**Pohled Elary**

Vedoucí pohovoru prakticky zakopl o vlastní drahé kožené boty. Couval a obličej se mu změnil v plátno čiré, nefalšované paniky, jak se stahoval pryč od stolu.

„Moc se omlouvám, pane,“ zakoktal se ten muž a sklonil hlavu tak nízko, až jsem si myslela, že by si mohl zlomit vaz. Chvatně posbíral své rozházené papíry s viditelně se třesoucíma rukama. „Neměl jsem ponětí, že jste si tento pohovor vyžádal osobně. Nikdy, nikdy bych nezpochybňoval rozhodnutí Alfy.“

*Alfy?*

Ten zvláštní titul se mi zachytil v mozku. Je to snad nějaká bizarní, kultu podobná firemní hierarchie pro podnikání s domácími mazlíčky? Skoro jsem otevřela ústa, abych se zeptala, ve kterém století se zrovna nacházíme, ale pevně zafungoval pud sebezáchovy. Nechala jsem rty pevně sevřené. Zpocený muž na propuštění nečekal. Vystřelil k východu, proklouzl dveřmi a pevně za sebou ty těžké dubové dveře zavřel. Rozhodné cvaknutí kliky se rozlehlo v náhle ztichlé místnosti.

A jen tak jsem zůstala s Drakenem naprosto sama. A navíc s tím obrovským psem, který do mě teď ryl čumákem.

Přetrvávající ponížení z brutálního odmítnutí u pohovoru zmizelo a okamžitě se proměnilo v rychlé vzplanutí žhavého, neuváženého vzteku. Odstrčila jsem se od židle a stoupla si. Paže jsem si obranně překřížila na hrudi a zvedla bradu, abych se setkala s Drakenovým k zešílení klidným pohledem.

„Takže vy tu děláte šéfa?“ zeptala jsem se s hlasem dost ostrým na to, aby jím šlo řezat sklo.

„Opravdu,“ odpověděl Draken chladně.

Udělá pomalý krok hlouběji do místnosti. Jeho tyčící se přítomnost okamžitě pohltila zbývající prostor, takže se předtím prostorná kancelář změnila na dusivou komoru.

„Tak proč všechno tohle divadlo?“ dožadovala jsem se odpovědi a divoce jsem ukazovala na prázdnou židli, kterou vedoucí pohovoru právě opustil. „Přitáhl jste mě sem jen proto, aby mi nějaký střední manažer roztrhal životopis na kousky? Myslela jsem, že jste v parku výslovně řekl, že nechcete, aby se vám o psa staral někdo ‚malicherný‘.“

Kolem toho slova jsem vysekla uvozovky a můj vztek přetekl. Mohl mi zkrátka nabídnout kšeft na venčení psa v parku Thornwood. Místo toho zorganizoval tuhle propracovanou, ponižující firemní frašku jen proto, aby si se mnou pohrál.

„Zev si vás velmi oblíbil,“ odpověděl Draken s naprosto nečitelným výrazem. Sklonil zrak k tomu obřímu zvířeti, co mi sedělo u nohou. „Začal být neklidný, jakmile jsme se vrátili domů.“

Zamrkala jsem a můj vztek na zlomek vteřiny zakolísal. „Opravdu? Líbila jsem se mu až tak moc?“

„Zjevně ano.“ Draken zněl tím doznáním upřímně otrávený. Přesunul svůj temný pohled zpět na mou tvář a oči upřel do mých. „Řekněte si cenu. Jakoukoliv cenu. Najmu si vás jako jeho opatrovatelku na plný úvazek.“

Zírala jsem na něj, ohromená. Doslova bianco šek od generálního ředitele miliardové společnosti.

Mysl se mi roztočila na plné obrátky. To pokušení bylo nepopiratelné. Výnosné, snadné peníze jen za to, že budu trávit čas s obrovským, přítulným psem? Znělo to jako naprostý sen. Jenže realita mě dostihla stejně rychle. Takový kšeft v sobě nenese vůbec žádnou jistotu. Pokud by to Drakena omrzelo, nebo kdyby se Zev zničehonic rozhodl, že mě už nemá rád, vykopli by mě zpátky na ulici s prázdnými kapsami a zející dírou v mém životopise.

Srovnala jsem ramena a držela jsem si svůj postoj proti jeho intenzivnímu, kalkulujícímu pohledu.

„Požádala jsem o místo tady jen proto, abych mohla pracovat v oddělení reklamy,“ prohlásila jsem pevně. „Podíval jste se vůbec na mé portfolio? Práce se skutečnou stabilitou a možnost firemního růstu je to, co už tak dlouho hledám. Potřebuju kariéru, Drakene. Ne chvilkový kšeft miliardářovy psí chůvy.“

„Na té reklamní pozici byste pracovat nemusela,“ opáčil Draken a v jeho hlubokém hlase zazněl těžký tón konečnosti. „Přineslo by to mnohem víc problémů, než za kolik to stojí. Vše, co požaduji, je opatrovatelka pro Zeva na plný úvazek. Mohla byste vydělávat dvojnásobek standardního platu ve firmě. Jak jsem řekl, řekněte si svou cenu a já se vám přizpůsobím.“

Prohlédla jsem si ho. Ten černý oblek ušitý na míru, ten strnulý postoj, ta absolutní jistota v jeho očích. Tohle byl muž zvyklý luskáním prstů přimět svět, aby se podvolil jeho vůli. Chtěl mě pro tuto konkrétní roli a očekával, že složím karty ve chvíli, kdy přede mnou zamává šekovou knížkou.

Ale já jsem si musela vybudovat svůj vlastní život.

„Je to neskutečně velkorysá nabídka,“ začala jsem a spustila ruce podél těla. „A Zeva zbožňuju. Je to zlatíčko. Ale pokud je hlídání jeho osoby jediný důvod, proč jste mě přivedl do tohoto patra, pak vaši nabídku přijmout nemůžu.“

Vynutila jsem si zdvořilý, odtažitý úsměv. „Pokud pro mě nemáte žádné skutečné místo, tak bude lepší, když mě nezaměstnáte vůbec.“

Otočila jsem se na podpatku, plně připravená z těch dveří odejít a nechat toho záhadného generálního ředitele i jeho miliony za sebou.

Dřív, než jsem stihla udělat druhý krok, vzduchem se rozlehl pronikavý, ubohý vlkodlačí ryk.

Trhla jsem sebou a zavrávorala, když se kolem mých nohou mihl obrys tmavé srsti. Zev vyskočil vpřed a vrhl své obrovské tělo přímo před ty těžké dubové dveře. Obrovské tlapy zabořil do tvrdého dřeva a fyzicky mi tak zablokoval cestu ven. Vydal ze sebe tiché, zoufalé zakňučení, naklonil svou masivní hlavu a zadíval se na mě zářícíma, zraněnýma psíma očima, které vypadaly na obyčejné zvíře až příliš výrazně.

Mé odhodlání se okamžitě rozpadlo v prach.

„Zeve, notak, to bude dobrý,“ zamumlala jsem s těžkým srdcem.

Zastavila jsem se a ohlédla se přes rameno na Drakena a očekávala jsem, že si psa odvolá.

Jenže Draken stál na místě úplně zkoprnělý. Jeho široká ramena byla strnulá a jeho nápadné oči poněkud zastřené, díval se přímo skrz mě, jako by se najednou ztratil v nějakém hlubokém, nedostupném tranzu.

**Pohled Drakena**

*„Ať tu maminka zůstane!“*

Zevův mentální hlas se s obrovskou silou rozezněl skrze naše telepatické spojení. Čirá síla jeho zoufalství se mi rozléhala v lebce a nesla se v ostrém, řezavém tónu štěněte na samém pokraji plnohodnotného záchvatu vzteku.

*„Kolikrát ti mám ještě opakovat, že to je člověk!“* utrhl jsem se na něj v duchu a přesunul přes mentální pouto vlastní frustraci. *„To není tvoje maminka!“*

Potlačil jsem těžký fyzický povzdech a zvedl ruku, abych si promnul kořen nosu. Nechal jsem svůj pohled znovu zaostřit na tu malou, divokou ženu stojící jen kousek opodál. Elara. V její tváři se mísil vzdor a nevinná naděje, naprosto netušící o neviditelné hádce, která právě v místnosti probíhala.

Přivést člověka do vnitřní svatyně našeho ústředí bylo více než nezodpovědné. Hranilo to s šílenstvím. Má společnost sloužila jako obrovská zástěrka pro smečku, bezpečný přístav v samotném srdci smrtelného světa. Na výplatní pásce byla jen hrstka lidí a ti byli důkladně prověření a měli přístup pouze do těch nejnižších, nejizolovanějších pater suterénu.

Přivést ji na patra vedení? Podle zákonů naší vlastní smečky bych jí tím podepsal rozsudek smrti. Kdyby někdy odhalila naši pravou povahu – nebo hůř, kdyby odhalila, že ta obří bestie, kterou teď hladí, je ve skutečnosti můj syn – rada by okamžitě žádala její popravu.

A hodiny už tikaly. Zev se rychle blížil ke své první nestabilní proměně z vlčí podoby. Udržet iluzi, že jde jen o vysoce vycvičeného psa, bude během několika měsíců fyzicky nemožné.

A přesto, když jsem se díval, jak se Zev svou těžkou vahou opírá o její nohy, věděl jsem, že ji zoufale potřebuji.

Nikdo jiný ve smečce nedokázal mého syna s jeho současným nevyrovnaným temperamentem zvládnout. Ani moji asistenti, ani moji strážci, a dokonce ani můj Beta, Gael. Zev je všechny odmítal. Odmítal jíst z ruky kohokoliv jiného než mé, odmítal spát, pokud jsem nebyl v místnosti. Vysávalo to mou pozornost a já už dál nemohl tahat rostoucí vlkodlačí mládě na mezinárodní pracovní cesty s krytím, že je to asistenční pes pro emoční podporu. Byla to logistická noční můra.

Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu Zev tohohle člověka zbožňoval. Už jen samotná její přítomnost stabilizovala jeho nevyrovnanou auru.

*„Slyším, jak ti v hlavě rotují ozubená kola až přes půlku budovy,“* ozval se v mé mysli pobavený hlas.

Gael. Můj Beta bez námahy zachytil otevřené spojení.

*„Člověk si hraje na tvrdou?“* zeptal se Gael.

Neobtěžoval jsem se odpovídat slovy. Prostě jsem do spojení natlačil čerstvou vzpomínku z konverzace s Elarou a nechal Gaela vstřebat její tvrdošíjné odmítání a požadavky na legitimní firemní kariéru. Nechal jsem ho pocítit tíhu mého dilematu.

*„Při vší úctě, Alfo, výhody tady těžce převažují nad nevýhodami,“* poukázal Gael rychle a jeho taktická mysl ihned rozebrala problém. *„Když ji necháte starat se o Zeva, uvolní to váš program. Umožní vám to skutečně vést smečku i podnikání, aniž byste měl k noze přivázané štěně. Musíme jen nastavit jasná pravidla.“*

*„Jakmile bude dál růst, bude stále těžší tu šarádu udržet,“* namítl jsem.

*„Časový plán budeme řešit za pochodu,“* oponoval Gael chladně a jeho mentální tón postrádal jakoukoliv emoci. *„Kromě toho, Alfo, zbytečně ten risk analyzujete. Kdyby se někdy dostala příliš blízko pravdě, prostě ji umlčíme. Přesně tak, jak jsme to udělali s každým jiným smrtelníkem, co se nám začal plést do věcí. Tragická nehoda. To by nevyžadovalo moc námahy.“*

Do hrudi mě udeřila náhlá, prudká vlna odporu. Už jen ta samotná představa, že by Gael vztáhl vražednou ruku na tu svéhlavou ženu s jasnýma očima, co stála přede mnou, způsobila, že se mi o spodní ret mírně prodloužily špičáky.

*„To se nestane,“* odsekl jsem zostra a okamžitě vztyčil mentální zeď, abych potlačil svou nečekanou a prudkou reakci, aby ji Gael nemohl cítit. Přinutil jsem svůj vnitřní tón zpět do chladné, velitelské polohy. *„Beto, zajisti, ať je personál obeznámen s naším novým lidským žadatelem. Řekni všem na tomto patře, aby se chovali slušně.“*

*„Rozumím, Alfo,“* odpověděl Gael, ačkoliv v jeho tónu zůstal náznak zvědavosti předtím, než se spojení přerušilo.

Spojení s myslí smečky jsem úplně utlumil a zbavil se veškerého toho hluku.

Spustil jsem ruku z tváře a upřel oči zpět na Elaru. Zrovna drbala Zeva za ušima, přestože její postoj byl stále napjatý a připravený vzít do zaječích.

Maskoval jsem svůj vnitřní zmatek naprosto neproniknutelným a prázdným výrazem.

„Fajn,“ ustoupil jsem a můj hluboký hlas proťal tichou místnost.

Elaře vystřelila hlava vzhůru.

„Přijímám vaše podmínky,“ pokračoval jsem a uvážlivě odměřoval svá slova. „Ale začnete jako stážistka. Na zkušební dobu. Pokud se v reklamním oddělení osvědčíte, můžeme probrat váš přesun na plný úvazek. Výměnou za to se ale postaráte o Zeva, kdykoliv to bude nutné. Bez jakýchkoliv dalších otázek.“

Elara zamrkala, zatímco zpracovávala ten náhlý obrat. Pak se jí obličej okamžitě rozjasnil. Její rysy zalila oslnivá, nakažlivá radost a smyla ten obranný vztek z doby před chvílí.

„S-Samozřejmě!“ vykoktala a na tváři se jí objevil široký úsměv. „To je úžasné. Slibuji vám, pane, že vás nezklamu!“

Její čiré ambice místností doslova sálaly, jasné a nezkrocené. V hrudi se mi rozlil podivný, hřejivý pocit zadostiučinění při pohledu na její vítězství. Stála si za svým a vyhrála to nade mnou. Jen málo bytostí, ať už lidských nebo jiných, si mohlo dělat nárok na takový výkon.

Jenže pod tím zadostiučiněním se mi do ostražitého srdce zabodl malý, neodbytný střípek starostí.

Pozoroval jsem, jak padla na kolena a volně se smála, zatímco objímala mého syna kolem tlustého krku. Zev ocasem v radostném rytmu mlátil o podlahu, a z jeho aury přímo sálala spokojenost. Zasunul jsem si ruce do kapes, čelist zaťatou, jak jsem zíral dolů na toho křehkého člověka, co se právě prodral až do té nejnebezpečnější budovy ve městě.

Dal jsem si slavnostní, tichý slib a mým očím přitom neunikly křivky její smějící se tváře.

*Jen abys neobjevila naše tajemství, človíčku.*