Declan shlížel na složitou konstrukci vysokého lego robota stojícího na podlaze obývacího pokoje. Zkoumal neohebnou plastovou postavu, vnímal pečlivě zvolené barvy a nezaměnitelný tvar kostek. Náhle ho zasáhl příval smíšených emocí, když mu to plnou silou došlo. Ta stavba nebyla jen náhodná změť hraček. Byla výslovně postavena k věrnému obrazu krásné mladé ženy, včetně dlouhých, hranatých vlasů a jemného držení těla.

*Tomuhle prckovi zase chybí maminka?* pomyslel si Declan, zneklidněný synovou nekončící fixací. Projel si rukou tmavé vlasy, zatímco se mu za očima začínala ozývat tupá bolest hlavy. Měl pocit, že ať udělá cokoli, prázdnotu po její nepřítomnosti nedokáže nikdy zaplnit.

Otočil pohled k velkolepému schodišti. Malý chlapec stál v polovině dřevěných schodů jako tichý stín ve vlastním domě.

„Lachlane, opravdu chceš vidět svou maminku...“ vyhrkl Declan. Ani ta slova nedomyslel, než mu vyklouzla z úst. Únava z celého dne ho doháněla a rozvazovala mu jazyk.

Osamělý a tvrdohlavý chlapeček, který mrzutě stál na horní podestě, se zastavil. Lachlan pomalu otočil hlavu a přes zábradlí se podíval dolů na otce. Jeho tmavé oči v sobě nesly tíhu, která byla pro dítě jeho věku příliš velká. Nepromluvil, ale vážně přikývl, s drobnou čelistí zatnutou jako z kamene.

Declan pevně sevřel rty. Hrudí se mu přelila zvláštní vlna intenzivní úlevy. Najednou byl vděčný, že Chloe v nemocničním salonku ještě nevystavil horším, trvalým fyzickým trestům. Chybělo málo. Hněv mu pulzoval v žilách a nutil ho zničit ženu, která mu zkazila život. But kdyby jí opravdu ublížil, Lachlanova neodpouštějící povaha by znamenala, že by se na něj syn už nikdy nepodíval jako dřív. Ztratil by ho navždy.

Před lety, v přesvědčení, že je Chloe mrtvá, si Declan vymyslel složitou lež. Řekl svému křehkému synovi, že ho matka hluboce miluje, že je to anděl, který nad ním bdí. Snažil se chlapce chránit před krutou pravdou o jejím opuštění a chtěl za každou cenu zachovat jeho nevinnost. Nedávno však k vlastnímu šoku zjistil, že žije a skrývá se mu přímo pod nosem.

Jeho vnitřní úvahy náhle přerušilo hlasité zazvonění mobilu v kapse.

Declan vytáhl telefon a přejel po displeji. Byl to jeho asistent Dalton.

„Pane Lancastere...“ Daltonův hlas zněl v telefonu zběsile a bez dechu, jako by právě sprintoval nemocničními chodbami. „Chloe utekla.“

Declanova pohledná tvář se zkřivila nevěřícností. Ztuhl, stisk na telefonu zesílil, až mu zbělely klouby. Na to nesmyslné tvrzení se ani neobtěžoval odpovídat.

Ukončil hovor, zastrčil telefon do kapsy a otočil se na patě. Nechal své vyvedené rodiče stát v obývacím pokoji, aby si poradili s odtažitým Lachlanem – který před nimi vzápětí zabouchl těžké dveře své ložnice, což se s hlasitou ranou rozlehlo celým obrovským domem – a vyběhl z vchodových dveří.

Pospíchal k autu, rozrazil dveře a vklouzl na sedadlo řidiče. Motor pod jeho rukama divoce naskočil. Dupl na plynový pedál, pneumatiky zaskřípaly o asfalt, jak spěchal rovnou zpátky do nemocnice. Celou cestu mu v hlavě vířily myšlenky.

Do VIP sekce v devátém patře dorazil v rekordním čase, rázoval čistou chodbou a náhle se zastavil. Nevěřícně zíral na dokořán otevřené mahagonové dveře salonku pro vedení. Jeho ocelová tvář byla stažená šokem, když přistoupil blíž, aby pečlivě prozkoumal technologicky vyspělý měděný mechanismus zabudovaný ve dřevě.

Unikátní biometrický zámek na otisky prstů byl neporušený. Nebyly zde žádné známky násilného vniknutí. Žádné škrábance na kovovém panelu ani prasklý kryt. Tento zámek byl navržen bez manuálního číselného systému a neumožňoval žádný prostor pro vniknutí hrubou silou. Podle firemní databáze byly v zařízení bezpečně zaregistrovány pouze jeho vlastní otisk prstu a malý otisk prstu Lachlana.

„Našli jste něco na bezpečnostních kamerách?“ dožadoval se Declan. Obrátil svůj pronikavý pohled na Daltona, který se opodál nervózně potil a přešlapoval z nohy na nohu.

Dalton se podíval na své vyleštěné boty, neschopen snést šéfův děsivý pohled. „Pane Lancastere, centrální úložiště kamerového systému bylo úmyslně zničeno.“

Declanovy zorničky se prudce stáhly. Lámal si hlavu tím, kdo na světě mohl tak rychle a důkladně dešifrovat a vymazat zabezpečený kybernetický systém nemocnice Apex Global v hodnotě milionů dolarů. Vzpíralo se to logice. V zoufalé snaze najít jakoukoli fyzickou stopu po Chloeině spolupachateli si nechal do devátého patra zavolat sestru z recepce.

Drobná sestra dorazila s deskami v ruce a vypadala vyděšeně. Dalton na ni okamžitě spustil agresivní výslech.

„K práci v Apex Global musíte mít dokonalou paměť,“ vyštěkl Dalton a tyčil se nad jejím třesoucím se tělem. „Kdo byl v tomto patře dnes od jedenácti hodin dopoledne? Řekněte mi o každém nezaevidovaném návštěvníkovi.“

Nervózní sestra usilovně pátrala v paměti. Zakoktala čísla pokojů a vyjmenovala běžné rodinné příslušníky navštěvující nižší oddělení. Dalton na ni tlačil víc a dožadoval se jakékoli tváře, kterou nepoznávala. Několikrát zavrtěla hlavou, měla blízko k slzám.

Pak se zarazila. Zaváhala, když se jí vybavila jedna vzpomínka, a kousla se do spodního rtu. „Aha... Ne, to nemohl být on.“

„Kdo?“ Declan se hluboce zamračil, jeho trpělivost byla tenká jako papír. His voice prořízl napjatý vzduch na chodbě.

Sestra při jeho tónu poskočila. „Mladý pán Lachlan!“ přiznala nakonec nervózně. Poznamenala, že do hlavní haly dorazil kolem deseti minut po jedenácté a šel sám.

Declana zaplavila obrovská vlna šoku. Zůstal stát jako opařený, když si uvědomil mrazivou skutečnost.

Teď už to všechno dávalo smysl. Žádné stopy násilí. Nedotčený biometrický skener. Bylo to jediné možné logické vysvětlení překonaného zámku. Dveře otevřela jeho vlastní krev.

V hrudi mu vzplanul palčivý pocit hluboké zrady. Chlapec, kterého chránil, chlapec, kvůli němuž lhal, aby udržel jeho srdce čisté, se vplížil do nemocnice a osvobodil ženu, která je opustila.

Když Dalton viděl temnou bouři stahující se na tváři svého šéfa, spěšně poslal sestru pryč a mávl rukou směrem k výtahu. Odvelel z místnosti i všechen ostatní personál, protože věděl, že bude lepší, když nikdo neuvidí Declanův hněv.

Declan vstoupil do prázdného salonku. Přejel k dřevěnému stolu a udeřil těžkou pěstí do vyleštěného povrchu. Tupy úder se rozlehl tichou místností.

Pohrdavě zasyčel do prázdna a zíral na křeslo, na kterém seděla. „Chloe, zdá se, že jsem tě podcenil. Nemůžu uvěřit tomu, že se ti podařilo poštvat mého syna proti mně vteřinu poté, co jsi vstoupila do země. Vypadá to, že sis Lachlana získala na svou stranu.“

Dalton nervózně stál u dveří a sledoval tento děsivý výlev hněvu. Opatrně vykročil vpřed s čerstvým šálkem horké kávy. Opatrně ho položil na stůl poblíž Declanovy sevřené pěsti. Odkašlal si a roztřeseným hlasem nabídl promyšlený návrh.

„Pane Lancastere, jelikož jsou mladý pán Lachlan a Chloe zřejmě už v tajném kontaktu, proč jim prostě neumožníte, aby se setkali oficiálně?“

Declan se zastavil. Hněv, který z něj sálal, jako by polevil. Zvedl tmavé obočí a pohlédl na Daltona. Pomalu začal dlouhými prsty rytmicky poklepávat o desku stolu a do očí se mu vrátil nebezpečný záblesk.

„Pokračuj,“ nařídil.

Dalton, kterému se ulevilo, že ho za mluvení bez vyzvání okamžitě nevyhodil, dychtivě vyložil svůj psychologický plán.

„Pane Lancastere, zamyslete se nad tím,“ začal Dalton a s rostoucí jistotou v hlase rozvíjel svou myšlenku. Připomněl Declanovi minulost. Historicky vzato, každá žena, která se kdy pokusila k mladému pánu Lachlanovi fyzicky přiblížit, skončila nešťastně. Chlapcovo chování je zlomilo, dohnalo k slzám a rezignaci během několika dní poté, co vstoupily do vily.

„Kdybyste Chloe oficiálně přivedl do svého soukromého domu jako najatou chůvu,“ pokračoval Dalton a mírně přecházel před stolem, „Lachlanovo těžké OCD, nedostatek empatie a silný autismus by rychle roztříštily chlapcovu snovou, dokonalou iluzi o milující mamince. Uviděl by její chyby a ona by nedokázala splnit jeho nesplnitelné standardy.“

Dalton gestikuloval rukama, nadšený svou vlastní genialitou. „Zároveň by ta údajně manipulativní holka z venkova byla psychicky týrána chlapcovým nesnesitelně náročným chováním. Myslí si, že ho může využít? Tak ať si zkusí poradit s jeho rituály a záchvaty vzteku.“

Dalton se zastavil a podíval se na Declana, přičemž se mu na tváři usadil samolibý úsměv. „Kdo ví, možná ji ani nebudete muset propouštět, protože vás sama bude prosit, abyste ji nechal sbalit se a odejít!“ zakončil triumfálně.