Nehty se mi zarývaly do měkkých šedých kožených opěrek v první třídě, až se mi kůže na kloubech napínala dočista doběla. Masivní Boeing 747 burácel po houstonské ranveji, otřásal mi kostmi a drkotal zuby. Každé prudké drcnutí pneumatik o asfalt mi žaludkem prohnalo novou vlnu nevolnosti. Nesnášela jsem létání. Žádná psychická příprava nedokázala potlačit ten divoký vír, který mi pustošil vnitřnosti. Ten kovový válec působil jako zvíře na steroidech; s děsivou silou se naklonil vzhůru, prorazil vrstvu mraků a nechal spalující texaské horko daleko za sebou.

Houston se scvrkl v pouhou vzdálenou vzpomínku a vzal s sebou devatenáct let mého života. Hrudník se mi prudce dmul. Z úst mi unikal mělký, trhavý dech, zatímco jsem zírala na opěradlo sedadla před sebou. Pevně jsem zavřela oči a modlila se, aby mechanické cinknutí kontrolky bezpečnostních pásů oznámilo, že už jsme bezpečně ve vzduchu.

Když se kabinou konečně rozeznělo cinknutí, sesunula jsem se zpět do luxusního koženého křesla a mé třesoucí se tělo hledalo v sedadle oporu. Připlatit si v poslední chvíli za první třídu namísto ekonomické bylo lehkomyslné rozhodnutí, které vysálo mé tenčící se úspory, ale ten prostor navíc mi v tu chvíli připadal naprosto nezbytný.

Na mé ztuhlé klouby jemně poklepala teplá, štíhlá ruka. Trhla jsem sebou a prudce otevřela oči.

„Jsi v pořádku, zlato?“

Žena sedící na sedadle vedle mě vyzařovala klidnou, královskou eleganci. Jemné nefritově zelené oči zkoumaly můj vyděšený výraz, rámované krémovou pletí s nádechem slonoviny, která svědčila o desetiletích půvabného stárnutí. Na sobě měla hedvábnou blůzu v královské modři, která splývala na její štíhlé postavě připomínající tanečnici. Linula se z ní jemná květinová vůně, kterou jsem okamžitě poznala. Byl to parfém White Diamonds od Elizabeth Taylor, přesně ten samý, který ředitelka našeho sirotčince nosila jako druhou kůži.

„Přežiju to,“ dokázala jsem zašeptat a uvolnila křečovité sevření opěradla. Vynutila jsem si nervózní smích. „Jen nejsem zrovna fanoušek letadel.“

„Poznala jsem to podle toho, jak ses pokoušela uškrtit to chudáka křeslo.“ Její úsměv v sobě měl upřímné teplo. „Nedala by ses ráda drink na uklidnění nervů?“

Než jsem stihla odpovědět, uličkou k naší řadě ladně přicházela letuška. Na jmenovce, kterou měla nakřivo připnutou na modrém dvouřadém saku, stálo Vanessa. Sako měla rozepnuté právě tak, aby dráždivě poodhalovalo její červenou krajkovou podprsenku. Na chvíli se zastavila, naklonila se do uličky, jemně přejela rukou po předloktí byznysmena se zlatavými vlasy staženými do drdolu a věnovala mu zářivý, povýšený úsměv.

„Je mi teprve devatenáct,“ zašeptala jsem starší ženě zpátky a najednou jsem se ve svých roztrhaných upnutých džínech, černých gladiátorkách a retro tričku Black Sabbath cítila nevhodně oblečená.

„Pst. Bude to naše malé tajemství.“ Zvedla elegantní ruku a upoutala pozornost letušky.

Vanessa k nám hrdě dokráčela, rty namalované červenou rtěnkou, která se vůbec nehodila k jejímu tónu pleti, stažené do samolibého úšklebku. Její vlnité hnědé vlasy s výrazným blond melírem poskočily při každém kroku.

„Mohla bych dostat whisky s ledem a pro tuhle mladou dámu colu?“ objednala starší žena tónem sice zdvořilým, ale plným tiché autority.

Vanessa upjatě přikývla, střelila po mně odmítavým pohledem a otočila se k nám zády, aby zamířila k palubní kuchyňce.

„Ta vypadá příjemně,“ zamumlala jsem si pod vousy, popadla sluchátka a v telefonu přepla na svůj hudební playlist.

Moje sousedka se tiše zasmála. „Spíš povýšená než příjemná.“

Usmála jsem se. „Mimochodem, já jsem Elara.“ Natáhla jsem k ní ruku.

Vzala mou ruku do obou svých v uctivém jižanském pozdravu. Její stisk byl pevný a konejšivý. „Elena Aris.“

Rozevřela jsem notebook. Obrazovka se rozsvítila a ukázala majestátní tapetu s motivem nadpřirozeného zvěrokruhu. Věděla jsem, že kvůli tomu vypadám jako cvok. Na displeji zářila souhvězdí tvořící vlka vyjícího na měsíc, kterého z obou stran doprovázeli nebeští draci. Na nadpřirozenu mě vždycky něco přitahovalo. Strávila jsem celé hodiny přemýšlením, jaké by to bylo proměnit se v mocné stvoření, svléknout slabou lidskou kůži a získat nepopíratelnou sílu. *Jen sni dál, Elaro,* napomenula jsem se v duchu, minimalizovala tapetu a otevřela si e-maily.

Obrazovku zaplnil můj dopis o přijetí na Mezinárodní školu výtvarných umění v Londýně. Slova „Plné stipendium“ na mě svítila tučným písmem.

Vanessa se vrátila, s tlesknutím položila plastový kelímek s colou na můj stoleček a Eleně podala sklenici s tlustým dnem naplněnou jantarovou tekutinou a ledem. Vteřinu poté, co se Vanessa otočila zády, aby dál flirtovala s chlápkem s drdolem, mi Elena plynule přistrčila whisky a sama si vzala colu.

„Napij se,“ zašeptala Elena s šibalským zábleskem v nefritových očích.

Přiložila jsem okraj sklenice ke rtům. Whisky mě pálivě a hřejivě pohladila v krku a těžce se usadila v mém prázdném žaludku. To teplo okamžitě uvolnilo stažené uzly v mém hrudníku. Dlouze jsem vydechla a cítila, jak se panika vytrácí do pozadí.

Elena se naklonila blíž a pohledem sklouzla k mé svítící obrazovce. „Výtvarné umění. Jaký obor?“

„Hudba a tanec,“ odpověděla jsem, zatímco jsem projížděla podrobnosti o ubytování, kontrolovala datum nástupu a ujišťovala se, že mám všechno v pořádku, než přistanu na cizí půdě. „Hlavně klavír, ale na nástroje se učím snadno. Vždycky jsem měla přirozený talent. Hudba pro mě byla odjakživa bezpečným přístavem.“

Elena naklonila hlavu. Její jemné rysy v obličeji odrážely moudrost a bezstarostného ducha. Zkoumala mou tvář s pronikavou intuicí. „Mít bezpečný přístav je vždycky dobré. Ale proč by ho potřebovala tak krásná mladá žena, jako jsi ty?“

Ta otázka mě zasáhla přímo do srdce. Zírala jsem na blikající kurzor na obrazovce a váhala, jestli se o svůj příběh podělit s cizím člověkem, nebo to nechat plavat. Kašlat na to. Texas opouštím nadobro. Nový život, nové já.

„Když jsem byla miminko, odložili mě před hasičskou zbrojnicí ve Vance v Texasu,“ řekla jsem hlasem sotva slyšitelným. Otočila jsem hlavu a podívala se z malého oválného okénka. Slunce se odráželo od nekonečného moře nadýchaných bílých mraků a zalévalo je zlatavými paprsky. „Vyrůstala jsem v místním sirotčinci. Nikdy jsem neměla opravdovou rodinu. Hudba byla to jediné, co patřilo jenom mně.“

Elena ke mně natáhla ruku a hřejivě mě pohladila po předloktí. Tohle jednoduché konejšivé gesto probudilo něco hluboko v mé hrudi. V koutcích očí mě pálivě zaštípalo. Než jsem tomu stihla zabránit, po tvářích mi stekly slzy a dopadly mi do klína.

„Ach, drahá,“ vydechla Elena tiše. Sáhla do své fialové kožené kabelky Chanel a vytáhla jemný kapesníček v barvě slonoviny. V rohu měla tlumeně modrým písmem vyšité jméno „ELENA“. Naklonila se ke mně a něžně mi otírala uplakané tváře.

„Omlouvám se,“ popotáhla jsem a mávnutím ruky se pokusila zahnat ten příval emocí. Zavřela jsem notebook. „Není to jen ten sirotčinec. Můj přítel – vlastně můj bývalý přítel – měl letět se mnou. Měli jsme jet do Londýna společně. Ale teď jsem tady. Sama.“

Elena se pomalu napila coly, přičemž led dutě cinkal o sklo. „Zní to, že ti hodně ublížil.“

Ztuhla jsem. Whisky, která se mi převalovala v žaludku, najednou chutnala jako jed. Střelila jsem po ní pohledem z boku a říkala si, jak mě může tak snadno přečíst. Je snad jasnovidná?

Protočila znechuceně oči, když se z přední řady ozval Vanessin hlasitý, protivný smích, který zněl jako umírající kráva. „Uklidni se,“ řekla Elena a otočila se zpátky ke mně. „Lidé si neuvědomují, jak moc dávají své emoce najevo. Navíc tón, jakým o něm mluvíš, má k příjemnému hodně daleko.“

„Jo,“ odpověděla jsem stroze. Opřela jsem si hlavu o chladivé kožené sedadlo.

Hlavu mi zaplavily vzpomínky na Brocka a po kůži se mi rozlilo zvláštní horko. Slečna Clarice, ředitelka sirotčince Beacon Crest, mi v mých šestnácti letech dovolila přestěhovat se do malé garsoniéry nad garáží, protože jsem měla výborné studijní výsledky. Věděla, že maloměstský sirotčinec není místo pro talentovanou duši. Po dva roky byla ta malá garsoniéra mým útočištěm. Pak se objevil Brock.

Byl to bubeník. Dobře stavěný, s pískovými vlasy a zlatojantarovýma očima, které zářily klasickým kouzlem sígra. Chtěla ho každá holka ve škole. Slečna Clarice mě před ním neustále varovala. Znala jeho minulost. Byla jsem hloupá, že jsem ji neposlechla.

Vůbec mě nevnímal, až do léta před naším maturitním ročníkem. Seděla jsem sama ve školní aule a na zaprášeném křídle schovaném v levém zákulisí jsem hrála Clair De Lune. Zvučné tóny akordů něžně promlouvaly k mému srdci. Myslela jsem, že jsem sama, dokud se na druhém balkóně nepohnul stín. Brock sešel dolů, tleskal a na tváři měl ten samolibý úšklebek, při kterém se mu dělaly dolíčky.

Ten okamžik odstartoval horskou dráhu našeho vztahu. Vždycky se staral, abych se cítila výjimečně. Ušetřila jsem každý cent ze své práce servírky v bistru, abych jako překvapení k maturitě zarezervovala tuhle zahraniční cestu. Chtěla jsem mu ukázat svět.

Místo toho čekalo to největší překvapení mě.

Vzpomínka mě zaplavila v živé, žaludek zvedající vlně. Zrovna mi skončil obědový shon v bistru. V tlusté obálce v zadní kapse jsem měla dvě letenky do Londýna v první třídě. Texaské slunce mi pralo do ramen, když jsem stoupala po venkovních dřevěných schodech do své garsoniéry nad garáží. Schody mi vrzaly pod botami. Sáhla jsem po klice, připravená vtrhnout dovnitř, zakřičet jeho jméno a sledovat, jak se jeho jantarové oči rozzáří.

Dveře už byly odemčené.

Vstoupila jsem do úzké předsíně a zula si boty. „Brocku?“ zavolala jsem tiše.

Žná odpověď. Ve vlhkém vzduchu visel jen těžký, pižmový pach – pot a sex. A pak jsem to uslyšela. Z ložnice se ozývaly ty nezaměnitelné, vlhké zvuky pleskání těla o tělo. Následovalo vysoké, bezdeché sténání, z něhož odkapávala špinavá extáze.

Srdce mi spadlo do žaludku. Popošla jsem dopředu a zastavila se ve dveřích.

Brock byl na mé posteli. Jeho nahý, svalnatý zadek se napínal, jak rážel boky dopředu a šukal Siennu, svou bývalou přítelkyni. Ležela na zádech, nahé nohy měla dokořán a pevně omotané kolem jeho pasu. Stála jsem tam hrůzou bez sebe a sledovala ten explicitní pohled na to, jak Brockův tvrdý, tlustý pyj klouže úplně ven ze Sienniny vlhké, lesknoucí se píči. Růžové pysky její kundy se napínaly a poddávaly, než do její kapající díry znovu tvrdě vrazil.

„Ach kurva, Brocku, jo,“ sténala Sienna nahlas a zarývala prsty do jeho zpocených ramen, zatímco jeho těžké koule pleskaly o její hýždě při každém brutálním, trestajícím přírazu.

Chrochtal, pevně ji držel za boky a pumpoval svůj úd do její vlhké kundy jako divoké zvíře. Byl úplně ztracený v tom surovém rytmu, jak ji šukal přímo na mém prostěradle. Zírala jsem na jeho přirození, jak do ní vniká a zase klouže ven; ten obraz se mi vypaloval do sítnice a ničil každou vzpomínku, kterou jsme kdy vybudovali.

V hrdle mi okamžitě stoupla horká, kyselá žluč. Nemohla jsem dýchat. Ten čistý hnus a zrada mě na jednu mučivou vteřinu paralyzovaly. Pak mě ovládl slepý vztek.

Otočila jsem se na patě a rázovala z bytu ven. Chytila jsem kliku a práskla za sebou těžkými dřevěnými dveřmi s ohlušujícím řesknutím.

„Elaro!“ Siennin vyděšený hlas pronikl tenkými stěnami.

Sběhla jsem schody, boty mi duněly o dřevo. Jakmile jsem se ocitla na chodníku, vytáhla jsem z kapsy telefon a otevřela aplikaci Lyft.

„Elaro, počkej! Otevři ty posraný dveře!“

Otočila jsem se. Brock se vypotácel z garáže, zadýchaný a rudý v obličeji. Byl napůl oblečený a zběsile si vytahoval roztrhané, seprané džíny. Přesně ty samé džíny, které jsem mu koupila k narozeninám za své těžce vydělané dýško z bistra. Jeho zpocený trup se dmul pod ostrým texaským sluncem a leskl se po tom kardiu, které si zrovna dopřál při klácení té štětky v mé posteli.

Natáhl ruku a jeho horká, lepkavá dlaň mě chytila za bicep, aby mě otočila. „Miláčku, nech mě to vysvětlit –“

Nenechala jsem ho domluvit. Rozpřáhla jsem se a opřela se do té rány celou vahou. Moje dlaň se setkala s jeho čelistí. Hlasité, palčivé plácnutí se rozlehlo ulicí.

U chodníku zastavil kovově modrý Jeep Wrangler. Můj Lyft.

Vyrvala jsem mu ruku ze sevření, popadla ze země svou cestovní tašku, hodila krosnu dozadu a nasedla.

Brock se vrhl dopředu a plácl zpocenou dlaní na tónované sklo. „Elaro, otevři ty posraný dveře!“ přikázal s obličejem zkřiveným panikou. Texaské horko při doteku okamžitě odpařilo pot z jeho dlaně a zanechalo na skle přízračný obrys páry.

„Na letiště v Houstonu, prosím,“ řekla jsem tiše řidiči.

Jakmile se džíp rozjel, hráze se prolomily. Po tváři mi stékaly slzy. Naposledy jsem se ohlédla. Brock běžel po chodníku a přidržoval si džíny, které mu sklouzávaly z těch svalnatých boků, co mě dřív tak přiváděly k šílenství. Díkybohu se mi podařilo uchovat si panenství, ale i tak jsem se jím cítila poskvrněná.

„Vzadu je balená voda,“ řekla řidič klidně a manévroval v dálničním provozu, který mě vezl na letiště vstříc nové kapitole mého života.

Byla jsem idiot. Slečna Clarice mě varovala. Sienna byla jeho holka předtím, než jsme se dali dohromady. Dobře jsem věděla, že ho podvedla s kamarádem. Skutečnost, že se k ní vrátil a ošukal ji v mém útočišti, pálila o to víc.

„Elaro?“

Elenin jemný hlas mě vytrhl ze zrádných myšlenek. Do uší se mi znovu vrátil hukot tryskových motorů. Zamrkala jsem a uvědomila si, že mám ruce v klíně pevně sevřené v pěst. To zvláštní brnění pod kůží jako by zesílilo, když jsem vzpomínala na Brockovu zradu.

Elena se ke mně natáhla a teplou rukou mi hladila zaťaté klouby, abych se uvolnila. „Bez něj ti bude lépe. Navíc jsi mladá, krásná a kdo ví, co ti Londýn v budoucnu přinese. Užívej si to.“

Zářivě se usmála a hravě pokrčila rameny.

Vydala jsem ze sebe roztřesený dech a vynutila si slabý smích. „S tou krásou bych to nepřeháněla.“

Než jsem se stihl dál utápět v té bolesti, uličkou se doneslo hlasité, veselé broukání. Vysoký, extravagantní letušák s upravenými blond vlasy tlačil k naší řadě kovový vozík s občerstvením. Na sobě měl vyžehlenou, padnoucí uniformu a jeho zářivý úsměv mu rozjasňoval celý obličej – naprostý kontrast k Vanessině otrávenému přístupu. Pohyboval se s divadelním švihem a vyzařoval radostnou energii, která okamžitě rozehnala těžkou mlhu v mé mysli.

Trochu jsem se narovnala a setřela si z tváře poslední slzu. Tu jeho radostnou energii bych nejradši celou nasála. Řekla si, že se musím vzpamatovat. Zasloužím si lepšího kluka, lepší život. Musím se dát dohromady a postavit se čelem všemu, co přijde.

Blonďatý letušák zaparkoval vozík vedle našich sedadel a s dramatickým gestem sepjal ruce.