Damian se ušklíbl. „Snad nemám pravdu?“

Potlačila jsem v sobě frustraci i vztek a chvíli nevěděla, co říct. Zvedal se mi žaludek. Na okamžik jsem se odmlčela a pak se na Damiana podívala: „Damiane, nenávidíš mě?“

Možná jsem se uklidnila až příliš rychle, nebo byla má otázka příliš dětinská. Damian se na mě totiž zamračeně podíval. „Proč bych tě měl nenávidět?“

Pohnula jsem se a opřela se o postel.