Vyleštěný kov dveří výtahu odrážel Garrettův prosebný výraz, když Serenu zapřísahal, ať to zas nezruší. Zírala na ten rozmazaný stříbrný obraz jich dvou, jak stojí bok po boku. Do uzavřeného prostoru se nahrnuli další zaměstnanci, což úspěšně zabilo konverzaci, ale jeho oči zůstaly přilepené k jejímu profilu a tížilo je očekávání.

Serena vykouzlila zářivý, zdvořilý úsměv a otočila se jen tak moc, aby zachytila jeho pohled. „To by mě ani ve snu nenapadlo,“ zamumlala a dala si pozor, aby její hlas byl natolik tichý, že ho uslyší jen on.

Garrettova ramena se uvolnila. Na rty se mu vloudil upřímný, uvolněný úsměv ve chvíli, kdy výtah cinkl a v jejich patře se dveře rozevřely. Popřál jí krásný den a zamířil chodbou směrem ke svému vlastnímu oddělení, jeho krok byl viditelně lehčí.

Ve vteřině, kdy Serena překročila práh své luxusní rohové kanceláře, její zdvořilý úsměv zmizel jako pára nad hrncem. Její mysl okamžitě přeřadila a začala závodit s časem ve snaze vymyslet si nějakou věrohodnou omluvu. Za očima se jí začínala tvořit bolest hlavy. Minula plyšové posezení pro hosty a namířila si to rovnou ke svému elegantnímu modernímu stolu.

„Já to viděla! Tak to vyklop. Nevynechávej jedinej detail.“

Serena vnitřně zaúpěla. Její bystrozraká asistentka Genevieve jí byla v patách; na hrudi svírala iPad a odmítala nechat tu záležitost plavat. Genna zabouchla těžké skleněné dveře a uzavřela je uvnitř tichého luxusu kanceláře.

„Teď ne, Genno. Dneska ráno už toho na mě bylo dost,“ řekla Serena a hodila si kabelku do koženého křesla.

„Víš, že to nenechám jen tak být, že jo?“ opáčila Genna a její podpatky zaklapaly o tvrdou dřevěnou podlahu.

„Nemám k tomu co říct,“ odpověděla suše Serena a nastartovala notebook. „Možná bys měla jít vyslechnout jeho, když se tak moc pídíš po příběhu.“

„Pěkný pokus, ale od zdroje je ten příběh vždycky sladší.“ Genna se usadila do jednoho z pohodlných křesel pro hosty naproti jejímu stolu. Poklepávala svými upravenými nehty do zadní strany iPadu. „Nech mě hádat. Připomněl ti tu večeři a ty jsi zpanikařila.“

Serena se zamračila a vzhlédla od obrazovky. „Jak jsi to poznala?“

„Holka, já vím všechno.“ Genna se zazubila a v očích jí triumfálně zablesklo. „Když se tě ptal naposledy, vymyslela sis chatrnou výmluvu a jako volný večer mu dala dnešní datum. Udělal dobře, že si na tebe počkal u recepce, aby tě k tomu donutil.“

„On tam čekal?“ Serenin zamračený výraz se prohloubil.

„Jsem si jistá, že jo. Už tu prve byl a sháněl tě. Řekla jsem mu, že jsi ještě nedorazila. O deset minut později jsem ho skrz prosklenou zeď viděla, jak nastupuje do výtahu. Úmyslně tam dole ve vestibulu chodil sem a tam jen proto, aby tě chytil u vchodu a ty už si to nemohla rozmyslet.“

Genna se naklonila a její úsměv se rozšířil. „Takže? Máme naplánovat rande, ne? O oblečení si starosti nedělej. Během pauzy na oběd ti vyberu něco šik a sexy.“

Serena po ní ze stolu střelila pohledem. „Zadrž. Tvou pomoc nepotřebuju. Žádné rande se nekoná. Nějakou výmluvu si vymyslím.“ Zhroutila se do své ergonomické židle a mnula si čelo.

„Jakou výmluvu bys tak asi chtěla tentokrát použít?“

„Nevím. Řeknu, že Chloe něco chytla. Určitě mě napadne něco uvěřitelného dřív, než nastane večer.“

Genna ze sebe vydala otrávený povzdech. „Výmluvu na nemocné dítě jsi použila před třemi týdny. Dej Chloe pokoj a přestaň ji využívat pro své úhybné manévry. Uvědomuješ si, že tohle je už deváté rande, co se Garrettem rušíš?“

„Perfektní. Netušila jsem, že si děláš čárky.“

„Čeho se tak bojíš, Ser?“

„Bojím?“ uchechtla se Serena a narovnala se. „Já se nebojím ničeho.“

„Lhářko,“ vrátila jí to Genna bez mrknutí oka. „Jsi naprosto mizerná lhářka.“

„Nezačínej si, Genno,“ varovala ji Serena a tón jí ztvrdl. „Copak po těch všech výmluvách, co jsem mu dala, nedokáže pochopit, že nemám zájem o jakékoliv romantické plány, co si tam vymyslel?“

„Nebuď tak krutá. Jsem si jistá, že on ví, že váháš. Proto tak trval na tom, ať začnete jako kamarádi. Byl už dost trpělivý a to nejmenší, co můžeš udělat, je, že s ním půjdeš na přátelskou večeři.“

Serena si udržovala ztuhlý postoj. Masírovala si pulzující spánky, ze kterých se pomalu rozvíjela tupá bolest, jež se stále zhoršovala. „Ať už to je přátelská večeře, nebo ne, prostě nemám zájem. Obzvlášť ne o románek na pracovišti.“

„Víš, že ti úplně každý chlap nezlomí srdce, že ano?“ zeptala se Genna tiše.

„Je mi to jedno,“ pronesla Serena s absolutní konečností. „Soustředím se pouze na svou dceru a svou kariéru. Nemám čas ani emocionální kapacitu na nic jiného.“

„Nebo se možná na něj díváš svrchu jen proto, že on je jen manažer a tvé výdělky jsou vyšší.“

„Nestarám se o jeho titul, ani o jeho peníze. Chci, aby mě všichni nechali na pokoji.“ Serena si těžce povzdechla. „Můžeš to už prostě nechat být a říct mi, co mám dnes na programu?“

Genna si povzdechla a ustoupila neochvějné tvrdohlavosti své šéfky. „Fajn. Ale asi bych měla zmínit ještě jednu poslední věc.“ Odmlčela se a nechala to ticho působit jen tak dlouho, aby měla jistotu, že Serena poslouchá. „Dneska má Garrett vlastně narozeniny.“

Serena strnula a ruce se jí zastavily těsně nad klávesnicí.

„Chtěla jsem ti to říct už včera, ale vypadlo mi to z hlavy,“ dodala Genna, zatímco sledovala, jak se Sereninou tváří rozlévá pocit viny.

„Skvělé. Takže se mi teď ještě snažíš vnutit pocit viny.“

„Ne, to si děláš sama. Slíbila jsi, že s ním dnes půjdeš ven, a nevěděla jsi přitom, že sis vybrala den jeho skutečných narozenin. Nevytrubuje to do světa. Většinou je slaví sám doma.“

„Jak tohle vůbec můžeš vědět?“

„Uděla jsem si na něj malou lustraci,“ podotkla Genna s nenuceným pokrčením ramen. „Sleduju ho pro tvé dobro. Je to fantastická partie, Sereno. Není se čeho bát. Prostě jdi. Nabízím se, že ti Chloe na večer pohlídám. Martha má dneska volno, že? Vyzvednu Chloe ze školy, takže nemáš absolutně žádnou výmluvu.“

„Genno, přestaň. Nikam nejdu.“

Genna přijala pro tuto chvíli porážku a ostře přešla k dnešnímu vražednému rozvrhu. Přejela prstem po obrazovce iPadu a vrátila se ke svému čistě profesionálnímu chování.

„Dobrá, zpátky k práci. Barrett tu každou chvíli bude s kávou. V 11 hodin tě čeká náročné jednání představenstva. Poté se musíš vrhnout na uzavření několika projektů ohledně nové produktové řady. Generální ředitel chce projít tvé koncepty prezentace, které mají být odevzdány za tři dny.“

Serena si to probírala v hlavě, a zatímco si mentálně organizovala svůj pracovní postup, rychlým tempem psala na notebooku.

„A potom,“ pokračovala Genna, „tě čeká klíčová schůzka mimo firmu ve dvě hodiny odpoledne.“

Serena vzhlédla. „Jaká schůzka?“

„Kavárna u Brewstera. Schůzka s novým klientem. Mají nabídku na velmi lukrativní partnerství. Šéf tě osobně jmenoval, abys tohle vyřídila ty. Chtějí znát tvůj nefiltrovaný názor na to, co firma tohoto klienta může nabídnout, než vůbec podepíšeme jakékoli smlouvy.“

Serena zkontrolovala stříbrné hodinky na zápěstí. „Rozumím. Ale tu schůzku v kavárně budu muset ukončit dřív. Musím osobně vyzvednout Chloe, jelikož má Martha volno.“

„Jak už jsem řekla, o Chloe se můžu postarat,“ zopakovala Genna svou nabídku se lstivým úsměvem.

„Ne,“ odbyla ji Serena a střelila po své asistentce varovným pohledem. „Vyzvedávám svou dceru. Jen se ujisti, že mi ty klientské složky dorazí do schránky dřív než v poledne.“

Následujících několik hodin byla Serena ponořená do složitých tabulek, průzkumů trhu a formátování prezentací. Prokousala se jednáním představenstva a jen na chvíli se zastavila, aby si u stolu vzala lehkou svačinu, než se po hlavě opět vrhla do materiálů o partnerství.

Než se na hodinách objevilo půl druhé, oči ji už úplně pálily. Zabalila si notebook do značkové kabelky, uhladila si záhyby na profesionálních šatech a zamířila do parkovacích garáží.

Během cesty odpolední městskou zácpou si v duchu nacvičovala své vyjednávací taktiky. Šéf tohle partnerství chtěl, ale jen v případě, že podmínky budou výhodné. Zaparkovala o blok dál od místa setkání a zbytek cesty došla pěšky. Dorazila těsně před druhou hodinou.

Mosazný zvonek nad dveřmi lehce cinkl, když vešla do Brewsterovy kavárny. Zalila ji bohatá vůně pražených kávových zrn a pečeného pečiva.

Přelétla zrakem spoře zaplněnou místnost a její oči bez problémů nalezly cíl. Odpolední provoz byl slabý, šlo většinou jen o vysokoškoláky na noteboocích a pár přátel, kteří si u latté vyprávěli novinky. Byl tam jen jeden člověk, který odpovídal popisu vysoce postaveného korporátního klienta.

Byl to osamělý muž sedící u rohového stolu. Měl na sobě perfektně střižený, drahý tmavý oblek, který vynikal na pozadí rustikální estetiky kavárny. Seděl zády pevně ke vchodu, takže nebylo možné mu vidět do obličeje. Tmavou hlavu měl skloněnou frustrací a palci agresivně klepal do obrazovky svého telefonu.

Serena se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a ještě jednou si uhladila sukni. Upravila si popruh kabelky a lehkými, promyšlenými kroky se k jeho stolu přiblížila.

Zastavila pár stop od něj a nasadila svůj nejlepší, nejprofesionálnější vítězný úsměv. Otevřela ústa, aby se formálně představila, a natáhla na pozdrav ruku.

Ještě než jí stačilo sjet ze rtů jediné slovo, předběhl ji.

„Proč jdeš až teď?“ vyštěkl, aniž by se otočil; jeho tón překypoval netrpělivostí.

Serenino tělo na místě strnulo.

Natažená ruka jí klesla. Její prsty svíraly kožený popruh kabelky tak silně, až jí zbělely klouby. Svírala ji jako záchranné lano nad propastí.

Nebyla to jen ta jedovatá, náročná hrubost v jeho tónu, kvůli které se její tep okamžitě zdvojnásobil. Byla to děsivá, do morku kostí mrazivá povědomost té výšky a kadence hlasu. Drsnost toho hlasu se jí ovinula kolem hrdla a začala ji dusit.

Byl to ten naprosto přesný, nezaměnitelný hlas, který ji posledních pět let nelítostně trýznil v jejích nejhorších nočních můrách. Hlas, který pronásledoval ty nejtemnější kouty jejích vzpomínek.

Neznámý ve své tirádě pokračoval a široká ramena se mu pod drahou látkou pohnula. „To neumíš mluvit? Ptám se, co tě...“

dožadoval se neznámý, ale když najednou vzhlédl a setkal se s jejím pohledem, zbytek slov mu uvázl v hrdle.

Sereně se zastavilo srdce.