Damian se zamračil a podíval se na nedotčené občerstvení na stole. „Sněz něco, než půjdeme!“

A tak si v téhle tiché bouři nikdo ani nevšiml, že jsem se opařila, a nikdo si nevšiml, že se ta kaše vylila na mě.

Stála jsem opodál a najednou jsem si připadala jako někdo navíc. To je ale vtip.

„Odejdu jako první!“ Otočila jsem se a opustila restauraci. Měla jsem pocit, jako by mi srdce probodla chladná