Kroky se rozlehly na vyleštěné dřevěné podlaze. Julian rozrazil dveře do ošetřovny ve třetím patře, jeho na míru ušitý oblek byl bezchybný a jeho výraz nečitelnou maskou. Vstoupil do sterilní místnosti z pouhé povinnosti. Žena ležící na oné posteli měla být jeho budoucí manželkou. Zkontrolovat ji po dopravní nehodě byl nezbytný úkol, základní zodpovědnost, kterou musel splnit. Necítil o ni žádnou skutečnou obavu.

"Informujte mě o jejím stavu," nařídil Julian a jeho hluboký hlas prořízl tiché bzučení lékařského vybavení.

Lucian, soukromý lékař, se odvrátil od monitorů s deskami v ruce. Upravil si brýle a uklidňujícím způsobem přikývl. "Není to nic vážného. Hayes je v naprostém pořádku. Švagrová si jenom narazila koleno. Její mdloba je důsledkem extrémního fyzického vyčerpání. Nicméně..." Lucian se odmlčel a svraštil obočí. "Šéfe, pamatuji si, že dříve byla v dobrém zdravotním stavu. Právě teď jsou její celkové zdravotní ukazatele šokujícím způsobem špatné. Má chatrnou tělesnou stavbu. Zacházíte obvykle se švagrovou špatně?"

Julian ignoroval tu směšnou otázku. Jeho ostrý pohled minul doktora a dopadl na nemocniční lůžko. Žena odpočívající pod křupavým prostěradlem byla drobná, kůže bledá proti měkkým polštářům. Vypadala křehce, jako jemná porcelánová panenka zbavená veškeré vitality.

Mezi Julianovým obočím se utvořila drsná vráska. Ta tvář nepatřila Giselle.

Byla to Sylvie.

Vzduch v místnosti ochladl o několik stupňů. Julianova mysl se vrátila ke scéně, jíž byl před chvílí svědkem. Vzpomněl si, jak viděl úplně tu samou ženu prodlévat po boku starého muže, hrající roli poddajné společnice. Ale nyní nějak zaujala Gisellino místo při nehodě a infiltrovala se do jeho soukromého domova.

Jaký byl její motiv? Byla to vypočítavá intrika, jak se dostat do jeho vily?

Zhnuseně se ušklíbl v duchu. "O ni se nestarej," nařídil Julian, tón mu klesl na bod mrazu. "Požádej ji, aby odešla ve vteřině, kdy se probudí."

Lucianovy oči se nedůvěřivě rozšířily. Pospíšil vpřed a zablokoval Julianovi cestu. "Hej, to nemůžu udělat! Pohádal jste se se švagrovou?" Lékař zakroutil hlavou a mylně si vyložil nepřátelskou atmosféru jako prostou hádku milenců. "I když jste se pohádali, je slabá a zraněná. Tohle je doba, kdy potřebuje mít někoho po svém boku. Jako muž a její snoubenec se o ni musíte postarat."

Julian otevřel ústa, aby ho opravil, ale Lucian mu k tomu nedal šanci.

"Nezajímá mě, o co jste se vy dva hádali," trval na svém Lucian a couval k chodbě. "Zůstanete přesně tady a já jí půjdu připravit léky." Ani by čekal na odmítnutí, doktor vyrazil ze dveří.

Na ošetřovnu padlo ticho. Julian stál na místě jako přikovaný. Jeho pohledné rysy ztvrdly na pevný led. Zůstal sám s tou podvodnicí a představa Sylvie uvelebené v náručí toho starce znovu vyplula na povrch, přiživujíc jeho opovržení.

Udělal cílený krok k nočnímu stolku. Ruka mu obemkla sklenici studené vody. Neváhal. Zvedl sklenici a vychrstl jí ledovou vodu do bledé tváře.

Šok až do morku kostí odvedl svou práci. Sylvie prudce zalapala po dechu. Ledová tekutina ji prudce probrala a v panice vyskočila z matrace. Zakašlala, otírajíc si kapající vodu z řas, zatímco nasávala kyslík do pálících plic.

Jakmile se jí vyjasnil zrak, ztuhla. Přímo u postele stála tyčící se postava. Měl na sobě nažehlený černý oblek doplněný ladící tmavou kravatou a hodinkami. Při pohledu zespoda z něj sálalo tísnivé charisma nelítostného krále; samotná jeho přítomnost stačila k tomu, aby do čehokoli srdce zasela strach.

Sylvie sevřela mokré povlečení a srdce jí bušilo. "Julian Sterling!!!" vyhrkla v šoku.

"Proč jste tady? Co je to za místo?!"

Julian na ni zíral. Pro něj byla její přehnaná reakce jen levným divadelním představením. Neměl v sobě ani špetku trpělivosti pro ženu, která postrádá základní sebeúctu.

"Vypadni," odsekl.

Slova byla nelítostná. Sylvie se otřásla, studená voda vsakovala do nemocniční košile. Seděla tam omámená, její mysl se snažila složit dohromady útržkovité vzpomínky. Pamatovala si, jak utíkala z klubu, aby unikla Cliveovi, oslepující světlomety a to, jak ji srazilo auto. Nic z toho, co následovalo, nedávalo smysl.

Proč byla v Julianově domě? A proč se k ní choval jako ke smrtelnému nepříteli? Zíral na ni, jako by mu dlužila peníze.

V hrudi jí vzplál hněv. Právě přežila traumatickou autonehodu, a přesto jí tento arogantní pitomec říkal, ať vypadne, aniž by měl špetku lidské slušnosti. Rozhodla se, že už se nebude namáhat strávit ani jedinou další vteřinu tím, že by dýchala stejný vzduch s tímto zaslepeným, nepřátelským mužem.

Sylvie ze sebe strhla těžkou přikrývku. Přehodila nohy přes okraj matrace, položila bosé nohy na podlahu s úmyslem vyrazit ven.

Avšak v okamžiku, kdy přenesla váhu, vystřelila jí z naraženého kolena ostrá, mučivá bolest.

"Aáá!" z rtů jí unikl bezdechý výkřik. Její zraněná noha se podlomila. Její tělo ochablo a gravitace ji stáhla dolů.

Zapracoval základní pud sebezáchovy. Sylvie rozhodila pažemi, aby se připravila na náraz, a rukama zběsile hledala oporu. Její štíhlé paže se pevně obtočily kolem nejbližšího pevného objektu.

Narazila do Julianovy široké hrudi.

Náhlý náraz jí vyrazil dech z plic. Přistihla se, že se drží jeho pasu, její jemné tělo se tisklo těsně na pevné svaly jeho trupu. Jeho vysoká postava se stala jejím jediným pilířem podpory. V tiché místnosti šlo o intimní pozici, ten druh objetí, který by vyvolal nedorozumění.

Julianova páteř ztuhla v ocelovou tyč. Ruce mu uvízly ve vzduchu, chyceny nepřipravené. V hlavě se mu rozezněl varovný zvonek; ani ne tak kvůli fyzickému kontaktu, jako kvůli jeho vlastnímu znepokojivému nedostatku odporu. Proč ji neodstrčil ve chvíli, kdy se ho dotkla?

Odmítaje uznat nevhodnou emoci, která se v něm mísila, donutil Julian náhlé bušení ve své krvi, aby se zklidnilo. Sklonil svůj temný zrak na mokrou, třesoucí se ženu, jež se držela jeho pasu.

"To používáš tyhle ubohé prostředky, abys svedla muže?" zeptal se s hlasem odkapávajícím ledovým opovržením.