Pohled Elodie

Ráno přichází až příliš rychle a jasné sluneční světlo prořezává masivní skleněná okna mé nové ložnice. Stébla jsem, přimhouřila oči proti drsnému záření, které zvýrazňovalo neznámé stěny. Protírala jsem si ospalé oči a snažila se vyčistit si zamlženou hlavu, když vtom se těžké dubové dveře otevřely.

Ve dveřích stojí moje matka. Ospale na ni mrkám, očekávajíc tu samou vyčerpanou ženu, která před několika hodinami odešla z mého pokoje. Místo toho celá září. Na tváři má zářivý, netypický úsměv, který se jí široce rozlévá po tváři a prozařuje její rysy způsobem, jakého jsem nebyla svědkem od doby, kdy můj otec zemřel. Hluboké stíny pod jejíma očima jsou pryč, nahradil je živý ruměnec, díky kterému vypadá o roky mladší.

"Dnes začneš chodit do školy," oznamuje a její hlas bublá neznámým vzrušením. Vejde do místnosti a prakticky se vznáší ve vzduchu. "Alfa už vyřídil všechny papíry. Budeš chodit přesně do stejné školy jako jeho syn."

Při zmínce o mém novém nevlastním bratrovi se mi okamžitě stáhne žaludek. Zaplaví mě nová vlna děsu. Už tak je dost hrozná nová škola, ale muset jí proplouvat po boku zlatého dítěte tohoto panství zní jako noční můra. Přesto je matčina čirá, nefalšovaná radost nepopiratelná a znemožňuje mi se na ni osopit.

Přistoupí blíž k mé posteli a její tváře se zbarví do sytě růžové. Zastrčí si zatoulaný pramen vlasů za ucho. "Měla jsem nádhernou noc, Elodie. Garrick mě oficiálně označil."

Dramaticky zadržím dávivý reflex a zakloním hlavu zpět do polštářů. "Fuj! Mami, prosím. To je nechutný. Opravdu nepotřebuju hrubé detaily z vaší líbánkové fáze."

Navzdory mému dramatickému protestu ze mě vyklouzne upřímný smích. Uklouzne z mých rtů dřív, než ho stihnu zastavit, a rozlehne se ve velké místnosti. Je to můj úplně první smích od chvíle, kdy jsme dorazily do tohoto zastrašujícího sídla. Sleduji, jak se její úsměv při tom zvuku ještě rozšiřuje. Vidět ji po roce mučivého smutku vypadat opravdově šťastnou konečně nahlomí ty tlusté obranné zdi, jejichž budováním jsem strávila celou noc.

Dlouze si povzdechnu, odhodím přikrývky stranou a stáhnu si ji do pevného objetí. Voní po teplé vanilce a drahém parfému. "Dobře," zamumlám jí do ramene. "Dám Garrickovi férovou šanci. Udělám to kvůli tobě. Ale jednu věc si ujasněme. Je to jen tvůj manžel. Nikdy nebude můj táta."

Sevře mě ještě pevněji a tu hranici přijme. "Nic víc nežádám, zlatíčko."

O dvacet minut později se loudám dolů po schodech, oblečená do svých standardních džínů a obřího svetru. Vejdu do rozlehlé jídelny. Rozložená snídaně vypadá jako cateringová událost pro královský dvůr. Stříbrné podnosy s čerstvým ovocem, teplým křehkým pečivem a lákavě vonícími vajíčky lemují dlouhý mahagonový stůl. Alfa Garrick sedí v čele toho všeho a zabírá prostor jako král na trůnu. Vyzařuje z něj dominantní, tichá moc, díky níž i ta masivní místnost působí malá.

Zastavím se, když si vzpomenu na slib, který jsem před chvílí dala nahoře v patře. Donutím se podívat se mu do očí a zvládnu upřímný, byť tichý pozdrav. "Dobré ráno."

Garrick se na chvíli zarazí, jeho stoickými rysy kmitne záblesk překvapení, a pak mi věnuje jediné, uctivé kývnutí. K další konverzaci mě nenutí.

Snídaně uběhne rychle. Krátce nato jsem z rozlehlého sídla odvezena. Nemůžu jet normálním žlutým autobusem. Místo toho mě odvedou k mému vlastnímu elegantnímu bílému autu a profesionální řidič mi otevírá dveře. Zaplouvám do plyšových kožených sedadel a sleduji, jak se železné brány sídla rozplývají v dálce. Tohle nepřipadá jako můj život.

Auto zastaví u rozlehlého kampusu, ze kterého se mi zatají dech. Tohle místo vypadá spíš jako elitní soukromá vysoká škola než jako normální střední. Velkolepé kamenné budovy s břečťanem plazícím se po stěnách se tyčí nad dokonale udržovanými trávníky. Uprostřed nádvoří bublá obrovská kamenná fontána. Studentské parkoviště je plné drahých sportovních aut.

Vystoupím z bílého auta a svírám popruh svého obnošeného batohu tak pevně, až mi bělají klouby. Úplné bohatství toho místa je dusivé. Studenti povalující se na schodech a povídající si na chodnících jsou všichni oblečení do značkových věcí. Kamkoli se podívám, blýskají se nedotčené uniformy, drahé boty a saka šitá na míru.

Ve chvíli, kdy se moje tenisky dotknou chodníku, hlavy se otočí. Elitní dav si mě okamžitě připíchne odsuzujícími, kritickými pohledy. Jejich oči mi přejíždějí po mém nadměrném oblečení a přesouvají se výš, aby důkladně prozkoumaly moji tvář. Propuknou ostré šepoty, které prořezávají ranní vzduch.

"Kdo to je?"

"Koukej na ty brýle."

"To jsou kovová rovnátka? Fuj."

Posměch je ostrý a okamžitý. Držím hlavu skloněnou a nutím své nohy k pohybu vpřed po kamenné cestičce. Snažím se ignorovat ten povědomý hluk tyranů v pozadí. Soustředím se na šedou dlažbu, počítám kroky a jsem odhodlaná dostat se dovnitř hlavní budovy, aniž bych způsobila scénu.

"Hej! Počkej!"

Ztuhnu. Ramena se mi napnou v očekávání nevyhnutelné urážky. Přímo do cesty mi vstoupí dívka a zablokuje mi únikovou cestu. Má krátké, houpavé kudrnaté vlasy a školní uniformu nosí se samozřejmým šarmem. Přimhouřím oči, čekám na nějakou zlomyslnost, ale ona na mě místo posměchu vrhne vřelý, oslnivý úsměv.

"Líbí se mi tvoje pihy," řekne jasným a upřímným hlasem. "Vypadáš díky nim jedinečně."

Rozhozená na ni zírám. Hrdlo se mi stáhne. "Jsi si jistá? Většina lidí se jim většinou jen směje. Říkají, že jsou to skvrny od špíny."

Dívka se zamračí a v jejích tmavých očích se rozsvítí divoká jiskra. "No, tak to jsou ti lidi pěkně hloupí." Bez vteřiny zaváhání rozepne svou drahou koženou tašku a vytáhne fix s černou tekutou oční linkou. Sundá víčko, otočí se ke svému odrazu na displeji telefonu a natečkuje si falešné pihy přes kořen nosu a po tvářích.

Zavře fix a zazubí se na mě. "Tak. Teď jsme pihovatá dvojčata."

Zamrkám a zírám na ty malé černé tečky na její bezchybné pleti. Tohle gesto je tak bizarní, tak upřímné, že ze mě přímo uprostřed toho nepřátelského nádvoří vyklouzne skutečný, nehlídaný smích. Ten těžký uzel úzkosti na hrudi se uvolní.

"Já jsem Elodie," řeknu a po tváři se mi rozlije plachý úsměv.

"Nyara," odpoví a pohodlně mě zavěsí do své paže. "Pojď, Elodie. Ukaž mi tvůj rozvrh."

Společně proplouváme přeplněnými, naleštěnými chodbami. Mít Nyaru po boku funguje jako štít proti přetrvávajícím pohledům. Dojdeme k naší společné třídě a vstoupíme do dveří.

Jakmile překročíme práh, vysoká blondýnka sedící blízko první řady se hlasitě ušklíbne. "Vypadáš, jako bys patřila do sekáče. Sem rozhodně nezapadáš."

Pár dětí se zachihňá. Pálivý žár na mých tvářích hrozí, že mě celou pohltí. Chci se zmenšit do podlahových prken, schovat svůj sepraný svetr a odřené boty.

Ale než stačím udělat krok zpět, Nyara postoupí kupředu. Pevně se postaví mezi mě a blondýnku, v obranném a neoblomném postoji.

"Ona alespoň není ošklivá uvnitř, Chloe," vyštěkne Nyara nahlas. Divoký, kousavý tón jejího hlasu se odráží od stěn. "Za peníze si koupíš oblečení, ale očividně nedokážou spravit tvoji ubohou osobnost."

Místností proběhne kolektivní zalapání po dechu. Chloein pusa zůstane pootevřená v čirém šoku a obličej jí zrudne hněvem. Než stačí vypálit zpět, Nyara mě chytne za zápěstí a bezpečně mě protáhne kolem zírajících studentů, odtáhne mě až do zadní řady.

Padneme do dvou prázdných křesel v rohu. Srdce mi buší, ale zaplaví mě zvláštní pocit vděčnosti. Ještě nikdy se mě nikdo takhle nezastal.

Nyara se nakloní přes svůj stůl, ztiší hlas a začne mi šeptat složitá sociální pravidla školy. Ukazuje mi, komu se vyhnout, jací učitelé jsou přísní a jak funguje místní sociální hierarchie. Pozorně poslouchám, vstřebávám ty informace a cítím nesmělý záblesk naděje, že bych tohle místo mohla skutečně přežít.

Právě když Nyara začíná vysvětlovat zasedací pořádek v jídelně, otevřou se těžké dveře třídy.

Celá energie v místnosti se okamžitě změní. Stane se to tak rychle, že to působí, jako by klesl tlak vzduchu. Všechny konverzace se zastaví uprostřed vět. Roztroušený smích utichne. Dívky se posadí vzpřímeněji, upravují si vlasy a nervózně se koušou do rtů. Chlapci se ve svých sedadlech narovnají, jejich uvolněné postoje nahradí náhlý, prkenný respekt.

Sleduji dveře a tají se mi dech, když vejde vysoký kluk se širokými rameny. Má dominantní, přirozenou autoritu, která ten prostor okamžitě vyplní. Pohybuje se s nenucenou grácií, dravým krokem, který jako by ohýbal samotnou místnost kolem něj. Jeho tmavé oči přeletí místnost s chladnou lhostejností.

Nakloním se a ztiším hlas na sotva znatelný šepot. "Kdo to je?"

Nyara ze sebe setřese obranný, divoký postoj. Vědoucně se usměje, zasněně si povzdechne a oči se jí prakticky promění v srdíčka.

"To," zašeptá Nyara, "je Kiernan Vance. Je to kapitán hokejového týmu. Je to ten nejvíc sexy kluk na téhle škole." Odmlčí se a její hlas klesne do uctivého ticha. "A je to syn Alfy."

Ta slova ze mě vyrazí všechen vzduch.

Srdce mi naráží do žeber. To hlasité bušení se mi rozléhá v uších a přehlušuje hluk z pozadí třídy. Zírám na chlapce, který si zabírá místo o pár řad před námi, svými širokými zády otočený ke mně.

Syn Alfy.

To šokující uvědomění mě zasáhne jako fyzická rána, která mi zmrazí krev v žilách. Tenhle dokonalý, magnetický kluk, který si celou místnost podmaní pouhým pohledem... je můj nový nevlastní bratr. Zůstávám přilepená ke své židli, zírám na Kiernana Vance, paralyzovaná zjištěním, kým je, a skutečností, jak blízko se nyní nachází v mém životě.