Pohled Elodie

"Rád tě konečně poznávám, Elodie. Já jsem Garrick."

Jeho hlasu chyběla ta dusivá, těžká dominance, kterou jsem od Alfy očekávala. Byl klidný. Vyzrálý. Zaskočilo mě to, a prořízlo to husté, dusivé napětí v našem maličkém obýváku. Ztuhle jsem stála ve dveřích a prsty se mi až do zbělení kloubů zabořily do roztřepených popruhů mého batohu. Věnoval mi slabý úsměv, jeho pohled byl pevný, ale jemný a postrádal jakoukoliv ostrou krutost, na kterou jsem se připravovala.

"Maminka mi o tobě hodně vyprávěla," pokračoval vyrovnaným a téměř uklidňujícím tónem. "Jsem rád, že jsi tady. Chci, abys věděla, že se o tebe postarám."

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána do hrudní kosti.

*Postarám se o tebe.*

To byl tátův úkol. To byl jeho posvátný slib, který mi šeptal do vlasů každičkou noc předtím, než nám ho svět vzal. *Neboj se, Elodie. Postarám se o tebe.* Slyšet, jak ta samá slova pronesl cizí člověk, působilo jako syrová, neodpustitelná zrada památky mého otce. Tenhle muž ve svém na míru šitém obleku a s tichou mocí si myslel, že může prostě nakráčet dovnitř a zaplnit tu obrovskou, krvácející díru, kterou po sobě můj otec zanechal. Myslel si, že jemný tón a úsměv dokážou přepsat roky smutku.

Přinutila jsem se zachovat si neutrální výraz. Zatla jsem zuby a spolkla trpkou pachuť zášti, která mi ulpívala na jazyku.

"Děkuji," zamumlala jsem. Ta slova mi v krku drhla jako brusný papír. Stroze. Zdvěřile. Jen tolik, abych se vyhnula máminu pokárání.

Než stačil vyčíst nepřátelství, které mi bublalo za očima, přerušila jsem oční kontakt a stáhla se. Prakticky jsem utekla po vrzajících schodech nahoru do své ložnice v zoufalé snaze uniknout dřív, než by se před ním mé hroutící se sebeovládání úplně rozpadlo.

Ale mé útočiště už bylo pryč.

Zastavila jsem se ve dveřích, dech se mi zadrhl v hrudi. Můj pokoj byl k nepoznání. Zalepené kartonové krabice byly naskládané podél zdí do úhledných, sterilních věží. Moje plakáty byly stržené, a na loupající se barvě po nich zbyly jen vybledlé obdélníkové obrysy. Dokonce i mé knihovny – ten jediný bezpečný prostor, jaký jsem kdy znala – zejíci prázdnotou.

Máma tento úkol vykonala s bolestivou rychlostí. Byla to rychlá, tichá poprava mých dětských vzpomínek, provedená zatímco jsem seděla ve třídě.

Zrak se mi rozmazal slzami, horkými a nezvanými. Přešla jsem k holé stěně a přejela konečky prstů po studené omítce. Tento pokoj znal má tajemství. Ukrýval ozvěny nočních videohovorů s Maisie a Jovie, utěšující vůni starých paperbacků a přetrvávající, blednoucí vzpomínku na tátu. Teď už to byla jen prázdná krabice čekající na dalšího nájemníka.

"Sbohem," zašeptala jsem, jako poslední, zoufalé rozloučení se čtyřmi stěnami, které mě udržovaly v bezpečí. Zběsile jsem si hřbetem ruky otřela obličej a odmítala nechat ty slzy stékat.

Než jsem stáhla své těžké nohy zpátky dolů a vyšla ven do svěžího odpoledního vzduchu, realita našeho nového života mě zasáhla znovu plnou silou.

Podél obrubníku naší ošuntělé, zarostlé ulice parkovala flotila elegantních černých SUV. Muži v tmavých oblecích šitých na míru stáli v pozoru u otevřených dveří. Vypadali jako ochranka z natáčení filmu, očima skenovali tu zchátralou čtvrť, jako by to byla nepřátelská zóna.

Alfa Garrick stál u otevřených dveří prvního SUV. Přišel nás doprovodit osobně. Neposlal řidiče ani asistenta nižší úrovně, aby nás vyzvedl jako nechtěná zavazadla. Přišel sám a trpělivě čekal u kožených sedadel.

Byl to překvapivě laskavý projev. Na zlomek vteřiny, když jsem se dívala na jeho klidný postoj a to, s jakým respektem jednal s mou matkou, jsem si pomyslela, že možná není takové monstrum, jak jsem si ho v hlavě vykreslila.

Rychle jsem tu myšlenku pohřbila. Nemohla jsem si dovolit polevit v ostražitosti. Přežití znamenalo udržet si své hradby vysoko.

Zklouzla jsem na zadní sedadlo a přitáhla si batoh na klín jako štít. Těžké dveře se zabouchly a uzavřely nás v kabině, která voněla po drahé kůži a svěží kolínské. Oči jsem nespouštěla z tónovaného okna, zatímco se vozidla rozjela, a sledovala jsem, jak se ten jediný domov, který jsem kdy znala, zmenšuje v dálce, dokud nezmizel za rohem.

Samotná jízda působila jako přechod do jiné dimenze.

Argentis Heights byl třpytivý palác. Když se masivní železné brány rozletěly a odhalily panství, žaludek se mi propadl. Vysoká skleněná okna odrážela zapadající slunce jako zářivá zrcadla. Bezchybné mramorové podlahy se leskly skrze velkolepý, dvoukřídlý vchod. Udržované zahrady se rozkládaly na větší ploše než celá moje stará čtvrť. Byl to ostrý, téměř výsměšný kontrast k loupající se barvě a popraskaným chodníkům života, který jsme právě nechaly za sebou.

Garrick nás provedl rychlou prohlídkou tohoto obrovského panství. Každá místnost byla větší a extravagantnější než ta předchozí. Naše kroky se rozléhaly po leštěném mramoru, když jsme míjeli jídelnu stvořenou pro bankety a knihovnu, ze které mě na hrudi zabolelo touhou.

Zastavili jsme se v široké, sluncem zalité chodbě, když Garrick jen tak mimochodem vypustil bombu.

"Je tu ještě jedna věc, kterou bys měla vědět, Elodie," řekl a otočil se ke mně. "Mám syna. Momentálně je venku s přáteli, ale až se vrátí, oficiálně vás seznámím."

Syna.

Mé vadné srdce nervózně, nepravidelně poskočilo proti žebrům.

Máma se okamžitě vmísila a tvář se jí rozzářila dychtivým, nacvičeným úsměvem. "Je to velmi talentovaný hokejista, Elodie. Jsem si jistá, že si budete skvěle rozumět."

Ta slova se mi bolestivě zaryla do žaludku. Zaplavila mě náhlá vlna nevolnosti. Hvězdný sportovec. Alfa ve výcviku, sršící arogancí a obklopený zbožňujícími fanoušky. A já? Zapadlá šprtka bez vlka s tlustými brýlemi, plnou pusou kovových rovnátek a defektním srdcem, které nezvládne ani svižnou chůzi bez toho, aby začalo vyvádět.

Neexistoval naprosto žádný vesmír, ve kterém bychom se stali přáteli. Byli jsme jiný živočišný druh. Bude se na mě dívat úplně stejně, jako se na mě dívaly ty kruté děti na mé staré škole – jako na ubohou, křehkou přítěž, co jen zabírá místo v jeho dokonalém světě.

Držela jsem jazyk za zuby a jen nuceně, bezvýznamně přikývla.

Garrick nás vedl další chodbou a otevřel těžké, vyřezávané dubové dveře. "Tohle je tvůj pokoj."

Vešla jsem dovnitř a ztuhla.

Byla to pohádka, která ožila. Zdi byly vymalované jemným, uklidňujícím odstínem modré. Na zakázku vyrobené police už byly lemované zbrusu novými knihami, tituly, o jejichž vlastnictví jsem vždy jen snila. Uprostřed stála obrovská postel přikrytá drahými, ručně šitými přehozy. U okna stál elegantní psací stůl, pod nohama byl plyšový koberec a hned za pootevřenými dveřmi čekala zářivá, vlastní koupelna. Byl dokonale přizpůsobený mému vkusu. Až příliš dokonale.

"Líbí se ti?" zeptala se máma, nervózně přešlapující poblíž dveří.

Své ohromující nadšení jsem ukryla za silnou, neproniknutelnou zeď lhostejnosti. Udržela jsem si strnulý výraz a monotónní hlas. "Je fajn."

Garrickovým očím to mírně neuniklo, přečetl tu lež, ale nenaléhal. Jen přikývl. "Nechám tě, ať se zabydlíš."

Ve chvíli, kdy za nimi zaklaply dveře, se na má ramena sneslo tíživé ticho té obrovské místnosti. Upustila jsem batoh na plyšový koberec a klesla na okraj matrace připomínající obláček.

Trpké, chladné uvědomění mě zasáhlo jako chrstnutí ledové vody. Ta čerstvá barva. Police na míru. Úhledně zorganizovaná skříň plná mého oblečení. Má matka tohle stěhování plánovala za mými zády celé měsíce. Všechny ty utlumené telefonáty, pozdní večery prosezené u kuchyňského stolu, tajnůstkářské úsměvy, které se snažila skrýt. Neznala se s Garrickem teprve chvíli. Osnovala celý tenhle převrat, zatímco já seděla v naší ošuntělé kuchyni, nic netušící a spokojená ve své nevědomosti.

Hodiny ubíhaly. Slunce kleslo pod obzor a zalilo to rozlehlé panství hlubokými, plíživými stíny.

Neklidně jsem přešla k oknu sahajícímu od podlahy až ke stropu a vykoukla přes průsvitné závěsy.

Zadní dvůr osvětlovaly zářící řetězy světýlek a jasná podvodní světla obrovského bazénu. Z hladiny vyhřívané vody se kroutila pára a stoupala do chladného nočního vzduchu.

Dech se mi zasekl v hrdle.

Mohutná postava rozrážela zářící vodu. Jeho tempa byla plynulá, agresivní a neúnavná. Široká ramena prorážela hladinu s rytmickou přesností, vyrýsované svaly se napínaly pod děsivou modrou září světel v bazénu. Plaval s primální, dominantní energií, která si vyžadovala pozornost.

Přitiskla jsem ruku na studené sklo a moje srdce zvláštně, nečekaně zabušilo. Přemýšlela jsem, jestli to je ten jeho syn. Ten hvězdný hokejista.

Po zádech mi přejel náhlý mráz. Z pouhé intenzity jeho pohybů čišelo nebezpečí. Intimita. Rychle jsem závěsy zatáhla a o krok ucouvla zpátky do bezpečí svého pokoje. Připadala jsem si jako voyeur, jako nechtěný vetřelec vstupující do světa, který mi nepatřil.

Později té noci narušilo tichou izolaci mé ložnice jemné zaklepání.

"Dále," řekla jsem tiše, sedíc se zkříženýma nohama uprostřed postele.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Garrick. Nenarušoval můj osobní prostor, ani se neposadil. Zůstal stát poblíž stolu s rukama ležérně zasunutýma do kapes kalhot.

"Doufám, že je ten pokoj pohodlný," začal.

"Je fajn," zopakovala jsem tu lež ostražitým hlasem.

Vteřinu si mě prohlížel, než přešel k opravdovému důvodu své návštěvy. "Dneska jsem si párkrát zavolal. Našel jsem specializované lékaře, kteří se zaměřují na vzácná srdeční onemocnění jako je to tvé. Jsou nejlepší ve svém oboru. Chci, aby se podívali na tvé záznamy a zjistili, jaké nové možnosti máme."

Můj svět se pohnul v základech.

*Specializovaní lékaři.*

V hrudi mi jasně a žhavě zaplála naděje. Skutečná šance na normální život. Šance vyjít patro schodů bez lapání po dechu. Šance přestat být tou křehkou, zlomenou holkou, kolem které museli všichni našlapovat po špičkách.

Ale stejně rychle, jako naděje vzplála, ji zadusilo ostré, kousavé podezření.

Nic na tomto světě nebylo zadarmo. Nikdo nenabízel zázraky, aniž by na oplátku nečekal něco velkého.

Vyskočila jsem z postele, jak ve mně ožily obranné instinkty. Pevně jsem si zkřížila paže na hrudi a vrhla po něm přes celou místnost vražedný pohled.

"Proč?" vyžadovala jsem odpověď hlasem ostrým a nepřátelským.

Garrick se mírně zamračil. "Proč co?"

"Proč tohle děláte?" Srdce mi bušilo do žeber zběsilým, varovným rytmem. "Jsem tu jen proto, že máma souhlasila, že si vás vezme. To je dohoda, kterou udělala. Nejsem vaše dcera. Nejsem vaše zodpovědnost. Nedlužíte mi žádné lékařské zázraky."

Roztáhlo se mezi námi tíživé ticho. Připravila jsem se na jeho hněv. Alfové neměli rádi, když se jim někdo stavěl na odpor, zvlášť na jejich vlastním území, a už vůbec ne puberťačka bez vlka.

Ale Garrick nevybuchl. Nezvedl hlas ani neprosazoval svou dominanci. Jen tam stál, studoval můj obranný postoj a vyčetl z něj ten strach a žal, který jsem se tak moc snažila skrýt za svým hněvem.

Pomalu přikývl. Respektoval mé hranice a udržoval si fyzický odstup.

"Chápu, proč to tak cítíš, Elodie," řekl tiše, jeho hlas byl v tichém pokoji jako hluboké, stabilní dunění. "Ale potřebuješ něco vědět. Nevnímám tě jako povinnost. A rozhodně tě nevnímám jako přítěž. Vidím tě jako rodinu."

Nečekal, až se s ním začnu hádat, nebo mu vpálím další urážku. Jen mi s respektem kývl na pozdrav a vyšel na chodbu, přičemž za sebou tiše zavřel dveře.

Zůstala jsem stát ztuhlá uprostřed místnosti, se svíravou bolestí na hrudi.

Fyzická bolest mého vadného srdce nebyla nic ve srovnání s tou ostrou, dusivou bolestí způsobenou jeho laskavostí. Bylo tak moc snazší ho nenávidět. Bylo tak moc snazší předstírat, že on je ten padouch, který mi ukradl mámu. Jeho jemná trpělivost působila jako zbraň, která krůček po krůčku rozbíjela ochranné zdi, jež jsem budovala celé roky.

Nedlouho poté, co Garrick odešel, dveře znovu zavrzaly a otevřely se.

Do pokoje vklouzla máma. Její úsměv byl váhavý, unavenýma očima zkoumala mou tvář a hledala v ní jakýkoliv náznak souhlasu.

"Takže?" zeptala se a neurčitě ukázala na nádherné stěny a knihovny na míru. "Už se zabydluješ? Není to tady nádherné?"

Zoufale v ní sálala naděje, až prakticky vibrovala. Chtěla, abych naši krásnou novou realitu vychválila. Chtěla, abych potvrdila správnost jejích rozhodnutí a řekla jí, že je všechno dokonalé.

Prudce jsem zavrtěla hlavou. "Tohle nezvládnu, mami."

Úsměv jí opadl, koutky úst se jí chvěly. "Elodie, prosím. Jen tomu dej šanci."

"Nebudu předstírat, že tahle náhlá změna je v pořádku," řekla jsem roztřeseným, ale pevným hlasem. "Nebudu předstírat, že je tohle skutečné. Sbalila jsi celý můj život za mými zády. Přivedla jsi mě do domu cizího člověka a čekáš, že se budu prostě usmívat."

"Není to cizí člověk," zaprosila a udělala krok ke mně. Hlas se jí zlomil, nablýskaná, šťastná fasáda se konečně začala vytrácet. "Omlouvám se, zlato. Opravdu se omlouvám. Vím, jak náhle to působí, a vím, že jsem ti to měla říct dřív. Ale myslela jsem si, že mám i jiné možnosti. Já..."

Zastavila se, ztěžka polkla, neschopná tu větu dokončit.

Studovala jsem její unavené, vyčerpané oči. Ty tmavé kruhy, které se tak urputně snažila skrýt make-upem. Ten nervózní, zoufalý způsob, jakým si před sebou proplétala ruce. Skrývala v tom hlubší pravdu. Boj, o který se nepodělila. Zoufalý důvod, proč prodala náš klidný život za místo v tomto třpytivém mramorovém paláci.

Část mého já chtěla křičet, vyžadovat absolutní pravdu hned tady a teď. Ale při pohledu na její křehký postoj jsem na ni netlačila. Neměla jsem dnes už energii na další hádku.

Otočila jsem se od ní a zrak nechala dopadnout na drahý plyšový koberec pod mými obnošenými teniskami. Mezi námi viselo těžké a nevyřešené ticho.

"Běž se vyspat, Elodie," zašeptala tiše, jak její kroky ustupovaly ke dveřím.

Když západka zaklapla a nechala mě samotnou v té tísnivé dokonalosti mého nového pokoje, objala jsem se rukama. Zírala jsem do podlahy a opakovala si pro sebe v tiché tmě tu hořkou, neústupnou pravdu.

Dobří muži nezabírají místo jiného muže.