Štípavý vítr bičoval mé křehké tělo mrazivým deštěm a činil tak ten malý deštník v mé ruce naprosto zbytečným. Vlekla jsem se lijákem a moje promočené oblečení se mi lepilo na roztřesenou kůži jako těžké pláty ledu. Každý krok vpřed po temné, zaplavené silnici mi připadal jako monumentální bitva proti živlům. Fyzické vyčerpání, které mi Damian vnutil, mě rychle dohánělo. Zničehonic mi v podbřišku propukla ostrá, bodavá bolest. Lapala jsem po dechu, chladný vzduch mě pálil v plicích. Ta agónie byla oslepující. Donutila mě upustit deštník, padnout na kolena a zůstat v podřepu u kraje zaplaveného asfaltu. Ovinula jsem si paže kolem břicha a zoufale si přála, aby křeče ustoupily. Zběsile jsem sáhla do mokré kapsy a modlila se, aby mé prsty narazily na telefon a já mohla zavolat o pomoc. Srdce se mi propadlo do žaludku. Svůj vybitý telefon jsem pošetile nechala v porouchaném autě míle daleko.

Déšť mě dál bez milosti bičoval, ale na bledém čele mi vyrazila vrstva studeného potu a smísila se s lijákem. Pak moje překotné myšlenky zastavil hrůzný pocit. Mezi nohama jsem ucítila děsivý, nezaměnitelný teplý pramínek. Srdce mi sevřela ochromující panika. Krev. Krvácela jsem. Uvědomila jsem si to: možná právě tady, na mokrém asfaltu, přicházím o své vzácné, šestitýdenní dítě. Objala jsem si kolena ještě pevněji a třásla se, zatímco se mi na tváři mísily slzy s deštěm. Jakási stará básnička tvrdila, že holčičky jsou stvořené z cukru, koření a všeho pěkného – předurčené k tomu, aby o ně bylo pečováno jako o anděly. Přes drkotající zuby jsem se hořce zasmála. Některé dívky se zkrátka narodily pro katastrofu, nekončící bolest a tragická loučení. Já jsem byla jasně jednou z nich, uvězněná v existenci, kde jsem neměla na výběr.

Zatímco se mi z narůstající závrati dělalo čím dál hůř a déšť přede mnou tvořil oslepující stěnu, kvílení bouře náhle prořízl řev silného motoru. S námahou jsem zvedla těžkou hlavu a podívala se tím směrem. Tmou a těžkou průtrží mračen pronikaly oslnivé reflektory masivního černého džípu. I přes rozmazané vidění se mi jasně zaostřila státní poznávací značka: TGL999. Byl to Damian Ashford. V hloubi duše jsem věděla, že se vydal do bouře výhradně proto, aby mě našel, a v hrudi mi vzplál plamínek zoufalé naděje. Vypjala jsem poslední zbytky svých ubývajících sil. Přitiskla jsem necitlivé dlaně k mokrému asfaltu a zapřela se, abych se postavila. Nicméně nesmírná fyzická zátěž byla pro mé zbité tělo zkrátka příliš. Jakmile jsem napnula kolena, zatočila se mi hlava. Ztratila jsem rovnováhu a začala padat dozadu směrem k neúprosnému mokrému betonu.

„Hloupá ženská!“ vyštěkl u mého ucha ostře jeho hluboký, chladný hlas. Tón postrádal útěchu, ale nesl v sobě syrovou naléhavost. Než stačila má hlava dopadnout na zem, Damianovy silné paže mě zachytily. Jeho sevření bylo neústupné, když bez námahy zvedl mé mrznoucí, bezvládné tělo do teplé a suché kabiny svého džípu. Prudká změna z mrazivé bouře do vytopeného interiéru přemohla mé selhávající smysly a během několika vteřin můj svět pohasl do černoty.

Po blíže neurčené době jsem se probudila dezorientovaná. Zamrkala jsem proti ostrému světlu a prázdně zírala na strohý, zářivě bílý strop nemocničního pokoje. Do smyslů mě udeřil ostrý, hořký zápach dezinfekce. Aniž bych vůbec zpracovala své okolí nebo to, jak jsem se sem dostala, převzal velení mateřský pud. Ruka mi v čiré panice vystřelila dolů, abych si chytila podbřišek.

„Nebojte se, vaše dítě je v pořádku!“ ohlásil se ze strany pokoje klidný, uklidňující hlas.

Polekaně jsem otočila hlavu. U postele stál Simon Cross v lékařském plášti. Hrdlo jsem měla příliš rozedřené a suché na to, abych se ptala, proč tu drží stráž on místo Damiana, muže, který mě zachránil z bouře. Zmohla jsem se jen na slabé, chraptivé zamručení a snažila se posadit.

Ignoroval mé pokusy o fyzický odpor a snahu se od něj odtáhnout a přistoupil blíž. Sáhl mi za záda, jemně mi podepřel horní polovinu těla o polštáře a pevně mi k popraskaným rtům přiložil sklenici teplé vody. Natáhla jsem se, abych si sklenici vzala roztřesenýma rukama, ale on ji trochu oddálil z mého dosahu.

„Pijte!“ přikázal s nezpochybnitelnou lékařskou autoritou a odmítl mě nechat, abych ji držela sama.

Protože mi chyběla síla se dohadovat, pootevřela jsem rty. Po několika zklidňujících doušcích z jeho ruky pálení v krku polevilo. Odtáhl sklenici a nechal mě znovu se opřít o polštáře.

„Děkuji,“ zachraptěla jsem hlasem stěží hlasitějším než šepot.

Simon vydal klidné, nezávazné zamručení. „Mmhm.“ Sedl si zpět, oči mu zůstaly upřené na obrazovku telefonu, zatímco předstíral nezájem.

Já jsem však zaváhala a hlavou se mi honily myšlenky jedna přes druhou. Tajemství mého šestitýdenního těhotenství bylo oficiálně venku; nemocniční lékaři ho jasně odhalili. Tím, kdo mě včera zachránil ze zaplavené silnice, byl právě Damian. Pokud teď o těhotenství věděl Simon coby lékař, byla to téměř jistota, že o něm ví i Damian. Byla jsem k smrti vyděšená z toho, že by Damian tohle tajemství odhalil, a v mysli se mi přehrávala každá krutost, kterou mi kdy provedl.

Vyděšená z možných důsledků jsem to ticho prolomila. „Ví Damian o tom dítěti?“ zeptala jsem se mírně se třesoucím hlasem.

Simon si pomalu přestal hrát s telefonem. Sklonil zařízení a jeho pronikavé tmavé oči se upřely do mých. Trochu přimhouřil oči, analyzoval můj ustrašený výraz a položil zkoumavou otázku.

„Vy nechcete, aby o tom věděl?“