"Naneštěstí nepatřím k oněm povrchním mužům." Julian na ni shlížel a jeho tmavé oči postrádaly sebemenší náznak lidského tepla. Tyčil se nad ní a vyzařovala z něj mrazivá, skličující aura. "Takže tyhle své taktiky na mě nezkoušejte."

Sylvie zalapala po dechu, klouby na rukou jí zbělely, jak svírala sako jeho obleku. Kdo při smyslech by chtěl svést takhle nepřátelský ledovec? Jdi do háje, kreténe. Ta nadávka jí visela přímo na špičce jazyka. Otevřela ústa, připravená spustit palbu urážek, připravená říct tomu arogantnímu muži přesně, kam si má ta svá obvinění strčit. Ale těžké dubové dveře se rozletěly dřív, než jí ze rtů unikla jediná slabika.

Lucian vrázoval do ošetřovny s tácem plným léků a obvazů. Jeho rázné kroky se zastavily ve vteřině, kdy zaznamenal výjev před sebou. Po tváři se mu rozlil pomalý, chápavý úšklebek.

"Ale jéje, přišel jsem v nevhodnou chvíli!" Lucian se otočil na podpatku a v divadelním gestu falešné skromnosti si zakryl oči. "Vy dva byste měli pokračovat, jen pokračujte!"

Celé roky Lucian sledoval, jak si jeho šéf udržuje železnou sebekontrolu. Julian byl typem muže, který si při společenských hrách raději zvolil trestného panáka, než aby se podvolil i té nejobyčejnější sázce. Nikdy se na veřejnosti neoddával projevům náklonnosti. Nikdy nenechal ženy přiblížit se na víc než metr. A přesto tu teď stál, dost blízko na to, aby se dělil o dech se svou švagrovou, ruce se mu vznášely kolem jejího pasu, zatímco ona se tiskla k jeho hrudi. Lucianovi to připadalo, jako by slunce právě vyšlo na západě.

Ta škádlivá slova vrátila Sylvii zpět do reality. Do tváří se jí nahrnula horkost, když si její mysl uvědomila kompromitující povahu jejich postoje. Zmocnila se jí panika. Opřela se dlaněmi o Julianovu pevnou hruď a strčila do něj, vymanila se z jeho objetí v chaotickém, zoufalém chvatu.

"Takhle to není!" vykřikla Sylvie hlasem staženým rozpaky a frustrací. "Podlomilo se mi koleno. Skoro jsem upadla a spadla jsem mu do náruče omylem. Nic mezi námi není!"

Julian si uhladil klopy saka, jeho výraz byl nečitelný. Neodstrčil ji, což byl zázrak sám o sobě, ale Sylvie byla příliš vyvedená z míry, než aby si té drobné změny v jeho chování všimla.

Lucian nakoukl přes rameno, v očích mu tančil pobavený záblesk. Věnoval jí zářivý, povzbudivý úsměv. "Giselle, nemusíš se stydět. Julian konečně projevuje zájem. Měla bys převzít iniciativu, dokud máš šanci. Chop se příležitosti! Hodně štěstí!"

Sylvie na něj zmateně zírala. Mluvil snad ten muž cizím jazykem?

Počkat. Giselle?

Jméno její sestry se rozlehlo sterilní místností. Čelist se jí zatnula, ruce podél těla se jí sevřely v pěst.

"Nejsem tvoje švagrová!" vyštěkla Sylvie a zabodla do vetřelce zlověstný pohled.

Veselý úšklebek rázem roztál a zmizel z Lucianovy tváře. Zbledl a jeho pohled těkal po Sylviiných rozzuřených, odhodlaných rysech. Přelila se přes něj náhlá vlna hrůzy. Vyrazil kupředu, div že neupustil lékařský tác na podlahu.

"Giselle, jsi v pořádku?" brebentil Lucian a v tónu mu zaznívala slepá panika. "Pamatuješ si, jak jsi vběhla do silnice? Přísahám, že k žádné vážné srážce nedošlo. Sotva jsem do tebe autem strčil! Omdlela jsi šokem a já zavolal šéfovi vteřinu poté, co jsem viděl, že jsi to ty. Panebože, způsobila ti ta rána amnézii? Co mám dělat, jestli jsi ztratila paměť?!"

Sylvie zmlkla. Rozházené, chybějící dílky skládačky dnešní noci konečně zapadly na své místo.

Tenhle muž byl ten řidič, který ji srazil. Odtáhl ji do téhle honosné vily v domnění, že je to její sestra Giselle. A Julian? Julian předpokládal, že celou tu dopravní nehodu zosnovala jen proto, aby se vkradla do jeho domu a svedla ho.

Hrudí se jí prohnala vlna rozhořčeného vzteku. Odmítala spolknout vinu za jejich směšné a k zbláznění iritující nedorozumění.

Sylvie se otočila na patě a její divoký pohled se zabodl do Juliana. "Byl to váš bratr, kdo mě srazil a přivezl sem proti mé vůli. Vážně jsem nečekala, že váš bratr bude stejně slepý jako vy!"

Julian zatnul čelisti. Teplota v místnosti prudce klesla. Ta žena ho z očí do očí nazvala slepcem a házela jeho inteligenci do jednoho pytle s Lucianovou chybou.

Vydal ze sebe drsný, posměšný úšklebek. "Srazil by vás, kdybyste uprostřed silnice nenastražila 'nehodu'? Chcete se podívat na bezpečnostní kamery, abyste dokázala, že jste tohle malé divadélko nezosnovala?"

Sylvie zatnula zuby. Věděla, že se neuváženě vrhla do ulice. Slepá panika z toho, že ji temnými uličkami pronásledoval Clive, zamlžila její úsudek. Ale nehodlala tu stát a nechat se obviňovat ze zosnování ubohého sváděcího manévru kvůli muži, kterým opovrhovala.

"Byla jsem neopatrná," odsekla Sylvie a její hlas zněl čirým vzdorem. "Ale kdybych nastražila nehodu, žádala bych odškodné. Nestála bych tady a nehádala se s cihlovou zdí."

Odvrátila se od něj a popadla z nedaleké skříňky svou navlhlou kabelku. Zabořila ruku dovnitř, minula telefon i klíče a prsty se jí sevřely kolem zmačkané desetidolarové bankovky. Vytáhla ji a s ostrým plácnutím ji práskla na skleněný stůl.

"Tohle jsou peníze za registrační poplatek u lékaře," prohlásila a hruď se jí prudce zvedala s každým trhaným nádechem. "Radila bych vám oběma, abyste se šli zaregistrovat na prohlídku k očaři. Sbohem. Doufám, že už vás nikdy neuvidím!"

Aniž by některému z ohromených mužů věnovala jediný další pohled, přehodila si Sylvie kabelku přes rameno. Zatnula zuby proti ostré bolesti vyzařující z pohmožděného kolena a vztekle odešla z ošetřovny.

Julian stál jako přimrazený u nemocničního lůžka. Lucian zůstal bez pohnutí stát poblíž dveří. Oba muži zírali do prázdného prostoru, který po sobě zanechala, zaskočeni její čirou prostořekostí. Většina lidí by se v Julianově přítomnosti plazila a jednala s ním s maximální úctou. Přesto si tato promoklá žena dovolila na něj křičet, hodit mu do obličeje bezcennou bankovku a vyřítit se pryč.

Sylvie táhla svou zraněnou nohu dlouhou, luxusní chodbou vily. Plyšový koberec tlumil její nerovnoměrné kroky, ale nijak nedokázal utišit bouři zuřící v její mysli. Nezajímalo ji Julianovo elitní postavení. Nezajímalo ji jeho obrovské bohatství, jeho moc ani děsivá aura, kterou vyzařoval. K tomu muži cítila jen hlubokou, mučivou nenávist.

Každý bolestivý krok, který udělala, sloužil jako krutá připomínka toho, co ztratila. Ta osudná noc jí zničila život od samých základů. Před tou noční můrou měla před sebou zářivou cestu. Úspěšně, s vynikajícím prospěchem složila přijímací zkoušky. Byla připravená nastoupit na dobrou univerzitu, zajistit si obyčejnou budoucnost a vybudovat si sladké, klidné manželství s Calebem. Měli spolu zestárnout, obklopeni prostými radostmi normálního života.

Místo toho se celý její svět rozpadl na prach. Stala se vyvrhelem sousedství, každodenně peskována a zahanbována za mimomanželské těhotenství. Ztratila svou důstojnost, akademické sny i právo stát po boku chlapce, kterého milovala. A teď, poslední hřebíček do rakve: její vlastní pěstounka ji prodávala starému, chlípnému muži pro rychlý zisk.

Slzy frustrace ji pálily v koutcích očí, ale ona je zkrátka zamrkáním zahnala. Sevřela svou kabelku pevněji, dychtivá uniknout z tohoto dusivého sídla. Juliana už nikdy nechtěla vidět. Potřebovala jen najít hlavní dveře, vyjít do chladného vzduchu a zmizet ve tmě.

"Nechoď pryč..."

Hlas se nesl tichou chodbou, lehký jako pírko.

Sylvie ztuhla. Dech se jí zadrhl v hrdle. Byl to něžný, dětský šepot, chvějící se zvláštní zranitelností, která pronikla přímo skrz její přetrvávající trauma. Čirá nevinnost v těch dvou prostých slovech ji na místě zastavila.

Stála paralyzovaná, srdce jí vynechalo úder, když do chodby znovu sedlo těžké ticho. Pomalu, ignorujíc pulzující bolest v koleni a štípavé slzy v očích, následovala Sylvie zvuk toho něžného hlasu a podívala se dolů.