SIENNA

Ostrý, pronikavý zvuk protrhne mlhu mého hlubokého spánku. Oči se mi odmítají otevřít, tíženy neviditelnou kotvou, zatímco do lebky mi buší neúprosný perlík. Žilami mi proudí krutá kocovina, kvůli níž mi krev připadá jako kyselina z baterie. Moje ruka naslepo plácá po matraci a hledá zdroj toho mechanického jekotu. Prostěradlo pod mými prsty je měkké, zmačkané a cizí.

Konečně se konečky prstů dotknu chladného kovu svého telefonu. Přejedu po obrazovce, přiložím si přístroj k uchu a připravím se na ten hluk.

"Sienno Vanceová, kde sakra jsi?" vyhrkne Nadiin hlas z titěrného reproduktoru tak nahlas, až mi v ušních bubíncích tepne.

Oči mi bleskově vystřelí dokořán. Ostré ranní světlo, které proniká těžkými závěsy, mě na zlomek vteřiny oslepí. Pokusím se promluvit, ale jazyk mám jako smirkový papír. Posadím se, těžká deka se mi sveze do klína, a v okamžiku, kdy na mou kůži udeří chladný vzduch, mě zaleje vlna hluboké hrůzy.

Podívám se dolů. Hrudník mám odhalený. Moje prsa, klíční kosti a žebra „zdobí“ temné, agresivní fialové modřiny a rudé stopy po kousnutí. Moje kůže je plátnem bezohledných nároků. Zamrkám a dech se mi zrychlí a změlčí. Moje mysl odmítá zpracovat to, co vidím před sebou.

"Haló?" křičí Nadia a ten zvuk v tiché místnosti ostře rezonuje. "Haló? Proč nic neříkáš? Provedla jsi snad nějaký průšvih, který musím vyžehlit?"

"Není to průšvih," zachvěji se, můj hlas je jen suché, chraplavé zaskřehotání. Otočím hlavu doleva a ignoruji ostrou bolest v krku.

Druhá strana obrovské postele je prázdná, polštáře zmačkané. Můj pohled sklouzne do středu matrace. Tam, v ostrém kontrastu s neposkvrněně bílým prostěradlem, jsou nepopiratelné šmouhy zaschlé krve. Fyzický důkaz na mě zírá zpět a utvrzuje realitu mého zničeného stavu. Hluboká, prázdná bolest vyzařuje z místa mezi mými stehny a pulzuje s každým úderem srdce.

"Přišla jsem o panenství," zašeptám do sluchátka.

Na lince se rozhostí ticho, těžké a plné očekávání, než z Nadii vybuchne náhlý, hromový smích. Ten zvuk je zlomyslný, vysmívá se samotným základům mé paniky. "Dobrá práce."

"Teď není čas hrát si na záporačku," zašeptám a zakřičím zároveň, prsty svírám telefon tak silně, až mi bělají klouby. "Prosím tě, přijeď mě vyzvednout z toho hloupého místa, kde jsi mě nechala."

"Už jsem na cestě. Myslela jsem, že jsi mrtvá, tak jsem tě musela jet zkontrolovat." Hvízdne si, a ten zvuk protne mou narůstající paniku.

Zavěsím a upustím telefon na matraci. Mé třesoucí se prsty se natáhnou a zastaví se těsně nad zaschlou krví na prostěradle. Do mých rysů se vtiskne skutečná, viscerální hrůza, která mi napne kůži na kostech.

Co jsem to udělala?

Kdy jsem to udělala?

Moje paměť je jen roztříštěná, rozmazaná mlha neonových světel a pálícího alkoholu. Ale jak tam tak sedím, paralyzovaná vlastními činy, ze sousední koupelny se ozve nezaměnitelný zvuk tekoucí vody. Je stále tady. Ten cizinec je pořád v místnosti.

Vyskočím na nohy, ale zasyčím, když mi nohama projede ostrá bolest. Moje svaly křičí na protest, jako by byly vystaveny brutálnímu, několikahodinovému tréninku. Kulhám k nočnímu stolku, a jak se pohnu, do mysli mi vrazí útržek vzpomínky a vyrazí mi dech z plic.

V tichém prostoru mé hlavy se rozlehne hluboký, velitelský hlas.

*Podívej, jak krásně mě do sebe bereš, Mon Lapin.*

Ten obraz mi před očima prolétne s děsivou jasností. Byla jsem na zádech, kluzká potem. Nohy jsem měla roztažené dokořán, natažené k naprostému bodu zlomu, aby pojaly jeho obrovskou velikost. Pamatuji si to syrové, palčivé napínání, když svůj mohutný, ztopořený úd pohřbil hluboko do mého vlhkého nitra a bez zaváhání protrhl mou bariéru.

"Tvrději... Tvrději," prosil v té vzpomínce můj vlastní hlas, udýchaně a zoufale.

Pamatuji si to tvrdé, neúprosné přirážení. Drsné pleskání kůže o kůži. Tíhu jeho varlat, která do mě narážela s každým brutálním, hlubokým přírazem. Mé nehty mu drásaly svalnatá záda, trhaly kůži a prolévaly krev. Jeho velké, mozolnaté ruce mě svíraly na bocích, až mi do masa vyryly modřiny, a tiskly mě k matraci, zatímco vydával divoké, hrdelní vrčení a naplnil mě spalujícím, zničujícím vyvrcholením.

Do tváří se mi nahrne ruměnec studu a kůže mě horkostí až pálí. Odtrhnu pohled od dveří koupelny a zběsile přejíždím očima po podlaze. V rohu nacházím pohozené své roztrhané šaty, látku rozedranou k nepoužití. Zírám na ně vykulenýma, zpanikařenýma očima.

Sprcha v dálce stále teče. Pravidelný šum vody mi poskytuje tenounký střípek klidu, odpočítávání, které mě drží od toho, abych neomdlela ze strachu a ponížení, jež mě stejnou měrou dusí.

Upustím zničené šaty, padnu na kolena a prohledávám podlahu, abych našla své spodní prádlo. Moje černé kalhotky a podprsenka leží ve zmačkané hromadě poblíž nohou postele. Popadnu je a třesoucíma se rukama si je natahuji. Vedle nich leží těžká černá košile na knoflíky a moje kabelka.

Popadnu košili a přehodím si ji přes ramena. Látka je silná, měkká a páchne bohatstvím a mocí. Pohltí mou drobnou postavu a spadá mi až do poloviny stehen. Šmátrám po knoflících, ve spěchu mám prsty neohrabané. Ze země popadnu kabelku, rozepnu ji a vytáhnu balíček naškrobených bankovek. Jsou to mé těžce vydělané úspory, peníze, které jsem včera pošetile přinesla do drahého klubu, abych propila své zlomené srdce. Nikdy jsem je ale za pití neutratila. Někdo jiný ho zjevně platil.

Upustím bankovky na noční stolek. Zoufale ubohá forma platby za zničená prostěradla, drahou košili a nezvratnou chybu, kterou jsem udělala. Nemůžu tomu muži čelit. Nemůžu se podívat do očí cizinci, který ještě před několika hodinami vlastnil mé tělo.

Poháněna čistým adrenalinem se otočím a vyběhnu z pokoje. Chodba mě přivítá bzučícími neonovými světly – ostrými červenými, sytými modrými a elektricky fialovými. Barvy se slévají dohromady, když běžím bosa po kobercem pokrytém schodišti, obcházejíc výtahy. Srdce mi naráží do žeber a hrozí, že mi roztříští kosti. Dlaně se mi potí a já si je zběsile otírám o měkkou látku cizincovy košile.

Rozrazím těžké přední dveře klubu a chladný ranní vzduch mě udeří do zrudlé tváře. V dálce, na prázdném parkovišti se zapnutým motorem, stojí Nadiino černé SUV. Všimne si, že k ní běžím, a na tváři se jí rozlije obrovský úsměv.

Roztrhnu dveře spolujezdce, vrhnu se dovnitř a zabouchnu za sebou. "Odjedeme. Hned."

"Nejdřív si musíme popovídat o tvojí noci," zatleská Nadia rukama, zelené oči dokořán morbidním vzrušením.

"Ne, N. Tady o tom mluvit nebudeme," zašeptám, očima těkám k bočnímu zrcátku a sleduji vchod do klubu. Modlím se, aby si ty peníze vzal. Modlím se, aby z těch dveří nevyrazil s bouří a nehledal svou košili. Látka je mi jako druhá kůže a nese tak silnou vůni, že se z ní mým bezevlčím smyslům točí hlava. Má mnohem větší hodnotu než ty ubohé bankovky, které jsem tam zanechala.

"Ne, Sio. Musíš mi říct–"

Vrhnu se vpřed a plácnu jí ruku přes pusu. Zlostně se na ni podívám, hruď se mi zvedá. "Vyjeď odsud a řeknu ti všechno. Prostě jeď."

Oči se jí rozšíří pochopením. Kývne hlavou, její tmavé vlasy poskočí na ramenou. Pomalu stáhnu ruku a zapadnu zpět do koženého sedadla. Zařadí rychlost a SUV vyrazí z parkoviště, zanechávajíc mou noční můru ve zpětném zrcátku.

"Tak, a teď mi řekni všechno od chvíle, kdy jste se políbili, až do chvíle, kdy jsi vyvrcholila," chichotá se Nadia zlomyslně a nespouští oči z cesty.

"Máš smůlu," zavrtím hlavou a přitisknu si prsty na pulzující spánky. "Ani si nepamatuju, jak vypadá. Nepamatuju si, kdy jsme se políbili ani jak jsem se tak opila. Pamatuju si jen to, jak jsem seděla v koutě a zírala na ten bohatej dav ubohýma očima s výrazem ‚jsem chudá‘. Všechno potom je prázdno."

"Přišlas o věneček a nepamatuješ si, jaký to bylo?" zalapá po dechu a přitlačí nohu na plyn ještě silněji.

"Nepamatuju si dokonce ani počáteční bolest," pevně zavřu oči, ponížení mě pálí v hrdle. "Ale viděla jsem krev na prostěradle."

"Takhle se chceš pomstít Coleovi? Vyspíš se s nějakým náhodným chlápkem a ani nevíš, jestli byl sexy? Jak o tomhle budeš před Coleem blafovat, když nemáš vůbec žádný detaily?" mlaskne Nadia nesouhlasně.

"Já nevím, N," přejedu si jazykem přes suché rty a okamžitě ucítím ostrou, opojnou, mužnou chuť máty. Duch jeho úst na mých stále přetrvává. "Pamatuju si, že když jsem do toho klubu vlezla, změnila jsem názor. Měla jsem v plánu jen tak pozorovat lidi, vystřízlivět a zavolat ti, ať mě odvezeš domů. Nemám tušení, jak jsem nakonec skončila v posteli právě s ním."

*S ním.* Ten cizinec není slabý. Moje zamlžená vzpomínka na jeho širokou, zjizvenou hruď a čirou, neústupnou sílu jeho boků narážejících do mých to potvrzuje naprosto jasně. Moje spodní část těla s tím souhlasně pulzuje, roztažená a bolavá z jeho neúprosné výdrže.

Krajina za oknem se mění. Týčící se betonové budovy města mizí a nahrazují je husté, temné borovice. Blížíme se k hranicím smečky. Adrenalin v mých žilách se v mžiku vypaří a nahradí ho dusivá, ochromující hrůza.

"Alfa bude zuřit," zašeptá Nadia a humor se jí vytratí z tváře, jakmile se objeví impozantní dřevěné brány území.

Těžce polknu, v krku mi lupne. "Kdy na mě nezuří?"

"Je mi to líto," zamumlá, dívá se upřeně před sebe a stisk na volantu zesílí.

Zmlknu a propadnu se hlouběji do sedadla. Realita mé existence na mě dopadne plnou vahou a rozdrtí tu krátkou, lehkovážnou včerejší vzpouru. Překročila jsem hranici. Předstírala jsem, že jsem svobodná žena, a zapomněla na brutální pravdu o tom, čím doopravdy jsem.

Jsem Sienna Vanceová. Bezevlčí dcera zavražděného gama páru. Břímě. Skvrna na smečce. Pouhá otrokyně odsunutá k drhnutí podlah a k tomu, aby dostávala výprask.

Včera byl den lovu smečky. Posvátný den, kdy se vlci proměňují, běží pod svitem měsíce a nacházejí své předurčené druhy. Neměla jsem žádná očekávání. Jsem vadná, bez druha, duch v kuchyni sídla smečky. Ale pak se do kuchyně vpotácel Cole, alfův syn a můj hlavní trýznitel po poslední dva roky. Podíval se na mě omámenýma, zlatavě skvrnitýma očima a vdechl mou vůni. Zašeptal slovo *družka*.

V té pomíjivé vteřině mě pouto smetlo z nohou. Neviditelné spojení se napjalo, a já upustila loupací nůž a vrhla se vpřed, zoufale toužící po spáse. Zapomněla jsem na ty dva roky pekla. Zapomněla jsem, jak mě nechal hladovět. Zapomněla jsem na tenkrát, kdy mě zahnal do rohu ve sklepě a pokusil se ze mě strhat oblečení, než zasáhl jeho otec. Myslela jsem, že mi Měsíční bohyně konečně projevila milosrdenství.

Zmýlila jsem se.

Mlha v jeho očích se rozplynula a nahradil ji čirý, nefalšovaný hnus. Okamžitě mě odmítl a přeťal pouto slovy, která jsem cítila jako čepel kroutící se mi v břiše. A pak mě zmlátil. Bíl mě, dokud jsem neucítila chuť mědi, dokud se mi nerozmazalo vidění. Než mohl udělat něco horšího, vešla jeho přítelkyně Jenna.

Jenna, dcera bety. Moje bývalá nejlepší kamarádka, ze které se vyklubala sadistka. Na veřejnosti si hrála na anděla a držela Colea zpátky, když se ostatní dívali. Ale když se zavřely dveře, byla to zrůda. Včera mě popadla za vlasy, dotáhla mě k průmyslovému dřezu a držela mi hlavu pod vodou. S mrtvýma očima sledovala, jak mi plíce hoří, a nutila mě vdechovat mýdlovou vodu, dokud jsem se nezačala potácet na okraji vědomí.

Nechali mě na studených dlaždicích, krvácející, dusící se a bezcennou. Moje rozhodnutí vyplížit se ven, jít do klubu a odevzdat své tělo cizinci – to byl můj poslední akt vzdoru. Zoufale jsem se snažila vlastnit alespoň něco, než mě zlomí úplně.

Ale teď čekají následky.

Nadia zaparkuje SUV před masivním dvoupatrovým sídlem smečky. Struktura z tmavého dřeva a kamene se nade mnou tyčí jako náhrobek. Zírám na těžké dubové dveře a v uších mi buší tep.

"Kéž bych mohla–" začne Nadia, hlas se jí zlomí.

Otevřu dveře spolujezdce a vyklouznu do chladného vzduchu. Nechci slyšet její omluvy. Nemůže mi pomoci. Je vázána pokrevní přísahou k alfovi. Postavit se mu znamená popravu. Nebo ještě hůř, vyhnanství. Zbavení pouta smečky mění vlka v odpadlíka odsouzeného k pomalému, trýznivému sestupu do šílenství. Nenechám se stáhnout dolů i s ní.

"Díky, N," věnuji jí slabý, zlomený úsměv.

Snaží se mi ho oplatit, rty se jí chvějí, ale nedokáže to. Zabouchnu dveře, odtrhnu oči od jejího soucitného pohledu a donutím své bosé nohy vyjít po kamenných schodech nahoru.

Těžké dubové dveře rozevřu a vstoupím do velkolepé přijímací haly. Vzduch v místnosti je dusivý, těžký dravým napětím. Zmrznu.

Ve středu místnosti stojí Cole.

Ruce se mi začnou třást. Naše oči se setkají a hnědé duhovky, které tak dobře znám, jsou pryč, nahrazené zuřivým, žhnoucím zlatým světlem. Je to známka okamžitého vzteku. Jeho vlk se drápe na povrch, zdivočelý a lačnící po krvi.

"Kde sakra jsi byla?" Zasyčí, hlas má zkreslený, podbarvený vrčením jeho zvířete. Vykročí ke mně, jeho těžké boty duní na tvrdé dřevěné podlaze.

Dech se mi zadrhne. Udělám krok zpět, ale nohy mám jako z olova. Nemám vlka. Nemám žádnou zvýšenou sílu, rychlost, ani obranu. Jsem kořist stojící před vrcholovým predátorem.

"Odpověz mi!" Vyrazí vpřed, jeho velká ruka se mi sevře kolem čelisti. Silné prsty se mi zarývají do měkkého masa na tvářích a drtivou silou mi mačkají kosti k sobě.

V lebce mi exploduje bolest, vidění se mi rozmaže. Zalykám se, ruce mi vyletí nahoru a drápou jeho silná zápěstí. Zaryju mu své krátké nehty do kůže, ale je to jako snažit se poškrábat pevnou skálu. Zatlačí ještě víc a mírně mě nadzvedne na špičky.

"Nech mě," zaječím, ale můj hlas je ztlumený jeho sevřením.

Cole se zhluboka nadechne, hruď se mu rozšíří. Jeho zlaté oči se na zlomek vteřiny rozšíří, než se zúží do smrtících štěrbin.

"Smrdíš po jiným zmrdovi," zavrčí a vibrace jeho hlasu mi otřásají kostmi. Pach sexu, máty, cizincovy košile překrývající mou vlastní vůni – to ho popožene přes okraj.

"Nech mě, Coleu," divoce se s sebou házím, kopu bosýma nohama a snažím se odtlačit od jeho pevné hrudi.

"Nechat tě?" procedí skrz zuby a od rty mu odletují sliny.

Zkroutí pasem a s nestvůrnou silou mě odhodí dozadu. Letím vzduchem a páteř mi tvrdě narazí na pevnou cihlovou zeď. Náraz mi surově vyrazí dech z plic. Sjedu po drsném povrchu a můj levý bok tvrdě narazí na dřevěnou podlahu.

Přijímací halou se rozlehne nechutně hlasité zapraskání. Zvuk zlomení mé vlastní kosti se mi zvedne žaludek. Z hrdla se mi derou syrové, drásavé výkřiky, jeden za druhým.

Cole nepřestává. Překoná vzdálenost v rozmazaném pohybu. Přestávám počítat rány. Jeho těžké pěsti mi narážejí do obličeje, rozrážejí mi ret a přidělávají modřiny na lícních kostech. Jeho boty s ocelovou špičkou mě kopou do břicha, stehen a do zad. Každý náraz vysílá mým nervovým systémem tlakové vlny oslepující agónie.

Převalím se na břicho a vykašlávám krev. Zaryji prsty do rýh v tvrdé dřevěné podlaze a vleču své zlomené tělo vpřed. Plazím se po rukou a kolenou, vzlykám a prosím ho, aby mě ušetřil. Nehty se mi zadrhávají o dřevo a trhají se i s kořeny. Krev se rozmazává po vyleštěných podlahových prknech, jak se vleču o další centimetr dál.

Cole si stoupne přede mě a zablokuje mi cestu. Zatáhne nohu dozadu a uštědří mi jeden poslední, nemilosrdný kopanec přímo do žeber.

Místností se rozlehne další drtivý zvuk. Bolest je tak absolutní, tak pohlcující, že mi na vteřinu před očima úplně zčerná. Zhroutím se na podlahu, lapajíc po vzduchu, který se mi odmítá dostat do plic.

Cole nade mnou stojí, hruď se mu zdvíhá a jeho zlaté oči žhnou zvráceným uspokojením. Odkašle si a plivne mi přímo do zkrvaveného obličeje.

"Zkus se mnou ještě někdy vyjebávat a skončila jsi, děvko," ušklíbne se, jeho hlas kape jedem.

Otočí se na podpatku a odchází. Jeho těžké kroky doznívají v chodbě a zanechávají mě v ohlušujícím tichu přijímací haly.

Ležím tam, tvář přitisknutou na studené dřevo a vnímám chuť vlastní krve. Mé tělo je rozbitá nádoba, stěží lpící na životě. Tohle je moje realita. Znám rutinu. Brzy ztratím vědomí. Až se probudím, budu pořád ležet na téhle podlaze. Budu muset odtáhnout své zlomené kosti do skladu s úklidovými potřebami, ukrást obvazy a ošetřit si vlastní rány. Budu plakat ve tmě, pohlcena stíny a naprosto sama.