Camilly žilami projela panika. S horečnatým přívalem adrenalinu se odškrábala od stojanu na zavazadla a vrhla se do stísněné, dusné tmy šatní skříně apartmá právě ve chvíli, kdy zablikala světla a těžké dveře se rozletěly dokořán. Přitáhla žaluziové dveře a nechala jen úzkou škvíru, aby mohla nakukovat.

Zadržela dech a přitiskla páteř naplocho k zadní stěně. Ruce se jí třásly takovou silou, že jen stěží dokázala udržet pevný stisk na svém chytrém telefonu. Šmátrala po displeji, palce neohrabané a kluzké od studeného potu, ale podařilo se jí stisknout tlačítko nahrávání. Čočka fotoaparátu se přes tenké lamely dveří skříně zaměřila na osvětlený hotelový pokoj.

Skrz úzkou škvíru sledovala, jak se těžké dřevěné dveře s cvaknutím zavírají. Tichým pokojem se rozlehl hlas její starší sestry Vanessy. Byl to hlas, který Camille vždycky přinášel pocit útěchy a vřelosti, ale právě teď byl protkán ostrým podrážděním.

„Říkala jsem ti, abys tolik nepil,“ plísnila ho Vanessa a hodila svou designovou kabelku na nedalekou židli.

„Proč jsi tak naštvaná?“ odpověděl mu povědomý Donovanův hlas. Jeho slova byla lehce nezřetelná, ale prodchnutá hravým, škádlivým tónem. „Copak jsme se právě nevrátili do hotelu spolu?“

Každá slabika narážela na Camilliny smysly jako fyzické rány. Připlácla si ruku na vlastní ústa, aby potlačila zalapání po dechu, prsty pevně přitiskla na rty. Škvírou sledovala, jak ti dva vstoupili plně do světla.

Vanessa se k němu otočila zády a sáhla dozadu, aby si pohrála se zapínáním svých šatů. „Nech mě, abych ti pomohl,“ nabídl se Donovan a jeho tón klesl o oktávu.

Camilla v mučivé agónii sledovala, jak Donovan přistoupil za Vanessu a přitáhl si ji k sobě. Jeho ruce sklouzly po jejích holých zádech a uchopily zip jejích šatů, který plynule stáhl. Jemně jí odsunul dlouhé blond vlasy stranou a zabořil obličej do jejího krku. Na její bledou kůži tiskl dychtivé, vášnivé polibky.

Ta naprostá fyzická bolest na Camillině hrudi byla zničující. Srdce měla, jako by ho svírali ve svěráku. Každý dotek, každý polibek, jehož byla svědkem skrz onu malou škvíru, byl brutálním potvrzením varování Maxima Sinclaira. Nebyl to žádný korporátní trik. Bylo to skutečné. Nic z toho nebyla lež.

„Dáme si spolu koupel?“ zamumlal Donovan proti Vanessině kůži, ruce mu spočívaly na jejím pase.

„Smrdíš.“ Vanessa našpulila rty a zamrkala na něj řasami. „Říkala jsem ti, abys nepil. Víš, že ten zápach nemám ráda. Au!“ pískla Vanessa, když do ní Donovan dloubl v žebrech. „Co— Hej— přestaň mě lechtat! Jsem pořád na podpatcích! Á!“

Donovan se zasmál, byl to hluboký a hrdelní zvuk, který Camilla dříve milovala. Hravě nabral Vanessu do náruče a s lehkostí ji přenesl přes pokoj. Pustil ji na obrovskou manželskou postel a naklonil se nad ni, přičemž svou váhu opíral o lokty. Jejich chichotání a koketní mumlání naplnily apartmá, až se Camille udělalo fyzicky špatně. Žluč jí stoupla do zadní části krku. Na vteřinu pevně zavřela oči a snažila se ten pohled zablokovat, ale těm zvukům nebylo úniku.

„Pořád ti vadí, jak voním?“ ušklíbl se Donovan, z hlasu mu kapala sladkost.

„Hmf! Přestaň se chovat roztomile. Nejsi.“

„Opravdu?“

„Opravdu!“ stěžovala si Vanessa, její tón přešel v kňourání. „A lhal jsi mi. Říkal jsi, že tu zůstaneme týden.“

„Schůzka je jen na tři dny. Camilla by věděla, kdybych zůstal déle.“

Vanessa si odfrkla, podráždění se jí vrátilo v plné síle. „Už tak s ní trávíš většinu času doma. Co je špatného na tom strávit se mnou pár dní? Copak ji brzy neopustíš?“

Camilla málem upustila telefon. Syrová, pronikavá bolest, která jí rvala hruď, zamrzla a byla nahrazena náhlým, mrazivým šokem. O čem to Vanessa mluvila? Přitiskla ucho blíž k žaluziovým dveřím, čelist pevně sevřenou. Přinutila se udržet kameru v klidu a nahrávat každičké slovo.

„Velmi brzy jí bude šestadvacet,“ zasmál se Donovan. Jeho ruce volně bloudily po Vanessině těle, laskaly její boky, prsty jí přejížděly po kůži s nacvičenou lehkostí. „Víš, že ji ještě nemůžu opustit.“

Vanessa se pod ním ošila, výraz vážný. „Ještě ti neslíbila, že ti dá své firemní podíly, i když nebudete svoji. Jak moc jsi přesvědčený, že ty akcie získáš bez jakýchkoli podmínek?“

„Můžeme se teď přestat bavit o něčem tak bezvýznamném?“ Donovan sklonil hlavu a zasypal Vanessinu čelist a krk dalšími polibky.

Vanessa ho mírně odstrčila, ruce naplocho opřené o jeho hruď. „Začínám být netrpělivá, Donovane. Čekám ve stínech už dlouhé dva roky.“

Dva roky.

Přes Camilliny spodní řasy se přelily slzy a stékaly horké a rychlé po jejích tvářích v temné skříni. Dva roky? Donovan a Vanessa spolu spali za jejími zády celé dva roky? Stála tam a poslouchala, jak o ní její vlastní sestra a její přítel diskutují jako o kusu majetku určeném k vyrabování. Tupá dýka se jí otočila v útrobách a ničila ji zevnitř.

Donovan jemně zavrkal a odhrnul Vanesse z obličeje zatoulanou blond kudrlinu, aby ji uklidnil. „Má narozeniny už za měsíc, zlato,“ připomněl jí něžně.

„Já vím... já jen...“

Než Vanessa stihla dokončit větu, Donovan sáhl do kapsy saka. Vytáhl malou luxusní sametovou krabičku a rozevřel ji.

Vanessa zalapala po dechu a oči se jí šokem rozšířily. „Ty—“

Donovan jí pomohl posadit se k polštářům. „Vezmeš si mě?“ zeptal se a díval se jí hluboko do očí. „Samozřejmě to uděláme oficiálním v okamžiku, kdy úspěšně zajistím Camilliny akcie.“

Vanessa zírala na diamantový prsten třpytící se v tlumeném světle, s otevřenou pusou. V jejích jasně modrých očích se zalily slzy radosti. „Ano!“ rozplakala se a vrhla se Donovanovi kolem krku. Stáhla ho zpátky na matraci.

Donovanova ústa se tvrdě střetla s Vanessinými, jejich těla se propletla v prostěradlech. Vanessa mu ovinula nohy kolem pasu, tiskla si ho k sobě, zatímco se hladově líbali. Neschopná snést jedinou další vteřinu té srdcervoucí podívané, Camilla věděla, že musí zmizet. Když se Donovanovy ruce přesunuly, aby odhodil košili, čímž svou pozornost plně přesunul na Vanessu, Camilla využila krátkého okamžiku nepozornosti.

Otevřela dveře skříně jen tak, aby se jimi protáhla. Její bosé nohy na tlustém koberci nevydaly ani hlásku. Tiše vyklouzla z pokoje a uprchla z apartmá ve stavu otupělého, závratného šoku.

Těžké dveře za ní cvakly a navždy uzavřely zvuky jejich intimnosti. Camilla v podstatě sprintovala po chodbě, zrak rozmazaný nekonečnými slzami. Dorazila ke svému pokoji, rozechvělými prsty protáhla elektronickou kartu a vrhla se dovnitř.

V okamžiku, kdy zapadla západka, vypařil se i poslední zbytek její síly. Zhroutila se na tvrdou podlahu s kobercem. Zabořila obličej do dlaní, ramena se jí třásla těžkými, srdcervoucími vzlyky. Zrada, zlomené srdce a zdrcující pocit ztráty se jí drápaly pod kůži. Popadla láhev likéru z minibaru a pila přímo z hrdla. Přitáhla si kolena k hrudi a plakala do prázdného ticha svého pokoje, dokud neměla syrové hrdlo a její mysl nebyla prázdná.

Následujícího rána se velkými okny od podlahy ke stropu linulo ostré sluneční světlo. Jasné paprsky se prořízly přes postel a donutily Camillu se pohnout. Oční víčka měla těžká a oteklá, pokrytá zaschlými slzami. Ve spáncích jí bušila prudká bolest hlavy, tvrdý následek noci strávené pitím a pláčem až do úplného vyčerpání.

Zasténala a přesunula váhu na matraci. Když se pokusila posadit a pročistit si mlhavé, kocovinou zastřené myšlenky, ticho v pokoji prolomil hluboký, velitelský hlas.

„Už jste vzhůru?“

Camilla zalapala po dechu, ten se jí zadrhl v krku. Oči se jí rozevřely a ona vystřelila do sedu. Její bledý obličej těkal po pokoji, dokud jí pohled nepadl na postavu sedící v křesle vedle její postele.

Maximus Sinclair.

Seděl klidně, vyzařovala z něj impozantní aura, oblečený v bezchybném černém obleku. Vlasy měl dokonale sčesané dozadu, což zvýrazňovalo jeho ostré, zastrašující rysy obličeje. Jeho klidné, tmavě hnědé oči se upíraly do jejích zelených.

„Proč jste tady?“ dožadovala se ochraptělým hlasem. Jen stěží se mohla pohnout, s každým úderem srdce jí pulzovala hlava, končetiny měla jako z olova.

Vtom na její holou kůži dopadl studený vzduch pokoje. Podívala se dolů.

V hrudi jí vyskočila panika. Měla na sobě jen krajkové spodní prádlo. Strávila celou noc pitím a pláčem na zemi, až se nakonec doplazila na postel. Usnula dřív, než se stihla převléknout do pyžama nebo si dát sprchu.

Zalila ji náhlá vlna intenzivního zahanbení. Zběsile popadla tlusté bílé povlečení a vytáhla si ho až k bradě, aby zakryla odhalenou hruď a nohy. Zabodla do něj zrak, tváře se jí rozpalovaly doruda.

„Co děláte v mém pokoji?“ vyštěkla a pevně svírala přikrývky.

Maximus se na ni podíval s naprostou vážností. Jeho výraz nezakolísal a jeho oči neuhly z její tváře.

„Obchod,“ konstatoval jednoduše, jeho tón nenechával žádný prostor pro námitky. „Budeme si povídat?“