Sylvie zatnula zuby a probodávala pohledem mužova široká záda. Co to hrál za zvrácené hry? Pokaždé, když se s ním snažila vést normální, slušnou konverzaci ohledně blaha dítěte, vrhl jí do tváře tento arogantní, mrazivý postoj. Vřela vztekem, ruce podél těla sevřené v pěst.

Julian však jejímu zamračenému pohledu nevěnoval sebemenší pozornost. Zacházel s ní, jako by byla neviditelná, a prošel kolem ní s chladným, odtažitým držením těla. Přistoupil k jídelnímu stolu a posadil se hned vedle nádobí, které Sylvie předtím odklidila. Byly to jen Hayesovy zbytky, nic, co by se byť jen blížilo k extravagantním pokrmům připravovaným šéfkuchaři pětihvězdičkových hotelů, ale ta slabá, lahodná vůně, co se vznášela ve vzduchu, byla nepopiratelně lákavá. Po dlouhém, vyčerpávajícím dni v práci a vynechaném obědě se jeho žaludek dožadoval pozornosti.

Zvedl svůj ostrý zrak a upřel ho na Sylvii. "Moje jídlo," dožadoval se. Jeho tón byl plochý, autoritativní a očekával okamžité vyhovění.

Sylvii se obočí zkrabatilo naprostou nedůvěrou. Trvalo jí vteřinu, než zpracovala jeho troufalost, a když se jí to podařilo, unikl jí ze rtů suchý, pobavený smích. "Omlouvám se, pane Sterlingu," vypálila zpět a neustoupila ani o píď. "Jsem tu, abych se starala o Hayese, ne abych byla váš osobní kuchař. Připravila jsem jídlo jen pro Hayese."

Ten nevyřčený podtext visel těžce ve vzduchu: *Pro vás tu nic není.* Pokud se na ni hodlal dívat spatra a zacházet s ní jako se ziskuchtivou zlatokopkou, rozhodně si nehodlala vyhrnout rukávy a naservírovat mu večeři.

Pro ten vzácný okamžik byl Julian zasažen oněměním. Jeho tmavé oči se zúžily, když si prohlížel její vzdorovitý postoj. Jak se tahle žena opovažuje ho odmítat v jeho vlastním domě? *Dobrá,* pomyslel si temně. *Byla docela odvážná.* Ale odvaha proti němu vždy stála vysokou cenu.

"V tom případě," prohlásil Julian s hlasem hladkým a smrtelně klidným, "můžete jít hned teď uklidit celou vilu. Jinak nemáte dovoleno jíst ani odpočívat."

Sylvii spadla čelist. Celou vilu? Ta nemovitost měla rozlohu pět set metrů čtverečních a rozprostírala se přes tři obrovská patra. Vydrhnout tohle rozlehlé sídlo odshora dolů úplně sama jí doslova zlomí záda. Otevřela pusu, aby protestovala proti tomu absurdnímu, tyranskému pracovnímu vytížení.

Julian jí nedal šanci. Zvedl obočí a hladce proměnil její vlastní logiku ve zbraň. "Neříkala jste právě, že jste tady, abyste se starala o Hayese? Hayes v tomhle domě žije, což znamená, že hygiena prostředí musí být na odpovídající úrovni. Takže neměla byste to tu uklidit? Máte k tomu nějaké výhrady?"

Jeho hlas nesl neviditelnou, tísnivou váhu, která přibila její argumenty k podlaze. Sylvie otevřela ústa, ale slova jí zemřela v hrdle. Svou předchozí výmluvou si efektivně vykopala vlastní hrob. V pasti vlastního tvrdohlavého prohlášení na něj vrhla hluboký, rozzlobený pohled, otočila se na podpatku a odpochodovala pryč, aby vzala těžké úklidové pomůcky.

Při pohledu na její rozzlobenou, uspěchanou siluetu mizející v hale, Julianovi temným zadostiučiněním cuklo v tenkých rtech. Chtěla zpochybňovat jeho autoritu? Bude muset vytrpět vyčerpávající následky.

Nechal ji s jejím monumentálním úkolem a nakráčel do kuchyně. Otevřel obrovskou nerezovou lednici, ignoroval čerstvé ingredience, které by stejně nevěděl, jak uvařit, a vzal krabici mražených croissantů. Zpátky v Ashbourne měl k dispozici specializovaný kulinářský personál. Tady se ještě neobtěžoval najmout kuchaře, který by tu bydlel, a jeho vlastní kuchařské dovednosti byly nulové. Vzhledem k tomu, že jeho syn byl najezený a spokojený, spokojil se s tím, že si ohřeje to ledové pečivo.

Později večer, poté co ve své pracovně vyřídil hromadu naléhavých dokumentů, prošel Julian chodbou, aby uložil syna do postele. Detaily Sylviina krutého trestu si přirozeně nechal pro sebe.

Hayes ležel uvelebený pod měkkou přikrývkou, jeho malé ruce svíraly okraj. Přitulil se blíž k Julianově paži a zamumlal měkkým, ospalým hlasem: "Mám ji rád. Nepožádáš ji, aby odešla, viď?"

Julianovy pohyby se zastavily. Položil svou širokou, teplou dlaň na synova malá záda, jeho výraz nečitelný. "Proč ji máš rád?" zeptal se ledabyle, ačkoli v šeru se mu oči zúžily.

Hayes zamrkal velkýma očima. "Protože kolem sebe má mateřskou auru."

Julian zůstal mlčet. Jeho čelist se lehce zatnula. Mateřskou auru? Tahle manipulativní žena? Byl naprosto přesvědčen, že jeho syn si projektuje svou zoufalou potřebu matky do nesprávné osoby.

Venku za tichou ložnicí se noc prohloubila. Půlnoční vítr, který vál skrz sídlo, byl ostrý a mrazivý, ale Sylvie chlad necítila. Popravdě měla záda smáčená potem a košili přilepenou na kůži.

Získávala drsnou, osobní zkušenost s tím, čemu lidé říkali ‚radosti bohatých‘. Samotná rozloha této nemovitosti představovala pro jednoho člověka při úklidu živou noční můru. Byl tu masivní venkovní bazén a prosklená posilovna ve třetím patře. Rozlehlá pracovna a domácí kino s akustickými panely ve druhém patře. Velkolepý obývací pokoj s nekonečnými okny od podlahy ke stropu, elegantní přijímací prostor, obrovská moderní kuchyň, rozlehlá prádelna a spletité venkovní zahradní cesty v prvním patře.

Sylvii trvalo devět vyčerpávajících hodin, při kterých si mohla strhnout záda, než to rozlehlé sídlo vydrhla, vytřela a vyleštila. Ruce měla těžké jako z olova, kolena ji bolela od drhnutí tvrdého dřeva a prsty měla od drsných čisticích prostředků scvrklé a rozedřené. V době, kdy konečně otřela poslední mramorovou desku, hodiny na zdi ukazovaly čtyři hodiny ráno.

"Odporný kapitalista," zaklela Sylvie polohlasně a setřela si z čela krůpěj potu. Nevýslovně vyčerpaná se vlekla o těžkých nohou nahoru.

Když míjela Hayesův pokoj, její kroky se zpomalily. Navzdory vyčerpání, které hrozilo, že ji stáhne do bezvědomí, se nedokázala udržet, aby malého chlapce nezkontrolovala. Po špičkách došla k dřevěným dveřím a jemně je pootevřela.

Závěsy vydaly velmi tiché zaskřípění.

V černočerné tmě pokoje se Julian, o kterém bylo známo, že má lehké spaní a hypervigilantní instinkty, probudil v okamžiku, kdy ten zvuk dolehl k jeho uším. Ležel naprosto bez hnutí a naslouchal. Skrz tmu rozeznal tiché, zřetelné zvuky blížících se ženských kroků.

Jeho tenké rty se stočily do chladného, výsměšného úšklebku. Celý den tvrdila, že nemá žádné postranní úmysly a využívala Hayese jako pohodlný štít, aby mohla zůstat v jeho vile. A přesto se tu plíží uprostřed hluboké noci, tak netrpělivá a dychtivá vlézt mu rovnou do postele.

Kdyby Sylvie měla sebemenší tušení o arogantních myšlenkách, které se Julianovi honily hlavou, popadla by nejbližší těžký předmět a na místě by ho praštila. Vlézt mu do postele? Po té manuální dřině, kterou jí vnutil, prakticky náměsíčně chodila.

Sylvie tiše vstoupila do pokoje a její zrak zabloudil k velké posteli. Ztuhla, lehce překvapená. Julian tam ležel přímo vedle Hayese. Jeho pohledná tvář byla ve spánku uvolněná, dlouhé, štíhlé oči zavřené, a přesto stále vyzařoval přirozenou, nedotknutelnou důstojnost. Nečekala, že ten odměřený miliardář skutečně převezme přímou, otcovskou zodpovědnost a bude spát vedle svého syna. Bylo to vzácné plusové body v jeho prospěch, ale kromě tohoto krátkého uznání jeho přítomnost zkrátka ignorovala.

S hrůzou, aby chlapce neprobudila z jeho klidného spánku, se Sylvie přiblížila k matraci s extrémní opatrností a její kroky byly lehké jako pírko na tlustém koberci. Naklonila se přes okraj, soustředěná výhradně na malou postavičku. Opatrně povytáhla odkopnutou přikrývku a měkkou látku útulně zastrčila kolem Hayesových malých ramen. Pak sáhla na noční stolek u postele a zkontrolovala elektrický odpuzovač komárů, aby se ujistila, že správně funguje.

Zaplavilo ji silné nutkání se naklonit a vtisknout synovi na čelo měkký polibek na dobrou noc. Srdce ji bolelo touhou projevit mu náklonnost, ale zastavila se. Ten impozantní muž, který ležel jen pár palců od ní a vyrovnaně oddechoval v tichém pokoji, jí byl drsnou připomínkou její prekérní situace. Ovládla své mateřské instinkty, věnovala Hayesovi poslední láskyplný pohled, otočila se a tiše vyklouzla z pokoje, přičemž za sebou beze zvuku zavřela dveře.

V okamžiku, kdy západka zaklapla na místo, Julian ve tmě otevřel oči.

Záblesk čirého, nefalšovaného úžasu prorazil jeho pečlivě udržovanou fasádu lhostejnosti. Schválně předstíral spánek, udržoval rovnoměrný dech a čekal, až ji chytí při činu během jejího svádění. Očekával loudavé dotyky, neohrabaný pád na matraci nebo šeptané návrhy.

Místo toho zpod přivřených očních víček sledoval, jak se věnuje výhradně jeho synovi. Pečlivě zkontrolovala přikrývky. Pečlivě zkontrolovala prostředí v pokoji. A ani jednou – ani na jedinou, prchavou vteřinu – na něj nevrhla jediný pohled. Jako by byl jen dalším kusem nábytku v místnosti.

Julian ležel strnule ve tmě a v mysli se mu odráželo tiché cvaknutí dveří. Železné předsudky, které k ní choval, začaly vykazovat drobné, vlasové trhliny. Proč měl pocit, že se tahle žena od základu liší od té ziskuchtivé zlatokopky, za kterou ji měl?

Jeho tmavé oči zíraly na zavřené dveře a v hrudi mu začalo klíčit tiché, paradigma měnící uvědomění. Co je vlastně tahle žena přesně zač?