O pět let později.

Hřejivé ranní slunce pronikalo skrz průsvitné závěsy a vrhalo do barevné ložnice měkkou, zlatavou záři. Serena vešla dovnitř a vyzařovala z ní zralá, klidná jistota, jakou dokáže zformovat jen plynoucí čas a těžce vybojované uzdravení. Rty se jí zvlnily do jemného úsměvu, když přistoupila k malé posteli. Její čtyřletá dcera Chloe ležela zamotaná ve změti jasně růžových prostěradel a tvrdě spala přitulená k plyšovým polštářům.

Serena se posadila na okraj matrace a nechala se zalít tichým ranním klidem. Sklonila se a svého spícího andílka jemně probouzela. „Lásko,“ zašeptala a něžně odhrnula zatoulanou kudrlinu z dívčina teplého čela. „Chloe, miláčku. Je čas vstávat.“

„Hmmmmmm,“ zanaříkala Chloe s roztomilou, rozespalou neochotou a pevně zavřela oči proti rannímu světlu.

Serena se zasmála a klekla si k posteli tak, aby na sebe viděly. Bez ohledu na to, jak brzy šla její dcera předešlého večera spát, rána byla vždycky těžkým bojem. „No tak, spáči. Přijdeš pozdě do školy.“

„Chci ještě trochu spinkat,“ zamumlala Chloe a malýma ručičkama si vytáhla přikrývku až k bradě.

„Dobře, co když ti řeknu, že tě dnes odvezu do školy osobně?“ nabídla Serena sladký úplatek. „Martha má dneska volno. Takže tě můžu vyzvednout a hodit tam sama.“

Vidina toho, že pojede s maminkou, Chloe okamžitě probudila a oči jí zamrkaly. „Opravdu, mami?“

„Opravdu,“ usmála se Serena a při pohledu na jasný výraz své dcery jí tálo srdce.

Chloe odhodila přikrývku, posadila se a vlezla mámě přímo do jejího vřelého, uklidňujícího objetí. „Dobré ráno, mami.“

„Dobré ráno, má lásko.“ Serena ji pevně držela, dvakrát ji políbila na čelo a pak si ji stáhla na klín na jejich tradiční ranní mazlení. „Spalo se ti hezky?“

Chloe přikývla a drobné ruce jí položila na ramena. „Měla jsem sen.“

„S tím širokým úsměvem na tváři se vsadím, že byl pěkný.“ Serena tyhle tiché chvíle milovala. Vždycky si dávala záležet na tom, aby naslouchala živé představivosti své dcery, ať už byly její příběhy jakkoli divoké.

„Jo,“ žvatlala Chloe vesele, v hlase plno nadšení. „Našla jsem si nového kamaráda.“

Serena pohladila dcerku po jemné tvářičce. „Zlatíčko, ty už máš spoustu kamarádů. Sotva si pamatuju jejich jména ze školy.“

„Já vím, mami. Mají mě rádi a já je taky. Ale ten kamarád v mém snu byl hrozně moc výjimečný.“ Oči malé holčičky zářily čistou radostí.

„Jak to víš?“ zeptala se Serena, upřímně zvědavá.

„Protože si se mnou hrál.“

„On?“ Serena hravě zvedla obočí. „Myslela jsem, že jsme se dohodly, že s chlapeckými kamarády trochu přibrzdíme.“ Nešlo se neusmát nad absolutní nevinou v dceřině hlase.

Chloe se zachichotala a pokrčila malými ramínky. „Byl strašně přátelský. A měl moc hezkou tvář.“

„Dobré vědět,“ zasmála se Serena tiše. „Tak, co si dáme k snídani? Vajíčka s toustem, nebo cereálie?“

„Froot Loops, prosím!“ zazářila Chloe a vykouzlila nádherný psí pohled, o kterém věděla, že funguje úplně pokaždé.

„Myslím, že už nám Froot Loops došly.“

„Ne, mami. Ještě nějaké jsou ve skříňce. Prosím, dovol mi k snídani Froot Loops. Slavnostně přísahám, že u večeře sním všechnu zeleninu.“

Serena zvedla obočí, pobavená chytrými vyjednávacími schopnostmi své čtyřleté dcery. „Kolik že ti je, slečno?“

„Čtyři!“ Chloe zvedla čtyři drobné prsty a zářivě se smála.

„Dobře. Platí. Ale nejdřív tě oblékneme do školy.“

O hodinu později změnilo poklidné ráno rychlost a rychle přešlo do chaotického spěchu úspěšné kariéristky. Serena jim tu vybudovala pevný, prosperující nový život. Rušnou ranní zácpou australské dopravy proplouvala se zručnou lehkostí. Jednu ruku měla pevně položenou na volantu, zatímco druhou ťukala do palubní desky, aby na hlasitém odposlechu zvládala pracovní hovory s vysokou prioritou. Bez problémů žonglovala s logistikou a požadavky klientů a občas mrkla do zpětného zrcátka. Chloe seděla bezpečně připoutaná v autosedačce a spokojeně se zabrala do barevných pohádek puštěných na tabletu.

Serena plynule zastavila na příjezdové cestě školy, zařadila parkování a ukončila svůj poslední hovor. Otočila se na sedadle a sáhla dozadu, aby dceři rozepnula autosedačku. Přitáhla si Chloe k sobě a zasypala její jemnou tvář láskyplnými polibky.

„Už teď mi chybíš,“ zamumlala proti její teplé tvářičce.

Chloe se zachichotala a hravě se zavrtěla. „Ale vždyť jsem teprve přijela do školy.“

„I tak mi chybíš.“

„Ty mně budeš taky chybět, mami.“

Serenu náhle zalila vlna hlubokého dojetí. Odmlčela se a v krku se jí zadrhl dech. Oči se jí zaleskly, když se hluboce podívala do těch překrásných očí své dcery. Byly úchvatné, ale nesly v sobě až bolestivě nápadnou podobnost s někým z minulosti, na kterou se ze všech sil snažila zapomenout. Pokaždé, když Serena pozorně pohlédla do jejich hloubky, hleděl na ni zpátky duch muže, kterého nechala za sebou. Ty vzpomínky hrozily, že ji stáhnou ke dnu, ale vřelost její dcery ji pevně držela v přítomnosti.

Serena tiše popotáhla a odmrkala nečekanou vlhkost v očích. „Mám takové štěstí, že sis mě vybrala za maminku.“

Chloe se vřele usmála. Její drobné ručičky se natáhly a vzaly matčinu tvář do dlaní s překvapivou něhou. „Miluju tě, mami. Miluju tě navždycky.“

„Já tebe taky miluju, zlatíčko.“ Serena ji pevně objala, nadechla se sladké vůně jejích vlasů a pak jí vtiskla poslední polibek na čelo. „Tak a teď tě odvedeme do třídy.“

„Ano, mami! Chci, abys viděla moje kamarády.“

Serena vystoupila z auta, vzala Chloein malý batůžek a tašku se svačinou a pomohla jí z auta. Šly ruku v ruce směrem ke vchodové bráně do školy. Serena plnila dceřina milá přání zdržet se u vchodu, mávala na její malé přátele a vyměňovala si letmé, zdvořilé pozdravy s ostatními rodiči. Nakonec zkontrolovala hodinky, zaznamenala svůj napjatý rozvrh a donutila se s ní rozloučit. Ukradla si z Chloeiny tváře ještě jeden poslední polibek a spěchala zpátky k autu, aby vyrazila do práce.

Ze všech sil se snažila i přes ten časový pres dodržovat rychlost a proplétala se rušnými městskými ulicemi. Nakonec zajela do působivého parkovacího domu své kancelářské budovy a zaplula na své vyhrazené místo. Popadla kabelku, zamkla vozidlo a rychlým krokem vyrazila k hlavnímu vchodu.

Ve chvíli, kdy se automatické skleněné dveře rozestoupily, vstoupila do rušné recepce. Ve vestibulu to hučelo obvyklým ranním shonem zaměstnanců, kteří si kupovali kávu a mířili ke svým stolům.

„Dobré ráno, madam.“

Z ruchu v pozadí čistě prořízl hluboký, milý a nezaměnitelně známý hlas.

Serena pocítila náhlý příval horka, který jí stoupal po krku až do tváří. Zoufale se snažila skrýt své uzardění, když se na Garretta podívala. Ke své vlastní nelibosti si uvědomovala, že na jeho krásném hlase začíná být čím dál víc závislá.

„Dobré ráno,“ odpověděla a oplatila jeho pozdrav zdvořilým, uměřeným úsměvem.

Sladili krok a kráčeli bok po boku ke skupině výtahů. Garrett v na míru šitém obleku budil pozornost, ale on sledoval pouze ji.

Mírně se naklonil a ztišil hlas tak, aby to slyšela jen ona. „Vypadáte dnes neskutečně dobře.“

Serenino srdce jemně poskočilo. „Děkuji,“ zamumlala a pohled upírala přímo před sebe.

„Jakou jste měla noc?“ zeptal se, a jeho tón byl vřelý a pozorný.

„Bylo to fajn,“ přikývla Serena a snažila se odpovídat jen lehce. „Před prací jsem ještě musela hodit Chloe do školy.“

Při zmínce o její dceři Garrettova tvář upřímně zjihla. Ta korporátní tvrdost zmizela a nahradil ji laskavý, něžný výraz. „Chybí mi,“ přiznal nahlas.

Serena se uchechtla; mělo to měkký, muzikální zvuk, který splynul s hučením vestibulu. „Mohla bych říct to samé. Je to docela číslo, když má po ránu svoji náladu.“

Nicméně uvolněná, ležérní atmosféra se mírně proměnila, když stáli a čekali, až se otevřou dveře výtahu. Garrett si nervózně poškrábal zadní část krku. Jeho obvyklá uhlazenost ochabla a postoj mu ztuhl.

Přešlápl z nohy na nohu a jeho tón přešel do váhavého očekávání, když promluvil. „Takže... stále platí ta dnešní večeře?“

Serena se uprostřed kroku úplně zastavila a otočila se k němu.