Kaelen:

Rychle jsem vytrhl telefon z Killianova sevření, než jeho těžké prsty stihly rozdrtit to křehké sklo a plastový kryt. Obrazovka zářila v tmavé kabině Range Roveru a ukazovala příchozí textovku od Rocca.

„Hej, vy kreténi! Vím, že jedete za mnou. Vezu ji k sobě domů. JE MOC OPILÁ, NEPAMATUJE SI ADRESU 👅“

Killian se ze zadního sedadla temně a posměšně zasmál a zakroutil na mě tlustým obočím. Ignoroval jsem jeho rýpance. Reid prudce otočil volantem a poslal masivní SUV do úzké boční uličky. Pneumatiky stříkaly vodu z hlubokých kaluží. Vynořili jsme se v ostré zatáčce přímo naproti Roccova bytu, schovaného na okraji města. Déšť bušil do střechy auta. Přes deštěm zkrápěné čelní sklo jsme sledovali, jak Rocco nese naši malou opilou kočičku k domovním dveřím.

Ťukl jsem na obrazovku telefonu a rychle napsal otázku: „Jméno?“ a odeslal ji.

Uvnitř přízemního bytu se rozsvítila jemná světla v obýváku. Přes černobílé kulaté závěsy se Roccova silueta elegantně pohybovala místností. Ignoroval vibrace svého telefonu. Opatrně ji položil na pohovku a zvedl jí štíhlé nohy, aby jí opatrně zul černé lodičky. Na sedadle jsem se celý chvěl, čelist zaťatou. Chyběly mi vteřiny k tomu, abych toho smějícího se Killiana vystrčil z auta, vtrhl do toho bytu a dal Roccovi pořádně co proto.

Bzzz. Bzzz.

Telefon mi v dlani poskočil jako horký brambor. Moji bratři se zezadu naklonili a zírali na svítící obrazovu jako smečka zvědavých, očarovaných štěňat.

„Elara 😊“

„Elara,“ vyslovil jsem nahlas. To jméno mi krásně a dokonale klouzalo po jazyku. Sedělo mi v ústech. Než jsem stihl přemýšlet o tom zvláštním, těžkém teple rozlévajícím se mi v hrudi, vyrušilo nás hlasité zaklepání na okno u řidiče. Zavrčeli jsme a zasyčeli a prudce stočili pohled ke sklu.

Reid stáhl okénko dolů. V dešti tam stál Rocco a cenil zuby. Reid neváhal. Vyklonil se z okna, omotal svou silnou ruku kolem Roccova krku a stáhl ho do drsné kravaty přímo u rámu dveří.

„Sakra, Rocco!“ plácl Cade Rocca silně přes hlavu. Z Roccova hrdla uniklo tlumené zamručení.

Reid uvolnil své pevné sevření. Rocco se vyprostil z okna a s tichým zavrčením si projížděl mokré, rozcuchané vlasy. V očích mu nebezpečně červeně bliklo – varování, že se jeho zvíře začíná vztekat. „Za co to bylo, ty kreténe?“ vyjel po něm a praštil Reida do ramene.

„No, kdyby ses nechoval jako idiot, byl bych milejší,“ zasmál se Reid a opřel se zpět do koženého sedadla.

Naklonil jsem se dopředu a dostal se přímo mezi Reida a Becka. „Proč jsi ji nechal tak strašně opít?“

Rocco si nervózně promnul zátylek. Podíval se nahoru a dolů po mokré, prázdné ulici, aby se ujistil, že ve stínech nikdo nečíhá. Opřel se lokty o okraj dveří, z brady mu kapal déšť. „Ta holka umí pít. Kopla do sebe panáka hned, jak jsme vešli do klubu, a to nemluvím o těch dvou, co do sebe otočila při tom našem malém setkání předtím.“ Rocco se tiše uchechtl.

Moji bratři si vyměnili zvědavé pohledy. Killian se ze zadního sedadla naklonil ke dveřím. „Ta musí ráda cucat.“

Z našich čtyř hrdel vyrazilo sborové varovné zavrčení. Killian zvedl ruce v předstírané kapitulaci a smál se ještě víc. „Dělám si prdel! To byl jen vtip.“

„Tohle ti necháme projít,“ řekl Beck ze zadního sedadla a hodil přes rameno temné mrknutí.

Otráveně jsem potřásl hlavou a zaměřil se zpátky na Rocco. Klepal prsty o mokré dveře, jeho zářivý úsměv vystřídalo něco mnohem vážnějšího. „Nevím, co to je, ale vypadá to, že ji něco trápí. Nejdřív byla taková odtažitá. Ale po pár drincích rozkvetla jako zářivá padající hvězda. Dokonce mi řekla, že ji přijali s plným stipendiem na uměleckou školu na obor tanec a hudba.“

Úsměv mu zářil od ucha k uchu. Měl jsem chuť toho parchanta stáhnout z kůže za to, jak vesele kvůli ní vypadá. Opřel jsem se v sedadle. Něco tu nesedělo. Je to člověk, to jsem věděl jistě. Zachytil jsem její vůni v klubu. Přesto působila úplně jinak než kdokoli, s kým jsme se kdy setkali. Moje instinkty mi drásaly vnitřek hrudního koše a dožadovaly se odpovědí.

Otevřel jsem kontakty a našel Maddoxe.

„Čau, máš čas?“ napsal jsem a poklepal prstem na obrazovku. Kluci dál vtipkovali kolem mě, ale já měl jasný cíl.

Bzzz.

„Zrovna krotím ty malé smrady. Co se děje?“ odpověděl Maddox. Ušklíbl jsem se při představě, jak honí čtyři divoká batolata kolem domu, jak dělají neplechu.

„Můžeš se podívat na Mezinárodní školu výtvarných umění? Udělej prověrku nových studentů s plným stipendiem. Křestní jméno Elara. Příjmení neznámé.“

Zachytil jsem, jak se mi Killian dívá přes rameno a čte si tu konverzaci s temným úšklebkem. Vrazil jsem mu loket tvrdě do žeber a odstrčil ho.

„Jasně, pane Sherlocku,“ zasmál se Killian tiše.

Reid zařadil rychlost a jeli jsme. Asi o dvacet minut později jsme vjeli na dlážděný kruhový objezd naší velké venkovské vily. Pod noční oblohou se rozprostíraly svěže zelené trávníky. Déšť přešel v jemné mžení.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ zamumlal Cade, když jsme vystupovali z SUV.

Vystoupali jsme po zvětralých žulových schodech. Zatlačil jsem do těžkých dubových dveří a vstoupil do předsíně v selském stylu. Z klenutého stropu elegantně visel velký kovaný lustr, který vrhal teplé světlo na podlahu z přírodního kamene. Zaměstnáváme jen malý personál – dvě uklízečky a komorníka, kteří se starají o úklid, běžnou údržbu a stáje. Macy, Sadie a Julian jsou místní vlci, kteří potřebují stabilní příjem pro své rodiny, a pracují od pondělí do pátku. Po zbytek času si vaříme, pereme a staráme se o stáje sami. Dnes večer patřil dům jen nám.

„Kluci!“

Z chodby se ozval Solin veselý hlas. Vyběhla zpoza rohu a vrhla se nám kolem krku. Rozdávala polibky na tváře a objímala nás. Jakmile dorazila ke Killianovi, její chování se rázem změnilo. Popadla těžký polštář z pohovky, rozpřáhla se a vší silou ho přetáhla přes hlavu. Ozvalo se hlasité plácnutí.

„Au!“ Killian zavrávoral a s temným zamračením si třel zátylek. „Co jsem zase udělal?“

„Zapomněl jsi mi říct, že je mami Elena ve městě!“ zasyčela Sol a vycenila tesáky v hravém, ale nebezpečném gestu.

Alistair vystoupil ze stínu a ležérně se opřel o kamenný portál vedoucí do velkého obývacího pokoje. Překřížil si paže a se smíchem sledoval, jak jeho družka Killiana hubuje.

„Říkala mi, že už to víte!“ kňučel Killian.

Sol chytila Killiana za límec bundy, odtáhla jeho obrovské tělo do obýváku a hodila ho na velkou béžovou sedačku. Stála nad ním, spustila divokou, přehnanou tirádu a znovu a znovu ho mlátila polštářem.

„Ahoj, kluci,“ pozdravil nás Alistair s úsměvem. Vešli jsme do obývacího pokoje. Alistair už nalil sklenice husté jantarové brandy. Rozdal nám je. Usadili se do křesel a pohodlně sledovali to divadlo uprostřed místnosti. Sol nadávala nesrozumitelné fráze a mlátila Killiana polštářem, zatímco on se snažil rány vykrývat.

Alistair si usrkl brandy. Podíval se na nás, jeho ostré oči nic nepřehlédly. „Takže, co vás, kluky, tak napjalo?“

Beck i Cade se zakuckali a vyprskli trochu brandy zpátky do sklenic. Střelili po mně vytřeštěnýma očima.

„Ven s tím,“ vyžádal si Alistair přes naše myšlenkové pouto, jeho hlas čistě rezonoval v mé hlavě.

Dál jsem si pořádný lok brandy. Jemná, dřevitá tekutina mi vypálila cestu do krku a zahřála žaludek, ale oheň v mých žilách to nijak neuhasilo. Opřel jsem se a napojil se na myšlenkové pouto.

„Když jsi poprvé narazil na Sol, jak ses cítil?“ zeptal se ho s kamennou tváří.

Reid se přes pouto hlasitě zasmál. „Narazil? Vždyť ho vypnula.“

Alistair přikývl a ukázal na Reida s hravým mrknutím. Fyzicky si udržoval neutrální výraz, aby nepřerušoval Sol, která teď divoce přecházela za sedačkou a šíleně mávala rukama. Přes pouto se jeho tón změnil v cosi hlubokého. „Abych ti odpověděl... byl to pocit naprosté, prastaré nutnosti. Potřeboval jsem vědět všechno o té bohyni, která mě srazila na kolena.“

Jeho slova mě zasáhla hluboko uvnitř. Pravda pálila přímo uprostřed mé hrudi. To stoupající horko v žaludku všechno potvrzovalo. Moje tělo toužilo po jejím doteku. Tichým přikývnutím jsem souhlasil a zíral na jantarovou tekutinu ve sklenici.

Alistair se naklonil dopředu, lokty si opřel o kolena. Na rtech se mu objevil hrdý úsměv. „Našli jste svou družku, že?“ zeptal se s pýchou v myšlenkovém hlase.

Než jsem stihl odpovědět, Beck ten moment zničil. Promluvil nahlas, jeho hlas byl temný a chraplavý. „Jeden malý problém. Je to člověk.“

V místnosti zavládlo ticho. Beck si skousl ret, zíral na prázdnou sklenici v ruce, než popadl láhev, aby si znovu nalil.

„Aha. No, to je zajímavé,“ zamumlal Alistair a ležérně se opřel do sedačky s nohama roztaženýma od sebe. Vidět ho v teplácích, jak se chová normálně, byl ostrý kontrast k jeho obvyklému přísnému byznysovému oblečení.

„Je tady na plné stipendium na umělecké škole,“ řekl jsem, těžce si povzdechl a promnul si unavenou tvář. „But na její lidské stránce se zdá být něco jiné.“

Alistair si povzdechl. „Co kdybyste se šli vyspat a probereme to zítra? Platí?“ Hodil rukou a s tlesknutím prstů chytil letící polštář. V mžiku zmizel ze sedačky a objevil se přímo za Sol s hlasitým vypísknutím. Znovu zmizeli a z místnosti se vytratili úplně.

„Ach jo, vážně,“ zabreptali Beck a Cade a kroutili hlavami.

Prošli jsme přízemí, zhasli hlavní světla, až zůstaly svítit jen malé lampičky na stolcích. S každým krokem ta intenzivní bolest v mém těle rostla a byla otravnější. Táhla mě za mé nitro, těžký, táhlý pocit ukazující přímo zpátky do města.

Šli jsme dlouhou chodbou do našeho společného křídla. Popřál jsem bratrům dobrou noc a vklouzl do své ložnice, těžké dubové dveře jsem za sebou zavřel.

Hodil jsem sebou na své karmínově-černé povlečení. Polštáře se pod tím nárazem divoce rozletěly. Jemné osvětlení ze zahrady tancovalo po stropě. Těžce jsem si povzdechl.

„Proč zrovna teď?“ pošeptal jsem tančícím stínům.

Svlíkl jsem ze sebe špinavé oblečení a pohodil ho na zem. Studené dřevo nepřinášelo mé hořící kůži žádnou úlevu, když jsem se šoural do koupelny v klasickém stylu. Otočil jsem kohoutkem ve sprše nadoraz a vodovodní potrubí se sasyčením ožilo. Z proskleného koutu se valila horká pára a rychle zamlžila zrcadla.

Vstoupil jsem pod proud vody. Spalující horko mi dopadalo na ramena, ale myšlenkami jsem byl na míle daleko. Úplně mě pohltily představy o Elaře. Viděl jsem její zářivý, nádherný úsměv. Vzpomínal jsem na její plné křivky, na to, jak se vlnila v klubu, na tu čistou nevinnost skrývající se za jejíma ustaranýma očima.

Tělo mi zareagovalo s brutální, nelítostnou rychlostí. Okamžitá, pulzující, tvrdá erekce mi napínala kůži. Krev mi sjela na jih a můj úd nabobtnal do mučivé velikosti. Zíral jsem na své pulzující vzrušení, tlusté žíly vystupující na dříku.

„Sakra,“ zaklel jsem pod vousy.

Měl jsem už spoustu žen, ale nikdy jsem nezažil tak neovladatelnou fyzickou reakci. Už jen při pomyšlení na její jméno mi úd cukal a kapal z něj kapky touhy, které se mísily s horkou vodou tekoucí mi po břiše. Dech se mi zadrhával v hrudi.

Pevně jsem sevřel svůj zduřelý úd rukou. Ten stisk dělal dobře, ale nestačilo to. Začal jsem ho pod horkou, tekoucí vodou rychle dráždit. Pumpoval jsem pěstí nahoru a dolů a cítil, jak se napjatá kůže přetahuje přes žalud. Z hrdla mi uniklo hluboké, hrdelní zasténání, které se rozléhalo po mokrých kachličkách. To horko ve mně bylo k zbláznění, horečka, která vyžadovala uvolnění. Sevřel jsem těžké koule a dráždil se s divokou intenzitou. Palcem jsem přejížděl po citlivé špičke, zatímco mi boky narážely do vlastní dlaně a hnaly mě vstříc vyvrcholení. Tření se stupňovalo v oslepující tlak. Zatnul jsem zuby, svaly mi ztuhly.

Orgasm mě zasáhl jako nákladní vlak. Tělem mi projelo silné, těžké uvolnění. Hlasitě jsem zaúpěl, jak mi z údu vystříkly tlusté provazy semene a smyly se v horké páře. Ta rozkoš byla ostrá a pohlcující, nechala mě těžce oddychovat opřeného o kluzkou stěnu sprchy.

Jakmile však ten fyzický vrchol odezněl, prastará touha se vrátila a řvala ještě hlasitěji než předtím. Moje ruka prostě nestačila. Zíral jsem na svůj ochabující úd a mé dravé, dominantní instinkty mi drásaly mysl. Nechtěl jsem se dráždit sám v prázdné sprše. Toužil jsem po jejím těle. Potřeboval jsem roztáhnout její stehna, vrazit svůj tvrdý úd hluboko do její těsné, horké kundy a divoce si ji přivlastnit. Chtěl jsem se jí nabažit, dokud ze mě nic nezbyde.