Pohled Elodie

Zírám na Nyaru a můj mozek se snaží zpracovat slova, která právě zašeptala do chladného nočního vzduchu. Moje jahodová zmrzlina dál taje a tvoří lepkavou růžovou louži v zapomenuté misce, která mi odpočívá na klíně. Opravdu se právě přiznala k tomu, že chce dát své panenství Kiernanovi? Mému nepřátelskému, krutému nevlastnímu bratrovi?

„Nyaro,“ řeknu velmi opatrně a přinutím se uvolnit čelist, když si vybírám slova. „Nemyslíš si... že možná slevuješ ze svých nároků? Čekat na někoho, kdo si tě možná nikdy ani nevšimne?“

Její tvář se zhroutí. Nadějné světlo v jejích očích okamžitě pohasne a já se na vteřinu leknu, že jsem tlačila příliš silně. Ale ona ztěžka polkne, sklopí pohled do klína, roztřeseně vydechne a nabídne mi sebekritický úsměv.

„Au. To bolelo,“ zamumlá. Rychle zamrká a bojuje s vlhkostí, která se jí hromadí v očích. Zvedne třesoucí se ruku. „Ne, neomlouvej se. Možná jsem to potřebovala slyšet. Možná jsem potřebovala někoho, kdo mi narovinu řekne, jak uboze teď zním.“

Srdce mě bolí, když ji vidím trpět. Natáhnu se, odložím svou zničenou zmrzlinu na dřevěná prkna houpačky a chytnu ji za ruce. Má prsty ledové jako led.

„Nejsi ubohá,“ ujistím ji jemně a stisknu jí prsty. „Vůbec ne. Jen se bojím, že ti někdo ublíží. Není zrovna známý svou jemnou povahou, Nyaro.“

„Snažila jsem se tyhle city potlačit, Elodie. Bůh ví, že jsem se snažila,“ přiznává. Ze rtů jí unikne hořký, poražený smích. „Chodila jsem s jinými kluky. Říkám si, že musím jít dál, soustředit se na cheerleading. Ale nikdy to nefunguje. A když ho vidím s jinými holkami...“ Zavrtí hlavou a hlas se jí zlomí, jak jí skrz něj prosakují syrové emoce. „Začnu tak žárlit, až je mi z toho fyzicky špatně. Každý ví, že Kiernan na vztahy není. Jen si s někým užije a jde dál. Ale pořád si říkám, co kdybych já byla ta pravá? Co kdybych byla tou holkou, kterou si u sebe doopravdy nechá?“

Ta naprostá zoufalost v jejím hlase mi láme srdce. Stisknu jí ruku pevněji a nakloním se dopředu, abych zachytila její pohled v tlumeném světle zahrady.

„Nyaro, podívej se na mě. Jsi úžasná. Jsi krásná, chytrá a tak milá. Pokud si tě Kiernan nevšimne, je to čistě jeho ztráta, ne tvoje. Mluvila jsi s ním vůbec někdy? Jakože, opravdu si s ním promluvila a řekla mu, co cítíš?“

Zoufale zavrtí hlavou a zmenší se proti dřevěnému sedadlu houpačky. „V žádném případě. K smrti se bojím odmítnutí. Co když se mi vysměje do obličeje? Co když mě bude brát jen jako další zoufalou holku, co se mu vrhá kolem krku?“

V mysli se mi zformuje šílený, náhlý nápad. Vteřinu o něm uvažuju. Je to netradiční, to ano, ale ve skutečnosti by to mohlo obejít její největší strach.

„Co kdybys nemusela riskovat odmítnutí?“ navrhnu a udržuju hlas tichý a vyrovnaný. „Co kdybys ho mohla poznat, aniž by věděl, že jsi to ty?“

Nyara popotáhne a obočí se jí stáhne v hlubokém zmatku. „Jak to myslíš?“

„Buď jeho tajná ctitelka,“ vysvětlím a ten plán nabývá jasných obrysů, jak mi slova opouštějí ústa. „Zjisti si, co ho zajímá. Jeho oblíbené svačiny, jeho koníčky mimo kluziště. Začni mu posílat promyšlené, anonymní dárky. Nic šíleného nebo drahého. Jen maličkosti, kterými ukážeš, že dáváš pozor. Začne být zvědavý, kdo mu je nechává.“

„Páni,“ zašeptá a do očí se jí vrací jiskra. Narovná se na houpačce. „Tohle se mi vlastně docela líbí.“

„Že jo? A pak, až získáš jeho pozornost, poprosíš o jeho číslo a staneš se z tebe záhadná kamarádka na psaní. Vybuduješ si s ním skutečné spojení prostřednictvím zpráv bez toho tlaku z osobní interakce. Necháš ho nejdřív poznat tvůj mozek. Jakmile pozná tvé skutečné já—tvou osobnost, tvůj humor, tvé srdce—jak by se do tebe nemohl zamilovat?“

„To je... vlastně geniální.“ Oči se jí rozšíří narůstajícím vzrušením. Na tváři se jí objeví obrovský úsměv, který setře veškerý zbývající smutek. „Panebože, Elodie! Jsi ta nejlepší kamarádka, o které jsem nevěděla, že ji potřebuju. Moc ti za tohle děkuju!“

Obhodí mi paže kolem krku a pevně mě stiskne v drtivém objetí. Obejmu ji nazpátek a zasměju se její romantické naději. Je to dobrý pocit, pomoct jí, vidět ji tak šťastnou a plnou života.

Ale pak se mi po zadní straně krku rozleze těžký, palčivý pocit. Cítím na sobě cizí pohled. Těžkou, dusivou váhu, která se mi tlačí na kůži a ze které mi přeběhne mráz po zádech.

Podívám se přes Nyarino rameno a ztuhnu.

Asi dvacet stop od nás, blízko okraje osvětlení terasy u stolu s nápoji, stojí Kiernan a zírá přímo na mě. Nenalévá si pití. Nebaví se se svými hlučnými spoluhráči. Prostě tam jen stojí, strnulý, a jeho tmavé oči se vpíjejí do mých. Jeho výraz je intenzivní a nečitelný, obočí má stažené, jako by se snažil vyřešit nějaký složitý, frustrující hlavolam.

V krku se mi zatají dech. Proč se na mě takhle dívá?

Srdce se mi okamžitě rozbuší a bubnuje proti žebrům zběsilým, varovným rytmem. Chci se odvrátit, přetrhnout to neviditelné pouto, které nás přes trávník spojuje, ale jsem paralyzovaná pouhou silou jeho pozornosti.

Než stihnu přinutit hlavu, aby se otočila, objeví se Vespera. Pohybuje se jako teplem naváděná střela, vklouzne do jeho osobního prostoru a majetnicky mu obtočí paže kolem pasu. Přitiskne své tělo k jeho boku, stoupne si na špičky a něco mu zašeptá přímo do ucha.

Ten pohyb Kiernana konečně donutí přerušit se mnou oční kontakt. Otočí hlavu k Vespeře a ona okamžitě využije příležitosti a odtáhne ho pryč, vede ho směrem ke skupině hokejistů. I když odchází, kůže mě brní. Přísahala bych, že pořád cítím, jak mi jeho pohled vypaluje díru přímo skrz záda.

„Elodie?“

Nyara přeruší naše objetí a stáhne se, aby si prohlédla mou tvář. Sleduje můj směr pohledu, ale nenajde nic než přecpanou, hlučnou párty.

„Co se děje? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha.“

„Nic,“ dokážu ze sebe dostat a nutím se do chabého, nepřesvědčivého úsměvu. „Já jen... nic.“

„Pojď!“ Vyskočí z houpačky, chytne mě za obě ruce a vytáhne mě na nohy. Nevšímá si doznívajícího napětí a prakticky vibruje energií. „Jdeme tancovat! Jsem z toho plánu s tajnou ctitelkou tak nadšená, že bych mohla protancovat celou noc!“

„Aha, já vlastně netancuju,“ protestuju a zarývám paty do trávy. „Přísné příkazy doktora a tak.“

„Nekaž to! Jedna písnička neuškodí. Kromě toho se potřebuješ trochu bavit!“

Než stihnu zformulovat další výmluvu nebo se vyvléknout z jejího sevření, táhne mě směrem k improvizovanému tanečnímu parketu poblíž středu dvora. Těžké basy hudby mi vibrují skrz boty. Teenageři skáčou, smějí se a kymácejí se v rytmu pod svítícími řetězy.

Navzdory mým počátečním protestům mě ta nakažlivá energie pohltí. Nyara mě roztočí a předvádí směšné taneční pohyby, které mi z hrdla vyloudí upřímné zachichotání. Následuju její vedení, kymácím se a skáču. Kolem tváře mi proudí chladný noční vzduch. Na prchavý okamžik zapomenu na svá fyzická omezení. Zapomenu na pravidla, na neustálá omezení a na ten skrytý strach, který řídí mou existenci. Jsem jen normální holka a bavím se nejlíp za posledních několik týdnů.

„Tohle je tak dobrý pocit!“ křičím přes dunící hudbu a nakláním se blízko k Nyarinu uchu, aby mě slyšela. „Takhle dobře jsem se nebavila už hodně dlouho!“

„Vidíš?“ směje se Nyara hlasitě, chytne mě za ruce a znovu mě roztočí. „Říkala jsem ti, že to není tak špatné!“

Směju se víc než za celé měsíce. Hruď se mi zvedá upřímnou radostí.

A pak neviditelná časomíra vyprší.

Zasáhne mě to jako nákladní vlak. Střed mi sevře děsivá křeč. Je to, jako by mi žebra drtil tlustý železný pás. Smích mi zemře v hrdle a nahradí ho ostré, zoufalé lapaní po dechu.

Pak přijde ta nepravidelná, prudká změna v rytmu mého srdce. Můj tep exploduje, tluče tak rychle a nekontrolovatelně, až si připadám jako uvězněný pták mlátící sebou o klec. Nemůžu dýchat. Vzduch se mi v plicích mění v popel.

Když do mé zpanikařené mysli udeří to zjištění, přelije se mi přes mrznoucí kůži hrůza. Zapomněla jsem si vzít své denní léky.

Hruď mi vzplane. Je to kruté, dusivé pálení, násilná připomínka mého křehkého těla. Masivní záchvat ARVD. Moje tělo mě znovu zrazuje, trestá mě za to, že si hraju na normální, připoutává mě zpátky k těm malým pilulkám, které rozhodují o tom, jestli budu žít, nebo se zhroutím.

„Elodie?“ Nyarin hlas zní, jako by přicházel zpod vody, míle daleko. „Jsi v pořádku? Prosím! Mluv se mnou... můžu něco udělat?“

„Au!“ zakřičím. Ruce mi vylétnou k hrudi a svírají látku trička v zoufalém pokusu udržet mé selhávající srdce pohromadě jen čirou silou vůle.

„Já... nemůžu...“ Slova ze mě vycházejí jako slabé, přerývané lapání po dechu.

Dvůr se nakloní. Světýlka se rozmažou do dlouhých, zubatých zlatých pruhů. Lidi kolem sebe začínám vidět dvojitě a čtyřikrát a jejich tváře se rozpouštějí v závratném víru.

„Elodie!“ Nyarin vyděšený výkřik pronikne skrz hustou mlhu, která mi plní mozek. „Elodie... prosím, nedělej mi to! Prosím... co se děje!“

Podlomí se mi kolena. Zhroutím se a dopadnu tvrdě na trávu. Je to, jako by mi někdo mačkal hruď a dusil ve mně život. Zoufale lapám po dechu, ale plíce se odmítají roztáhnout.

Z okrajů mého zorného pole se plíží temnota. Hudbu už skoro neslyším. Těžká víčka se mi začínají zavírat a odstiňují tak slábnoucí světlo i Nyarinu zpanikařenou tvář. Bolest je všepohlcující oheň, který mě stahuje dolů do propasti.

Ale skrz hustou, těžkou mlhu bezvědomí se prořízne hluboký, známý hlas, který se mi rozlehne v uších.

„Vydrž, zlato. Jen vydrž.“

„Tati?“