odvahu,“ odsekl Damon.

Srdce jí bušilo do žeber zběsilým rytmem. Zrak se jí rozmazal horkými slzami, které už nedokázala potlačit. Serena se ani neobtěžovala sebrat dokumenty ke spuštění, které prve přinesla. Otočila se na podpatku a vyřítila se z kanceláře HR a těžké skleněné dveře za sebou přitáhla s hlasitým, dunivým bouchnutím.

Venku v tiché chodbě vytrhla telefon z kapsy. Prsty zoufale, zběsile vyťukaly Dominicovo jméno v kontaktech. Přitiskla si přístroj k uchu a přecházela po kobercem pokryté chodbě. Telefon dvakrát zazvonil a pak spojení zmlklo. Vytočila to znovu. Zrušil hovor ze své strany. V panice stiskla opakované vytáčení potřetí. Následovala stejná odpověď. Ignoroval ji.

Setřela si ze tváře zatoulanou slzu a s třesoucím se nádechem nabrala vzduch do plic. Musela se sebrat. Jelikož odmítal brát telefon, musela ho najít osobně. Hnala se k výtahům a zuřivě mlátila do tlačítka pro cestu nahoru, dokud se kovové dveře nerozevřely. Jela kabinou do patra vedení a v hlavě se jí míhaly stovky různých vysvětlení této noční můry.

Výtah tiše cinkl. Kovové dveře se rozestoupily.

Serena vystoupila na plyšový koberec ředitelské vstupní haly. Pochodovala k recepci s úmyslem zeptat se Penny, kde je, ale náhlý pohyb upoutal její zrak.

O pár metrů dál se rozestoupily dveře soukromého ředitelského výtahu. Vystoupil Dominic. Nevypadal jako muž, který právě vyhodil z práce ženu, kterou miloval. Široká ramena měl uvolněná. Ruku měl ležérně obtočenou kolem pasu bezchybné ženy, jež vypadala jako modelka. Ta cizinka měla křišťálově čistou, zářící pleť a na sobě luxusní značkové šaty, které dokonale obepínaly její křivky. Vlasy jí padaly ve stylizovaných, nenucených vlnách.

Během chůze sdíleli jasný, nenucený smích. Vyzařovala z nich nedotknutelná aura páru, kterému patří svět. Za nimi kráčel Dominicův obvyklý doprovod bodyguardů a asistentů.

Sereně se sevřela hruď a pukla. Pohled na něj, jak se směje s jinou ženou, rozbil její realitu na kusy. Nebyla někdo, kdo by rád přitahoval pozornost nebo dělal veřejné scény, ale potřebovala odpovědi. Hned teď.

Ignorujíc zalapání po dechu a pohledy okolního personálu, Serena se jim vrhla přímo do cesty.

Dominic a ta nádherná žena se zastavili na místě.

Dominicův pohled přelétl po Sereně. Nebyla v něm žádná vřelost. Žádná skrytá náklonnost. Díval se na ni s mrazivým chladem, jaký u něj nikdy předtím neviděla. Zíral na ni, jako by byla žebračka na ulici.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se. Jeho tón zněl čistě transakčně.

Sereně okamžitě vytryskly po tvářích slzy. Spolkla bolestivý knedlík v krku a snažila se v sobě najít alespoň špetku odvahy. „Damon mi právě doručil výpověď.“

Dominic na ni shlížel. V jeho odpovědi chyběla sebemenší špetka empatie. „No a?“

„No a?“ vyhrkla přiškrceně a její zlomený hlas se rozlehl v tiché hale. Věděla, že v obchodním světě má bezcitnou osobnost, ale tu brutalitu proti ní nikdy neobrátil.

„Budete tu výpověď respektovat,“ prohlásil Dominic a zlostně se na ni zadíval. „Nebo chcete, abych zavolal ochranku a nechal vás vyvést násilím?“

Serena tam stála jako přimrazená. Slzy se jí koulely po tvářích, horké a ponižující. Ani se nenamáhala si je otřít.

Dominic sevřel pas té nádherné ženy pevněji a přitiskl si ji úplně k boku. „Jdeme, zlato,“ zamumlal.

„Dominicu!“ vykřikla Serena jeho křestní jméno. Udělala krok vpřed a snažila se je fyzicky následovat leštěnou chodbou.

Než však stačila vzdálenost překonat, vstoupil před ni nějaký muž. Byl to jeden z Dominicových asistentů. Pevně jí zablokoval cestu a vytvořil pevnou zeď mezi ní a mužem, kterého milovala.

„Měla byste odejít, madam,“ řekl asistent stroze.

„Proč? Nic špatného jsem neudělala!“

„Nenecháte mi jinou možnost, než zavolat ochranku.“

„Když už jsou ke mně nespravedliví úplně všichni, tak prosím, ne ty taky,“ vzlykala a ignorovala fakt, že ze svých kanceláří vyšlo více zaměstnanců, aby to divadlo sledovali.

„Záleží mi na vás, slečno Sereno, a proto chci, abyste odešla.“

„Ne... ne... potřebuju odpovědi,“ vzlykala ještě hlasitěji a hruď se jí prudce zvedala.

Asistent na ni shlédl a výraz mu ztvrdl. „Pan Vance nařídil váš vyhazov.“

„Proč? Neudělala jsem nic, čím bych mu ublížila.“

„Pohnul se v životě dál, a myslím, že vy byste měla taky,“ pronesl asistent hlasem zbaveným soucitu. „Tahle žena je jeho skutečná snoubenka. Tento víkend se berou.“

Serena na něj v hrůze zírala. Ta slova jí zněla v uších a odmítala dávat jakýkoliv smysl. „Cože?“

Asistent se krutě a nepatrně usmál. „Doufám, že už se tu nikdy neukážete.“ Otočil se k ní zády a odcházel chodbou směrem k Dominicově soukromé kanceláři. Nechal ji stát samotnou uprostřed patra.

Hrůzou bez sebe, s realitou roztříštěnou na ostré kousky, vlekla Serena své těžké nohy zpátky k výtahu. Sjela do svého patra. S chvějícími se rty a slzami kanoucími po tváři vběhla do své kanceláře.

Otupěle vzala prázdnou kartonovou krabici a sbalila si své osobní věci. Pohybovala se jako duch a házela do krabice svá pera, zápisníky a svůj hrnek na kávu. Pak její třesoucí se prsty sáhly do zásuvky a vytáhly nepomačkanou, zapečetěnou obálku.

Výsledky těhotenských testů.

Na dnešní večer naplánovala slavnostní večeři. Chtěla mu předat tuhle obálku. Chtěla z něj udělat toho nejšťastnějšího muže pod sluncem. Místo toho ji muž, který ji před několika dny požádal o ruku, prostě odhodil.

Nesla si svou těžkou krabici a kabelku, vyšla z administrativní budovy a zamířila na parkoviště.

Došla ke svému autu, otevřela zadní dveře a hodila si věci na zadní sedadlo. Vlezla na sedadlo řidiče a zabouchla za sebou dveře, aby se v tiché kabině uzavřela před světem. Otočila klíčkem v zapalování a nechala motor tiše hučet.

Třesoucíma se rukama sáhla dolů a chytila se za ploché břicho. Předklonila se a čelo opřela o kožený volant. Z krku se jí vydraly drsné vzlyky. Plakala, dokud ji nebolela žebra.

„Slíbila jsem ti, že dnešek bude velmi výjimečný den,“ zašeptala v agónii, zatímco slzy smáčely kůži. „Řekla jsem ti, že tě seznámím s někým výjimečným. Nedokázala jsem svůj slib ani dodržet. Hrozně moc se omlouvám.“

Ta bolest ji zevnitř trhala na kusy. Netušila, co bolí víc: jestli to, že byla vyhozena bez pádného vysvětlení, nebo fakt, že Dominic veřejně popřel její existenci hned poté, co ji požádal o ruku. Nikdy v životě se necítila tak zničená a tak strašně osamělá.

Poté, co plakala tak dlouho, až ji pálily oči a hrdlo měla rozedřené, se Serena narovnala. Otřela si tvář, zařadila rychlost a vyjela z parkovací garáže. Potřebovala místo, kam by se mohla schovat. Potřebovala svou postel.

Proplétala se ulicemi města přes závoj slz a mířila směrem ke svému bytovému domu. O dvacet minut později zahnula do své známé ulice.

Blížila se ke své budově a prudce duplo na brzdy. Pneumatiky zaskřípěly o asfalt.

„Co to k čertu?“ zamumlala a hlas měla silně zastřený pláčem.

Zabrzdila a vyskočila ven, nechávajíc auto stát v nepříjemném úhlu u obrubníku.

Na betonovém chodníku před budovou ležel ledabyle naskládaný její život. Její sametová pohovka. Její matrace. Její zavazadla. Šaty se válely z otevřených tašek. Cizí lidé vynášeli z předních dveří její vybavení domácnosti.

„Co se to tu sakra děje?“ dožadovala se a vrhla se k prvnímu muži, kterého uviděla. „To jsou moje věci! Co dělají tady venku? Proč na mé věci sahají cizí lidi?“

Urostlý muž se zastavil a změřil si ji pohledem od hlavy až k patě. „Jste slečna Serena?“

„Jak jste se sakra dostali do mého bytu? Co tu moje věci dělají?“

Muž se setkal s jejím pohledem s plochým, lhostejným výrazem. „Plníme pokyny pana Vance. Nařídil nám byt vyklidit.“

Serena na toho muže v čiré hrůze zírala. Svět se vychýlil ze své osy. Do očí jí stouply nové slzy, když se jí ta zdrcující realita usadila hluboko v kostech. Ze vší té bolesti, kterou jí dnes Dominic způsobil – z vyhazovu, z veřejného ponížení, z té druhé ženy – si tohle nedokázala nikdy představit. Nikdy si nemyslela, že muž, kterého milovala, v sobě má tak čirou bezcitnost, aby zanechal ji i ten drahocenný život, co jí rostl v břiše, na ulici bez domova.