**Pohled Elary**

Vyskočila jsem od stísněného počítačového stolu, myšlenky se mi honily hlavou tisícikilometrovou rychlostí. Pohovor. Skutečný, formální firemní pohovor. Ani za milion let jsem nečekala, že se dostanu takhle daleko. Vlítla jsem do své mrňavé koupelny a dala si tu nejrychlejší sprchu svého života. Zoufale jsem si drhla kůži, abych ze sebe smyla veškeré zbytky psích chlupů a pach ranního parku. Protože jsem svou žádost do této prestižní reklamní agentury zaměřené na psy poslala před více než třemi měsíci, už dávno jsem to považovala za ztracený případ, zvlášť s ohledem na mou naprostou absenci vysokoškolského vzdělání. A přesto tu byl. Můj zlatý lístek. Tohle byla šance na stabilitu, na zdravotní pojištění a slušný plat, který jsem zoufale potřebovala, abych si mohla konečně dovolit pěkný byt a adoptovat si vlastního psa.

Odhodlaná zanechat trvalý dojem jsem se prohrabala svou skromnou šatní skříní. Natáhla jsem na sebe svůj nejlepší a nejzářivější červený kostýmek. Byla to odvážná volba, spojená s dlouhou sukní profesionální délky, ale já potřebovala vyzařovat sebevědomí. Vyběhla jsem z bytu a prakticky slétla betonové schody, abych stihla nejbližší vlak. Čas mě neuvěřitelně tlačil, takže jsem si make-up nanášela narychlo v rachotícím voze metra. V jedné ruce jsem svírala řasenku, ve druhé kapesní zrcátko a naprosto ignorovala rytmické houpání vagonu i ty podivné, odsuzující pohledy ranních cestujících. Spolkla jsem svou nervozitu a s falešným sebevědomím vyrazila ze stanice přímo do impozantní budovy společnosti ze skla a oceli.

Ve chvíli, kdy jsem vkročila do té elegantní, moderní haly, se atmosféra změnila. Bylo to okamžité a rušivé. Cítila jsem, jak se na mě upírají desítky očí. Nebyl to jen letmý pohled od několika zahálejících pracovníků. Zaměstnanci se zastavovali v chůzi a jejich konverzace okamžitě umlkaly. Otevřeně na mě zírali a jejich pohledy sledovaly každý můj pohyb s intenzitou, ze které se mi ježily chloupky na zátylku. Zatahala jsem si za límeček, najednou si až příliš vědoma vlastního dechu. Byl ten červený kostým obrovská chyba? Vypadám tu naprosto nepatřičně?

Snažila jsem se ten těžký, zkoumavý pohled ignorovat ze všech sil a donutila své nohy, aby šly dál, dokud jsem nedorazila k minimalistickému pultu recepce. Za naleštěnou deskou stál muž a žena. Ani jeden mě nepozdravil. Místo toho si mě analyzovali s hlubokým, zneklidňujícím podezřením.

„Dobrý den, jdu na pohovor,“ řekla jsem a nasadila křečovitý úsměv.

Žena se podívala dolů na obrazovku počítače a zamračila se. Muž se naklonil, vyměnili si tichý, nečitelný pohled, a pak obrátil svou pozornost zpět ke mně.

„Vy jste člověk?“ zeptal se muž na rovinu a nos se mu mírně zachvěl, když se krátce a zprudka nadechl.

Vydala jsem ze sebe hlasitý, neohrabaný smích v domnění, že jde o nějaký bizarní firemní icebreaker nebo o zvláštní interní vtip ušitý na míru společnosti pro domácí mazlíčky. „Ehm, jakože co jiného bych asi tak byla?“

Ani jeden se nezasmál. Jen na mě další nabitou a neskutečně nepříjemnou vteřinu zírali.

Nakonec ze zadní místnosti přivolali znuděnou recepční, aby mě provedla tím rozlehlým komplexem. Jak jsme procházely dlouhými, křivolakými chodbami, dál jsem přitahovala intenzivní, nevysvětlitelnou pozornost všech, které jsme míjely. Lidé přestali mluvit ve chvíli, kdy jsem vstoupila do jejich blízkosti. Dveře kanceláří se pootevřely a hlavy se otáčely, jejich pohledy sledovaly každý můj pohyb jako jestřábi sledující kořist. Zachytila jsem svůj odraz v naleštěných skleněných stěnách a hledala v něm chybu, ale nenašla jsem ji. Z pouhé tíhy jejich zírání jsem se chtěla propadnout do podlahy.

Když jsme konečně dorazily k místnosti určené pro pohovory, recepční ukázala na dveře a odešla. Stiskla jsem kliku a vešla dovnitř. Za elegantním stolem seděl obrýlený muž. Vstal, potřásl mi rukou naprosto ochablým stiskem a okamžitě se zeptal na úplně tu stejnou, matoucí otázku.

„Člověk?“

Ztuhla jsem a úsměv mi pohasl. „Ano, samozřejmě,“ odpověděla jsem a promítala do hlasu dychtivé, ale zmatené potvrzení.

Zdálo se, že ho má odpověď viditelně zklamala. Ramena mu poklesla a opovržení za jeho brýlemi se stalo až bolestně očividným, jako bych zklamala hned v prvním testu, ještě než pohovor vůbec začal.

Sedla jsem si na židli přes ten naleštěný stůl a pokusila se mu předat své portfolio. Úplně ho ignoroval. Přilepil oči k obrazovce počítače a datloval do klávesnice, aniž by mi věnoval jediný pohled. Otevřeně přehlížel mé snahy vyjádřit svou celoživotní vášeň ke psům. Spolkla jsem svou hrdost a mluvila dál, odhodlaná prodat mu své rozsáhlé zkušenosti psaní na volné noze. Mluvila jsem pět minut v kuse. Vyprávěla jsem o svých letech dobrovolničení v místních psích útulcích, o tvůrčím psaní pro zvířecí blogy a o tom, jak na osobní úrovni rozumím jejich klíčové cílové skupině. Vylila jsem si srdce zadní straně jeho monitoru.

„Podívejte se,“ přerušil mě zničehonic.

Zaklapla jsem pusu.

Konečně vzhlédl a v jeho výrazu se zračila naprostá nuda. „Budu k vám upřímný, nemyslím si, že vaše zkušenosti zde budou jakkoliv relevantní. Vaše vzdělání je rovněž chabé. Vlastně si nemyslím, že splňujete požadavky pro to, abyste se k naší společnosti připojila na jakékoliv pozici.“

Jeho slova mě zasáhla jako fyzická rána. Nejdřív přišel šok, chladný a paralyzující, a hned po něm v mé hrudi vzplála vlna horkého vzteku. Ruce mi sevřely okraje stolu.

„Proč si mě sem zvete, když jsem nesplňovala vaše požadavky?“ dožadovala jsem se odpovědi, zatímco moje pečlivě vybudovaná profesionální maska praskala. „Všechny tyhle informace jste měli už v mém životopise!“

„Náš systém občas chybuje,“ odpověděl klidně, bez špetky výčitek nebo empatie v hlase. „Pravděpodobně se stala chyba, když byl váš životopis vůbec přijat. Někdo z mých podřízených se musel dopustit nějaké administrativní chyby.“

„Mou žádost o práci jsem odeslala před třemi měsíci,“ namítla jsem s mírně se třesoucím hlasem. „Proč byste přijímali měsíce starou žádost, když o mě ani nemáte zájem?“

„Podívejte, moc se omlouváme, ale zkrátka nesplňujete naše požadavky.“ Pohlédl zpět na svou obrazovku a naprosto mě tak odepsal.

Vzteklé, horké slzy frustrace mě štípaly v koutcích očí. Hnala jsem se sem, cestou v metru jsem prakticky hyperventilovala a snila o lepším životě. A celou tu dobu jsem si dělala naděje úplně pro nic. Otevřela jsem pusu, připravená spustit příval protestů.

Ale dřív než jsem ze sebe stačila vypravit jediné další slovo, těžké dubové dveře se s prásknutím otevřely a s hlasitou, násilnou ránou narazily do zdi.

Trhla jsem sebou na židli a prudce se otočila.

Na prahu stál Draken a vypadal jako rozzuřený bůh v černém obleku ušeném na míru. Tmavá látka obepínala jeho široká ramena a zdůrazňovala jeho tyčící se výšku, což tvořilo ostrý kontrast k jeho neformálnímu oblečení z parku. Zev mu stál hned v patách.

Ten obrovský pes okamžitě vtrhl do místnosti, až mu drápky zaklapaly o tvrdou dřevěnou podlahu. Obešel mou židli, zuřivě máchal ocasem a radostně drcnul svým mokrým čumákem do mé třesoucí se ruky a kňučel o pozornost. Zafungoval instinkt a mé prsty se zabořily do jeho husté srsti.

Draken vešel plně do místnosti a teplota v ní okamžitě klesla.

„Zavolal jsem ji sem já,“ prohlásil Draken. Jeho hlas připomínal tiché, nebezpečné dunění a jeho chladný pohled se upíral na vedoucího pohovoru. „Myslíte si, že to byla moje chyba?“

Ten muž okamžitě zbledl. Během zlomku vteřiny mu z tváře zmizela všechna barva. Couvl, židle mu hlasitě zaskřípala o podlahu, jak vyskočil ze sedadla. Postavil se do strnulého pozoru a roztřásl se.

„Ach! Ehm, to samozřejmě ne, Alf— Pane Valkare.“

Šok mě přikoval na místě, zatímco se mi v hlavě začaly překotně spojovat dílky skládačky.

Ta přepychová budova. Ta společnost pro domácí mazlíčky. Ta čirá autorita, která z něj v tom drahém obleku sálala. Způsob, jakým se před ním vedoucí pohovoru krčil v naprosté hrůze.

Draken byl jeho šéf. Generální ředitel.

Myslí se mi zatočila hlava. Tento celý pohovor osobně zorganizoval hned po našem ranním rozhovoru v parku. Vážně mě chtěl najmout, i když mi předtím výslovně řekl, že nechce, aby se o jeho psa staral někdo ‚malicherný‘? Proč si dal takovou práci s tím, aby si mě pozval do svého firemního sídla?

A co bylo důležitější, udeřilo mě děsivé uvědomění, které se na mě řítilo jako neovladatelný nákladní vlak.

Ten bar. Opilecký opar. Ta široká hruď, kterou jsem svírala. Rty, na které jsem ty své přimáčkla.

Znamenalo to snad, že jsem právě dala francouzáka generálnímu řediteli miliardové společnosti? Tomu samému řediteli, který teď držel mé kariérní vyhlídky v hrsti?

Na čele mi vyrazila studená krůpěj potu. Žaludek se mi propadl až někam k podlaze, když jsem vzhlédla k Drakenově majestátní postavě a líce mi hořely při vzpomínce na chuť jeho úst.

Nemohla jsem si pomoct, v duchu jsem prostě křičela.