Zdálo se, že si Hazel to dítě chce nechat. Znala jsem ji až moc dobře. Obě jsme byly osamělé duše, a proto bychom si andílků, které nám Bůh dal, vždycky vážily.

Při mých slovech se Hazelina tvář rozjasnila. Přitáhla si mě k sobě a požádala mě, abych si sedla vedle ní. Pak si o mě opřela ramena a řekla: „Addie, už nejsme samy.“

Hm, už nebudeme samy, protože máme naše andílky.

Chvíli jsem jí dělala