SIENNA

"Čí je to parchant?"

Ten řev až roztřásl skleněné rámy na stěně. Než jsem se vůbec stihla nadechnout k odpovědi, těžká pěst Alfy Lawsona tvrdě narazila přímo do mé lícní kosti. Síla úderu mě roztočila a odhodila mě obličejem napřed na chladnou, leštěnou podlahu jeho soukromé pracovny. Rameno se mi střetlo s ostrým rohem jeho mahagonového stolu a v uších se mi rozlehlo nevolnost vyvolávající zapraskání, když se mé čelo odrazilo od tvrdého dřeva.

Pevně jsem zavřela oči, jakmile jsem v ústech ucítila teplou chuť mědi. "Já—já nevím!" vykřikla jsem a hlas se mi pod tíhou hrůzy zlomil.

Instinkt převzal vládu dřív, než můj mozek vůbec stihl nebezpečí zpracovat. Okamžitě jsem se schoulila do pevného, obranného klubíčka, kolena přitáhla k hrudi a oběma rukama si pevně objala břicho. Musela jsem ochránit svůj žaludek. Bez ohledu na to, co se stane se zbytkem mého těla, musela jsem ochránit ten malý, křehký život rostoucí uvnitř před jeho těžkými koženými botami.

"Ptám se tě naposledy, Sienno!" štěkl Lawson. Jeho těžké, vypočítavé kroky duněly podlahovými prkny a blížily se ke mně.

"Já nevím, Alfo! Přísahám vám, že nevím!" vzlykala jsem, bradu jsem si zastrčila hlouběji do hrudi a snažila se být co nejmenší.

Jediná noc vzpoury. Jedna noc, kdy jsem si pošetile myslela, že mohu uniknout své ubohé existenci, a osud se rozhodl mě potrestat těhotenstvím. Ale tohle těhotenství bylo jiné. Běžné vlkodlačí těhotenství trvalo osm měsíců, ale já fyzické změny pocítila už během několika týdnů. Změnil se mi pach a radikálně se mi zvedla chuť k jídlu. Když jsem tajně navštívila doktorku Claru, lékařku smečky, mé nejhorší obavy se potvrdily. Dítě, které ve mně rostlo, nebylo normální. Řekla mi, že to je neuvěřitelně mocný druh, rostoucí rychlým, nepřirozeným tempem. Podle ní budu připravená porodit už za šest měsíců místo za osm.

Mocný druh. Dítě, které by krutou hierarchii této smečky nikdy nepřežilo.

Když jsem tu zprávu slyšela poprvé, pohltila mě panika. Můj život pod nadvládou Alfy Lawsona byl už tak živoucím peklem a já nebyla v pozici, abych mohla vychovávat dítě. Vážně jsem uvažovala o tom, že se ho zbavím. Ale ve chvíli, kdy jsem položila ruce na své břicho, uvědomila jsem si, že to nedokážu. Jak bych mohla zničit kousek sebe samotné? Tohle miminko bylo mou vlastní krví a masem, jedinou nevinnou věcí v mém temném světě. Myšlenka na to, že zabiju vlastní dítě, se rovnala sebevraždě.

To dítě bylo moje a já si ho hodlala nechat.

A tak jsem vymyslela zoufalý plán. Rozhodla jsem se, že dnes v noci uteču do neutrálních území, abych zachránila své dítě i sebe. Tiše jsem si sbalila svých pár ubohých věcí a byla připravena vyklouznout pod rouškou tmy. Ale doktorka Clara, ten jediný člověk, o kterém jsem si myslela, že dostojí své lékařské přísaze, mě zradila. Šla s mým tajemstvím rovnou k Alfovi Lawsonovi.

A teď jsem tu byla uvězněna v jeho pracovně a platila cenu za svou naději.

Lawsonova těžká bota narazila přímo do mých žeber. Lapla jsem po dechu, vzduch z plic unikal s ostrým, bolestivým sípěním. Kopal mě do stehen, do spodní části zad a do ramen. Každý úder poslal mým nervovým systémem oslepující vlnu agónie, ale ruce jsem kolem břicha držela zamčené jako ocelové obruče.

Dnes jsem nekřičela. Kousla jsem se do jazyka tak silně, až mi ústa naplnila krev, odmítajíc mu poskytnout to zadostiučinění, že by mě slyšel prosit. Byla jsem odhodlaná snést jakoukoliv nutnou bolest. Přijmu každou ránu, budu držet jazyk za zuby a počkám si na svou příležitost. Jakmile najdu cestu ven, už se nikdy neohlédnu. Vybuduju si život a budu toto dítě vychovávat se vší tou láskou a péčí, kterou jsem sama nikdy nedostala.

Najednou se těžké dveře pracovny rozletěly a s hlasitým prásknutím narazily do zdi.

"Tati!" Coleův hlas prořízl ten dusivý vzduch.

Neúprosné kopy konečně přestaly. Malou škvírou mezi potlučenými lokty jsem nakoukla ven, vidění jsem měla rozmazané slzami. Alfa Lawson stál nade mnou, hruď se mu těžce zvedala, jak zíral na svého syna. Tvář měl zrudlou a ruce se mu podél těla třásly fyzickým vyčerpáním z toho, jak mě mlátil.

Ležela jsem na zemi, paralyzovaná strachem, že moje zlomené kosti povolí, pohnu-li se byť jen o píď. Z hrdla mi hrozil uniknout tichý vzlyk, ale pevně jsem skousla spodní ret a zadržela ho. Musela jsem být silná. Kvůli životu, který ve mně rostl, jsem musela najít způsob, jak dnešní noc přežít.

"Chtěl jsi ji zabít," řekl Cole a vešel dál do místnosti. Tón měl téměř ledabylý, ačkoliv jeho zlaté oči přejížděly po mé potlučené postavě s temnou zvědavostí.

"Tahle děvka tak snadno nechcípne," zasyčel Lawson a odplivl si na podlahu poblíž mé hlavy. "Je pro tuhle smečku prokletím!"

"Možná je prokletím, ale není nesmrtelná, tati," odsekl Cole a protočil panenky. Přešel ke mně a dřepl si vedle. Jeho ruka mě sevřela za loket a navzdory mé nejlepší snaze zůstat potichu mi z úst uniklo ostré zakňučení. Zavrtěl hlavou, stisk se zesílil a vytáhl mě do sedu.

Každičký nerv v mém těle na protest křičel. Hlava mi pulzovala, žebra jsem cítila jako prasklá a hluboko v břiše mi tepat tupá, děsivá bolest. Když mě vytáhl na nohy, přes víčka mi přetekly slzy z čiré agónie.

"Pojď. Vstávej," zamumlal Cole a vedl mé třesoucí se tělo k východu.

Následovala jsem ho bez jediného slůvka protestu, těžce se o něj opírajíc, protože nohy mě zkrátka nedokázaly unést.

"Nech z ní toho zasranýho parchanta vypláchnout, Coleu," ušklíbl se za námi Lawson. Těžké dubové dveře se zabouchly a odřízly jeho nenávistný hlas.

Z těch slov mě zamrazilo až do morku kostí. Žilami mi projel strach, studený a ostrý jako led. Podívala jsem se na Colea a srdce mi kleslo. Na tváři se mu roztáhl zlomyslný, sadistický úsměv. Chtěl mě donutit k potratu. Věděla jsem to.

"Já—já nemůžu, Coleu," zaskřehotala jsem, hlas syrový a suchý. "Umřu. V tomhle stavu nemůžu podstoupit žádný zákrok. Moje tělo je příliš slabé."

Cole se zastavil uprostřed chabě osvětlené chodby. Otočil se ke mně a jeho stisk na mé paži zesílil, až mi zapraskaly kosti. "Musíš jít na potrat, zlato," zašeptal, hlas nebezpečně hluboký a chraplavý. "Nebo z tebe tu věc vytrhnu já sám."

Dech se mi zadrhl. Čistá krutost v jeho zlatých očích mi jasně říkala, že myslí vážně každé slovo. S radostí by mé dítě zabil holýma rukama. Chtěla jsem na něj křičet, bránit se, ale věděla jsem, že vztek mé dítě nezachrání. Musela jsem lhát. Musela jsem zahrát roli zlomené, submisivní oběti, abych nám získala čas.

"Můžeme to prosím udělat až zítra?" prosila jsem a nechala si po modřinami pokryté tváři stéct jedinou slzu. "Prosím."

"Ne," vyštěkl Cole a zavrtěl hlavou. "Tahle věc se z tebe vypláchne ještě dneska v noci. Nehodlám čekat."

"Prosím tě, Coleu!" žadonila jsem, hlas se mi chvěl zoufalými emocemi. "Přísahám Měsíční bohyni Selene, že půjdu zítra hned ráno na kliniku a toho těhotenství se zbavím. Slibuju. Jen... prosím tě, nenuť mě to dělat dnes v noci. Moje tělo trpí mučivou bolestí z toho, jak mě zmlátil tvůj otec. Sotva se udržím na nohou. Strašně se bojím, že vykrvácím. Prosím."

Nazývat své dítě „věcí“ působilo jako fyzická rána do hrudi, ale musela jsem ho přimět, aby mi uvěřil. Musela jsem hrát roli vyděšené dívky, která to už úplně vzdala.

Cole na mě zíral, jeho tmavé oči zkoumaly mou tvář a hledaly jakýkoli náznak klamu. Na dlouhý, mučivý okamžik zavládlo na chodbě hrobové ticho. Nakonec mu z rtů uniklo kruté uchechtnutí.

Vlekl mě chodbou, směřující k zadní části sídla smečky, k té špinavé, stísněné skladovací místnosti, kterou jsem byla nucena nazývat svou ložnicí. Byl to prostor bez oken plný průvanu, rozbitého nábytku, čistících prostředků a jediné proležené matrace položené přímo na betonové podlaze.

Rozrazil dveře a hodil mě dovnitř. Dopadla jsem tvrdě na tenkou matraci a z rtů mi uniklo tiché zasténání, když poraněné rameno utlumilo pád. Chytila jsem se za bok a snažila se nadechnout.

Cole neodešel. Zůstal stát ve dveřích a očima pomalu přejížděl po mém zbitém těle. Jeho pohled byl těžký, plný odporné směsice chtíče a zášti. Měla jsem na sobě staré vytahané šedé tílko a roztrhané džíny, potřísněné vlastní krví, ale jeho oči si mě i tak svlékaly donaha.

Věděla jsem, co chce. Byl unavený ze svých snadných poměrů s Jennou, mojí bývalou nejlepší kamarádkou. Chtěl to zvrácené potěšení z ovládnutí toho, co zbylo z našeho rozbitého pouta. Chtěl cítit tu jiskru, i kdyby měla být překroucená nenávistí. Snažil se mě k sobě donutit už několik dní, ale moje ranní nevolnosti byly tak silné, že se ke mně nemohl ani přiblížit, aniž bych nezvracela. Moje těhotenství pro mě bylo štítem. Ale teď v tom uviděl příležitost.

"Co z toho budu mít, když ti prokážu takovou laskavost, Sienno?" zeptal se, v hlase mu temně zazníval příslib.

"Udělám cokoli budeš chtít, Coleu," zašeptala jsem a nepřerušila s ním oční kontakt. Musela jsem ho nějak uchlácholit. Musela jsem tuhle noc přežít.

Cole si dřepl a po čtyřech vlezl na okraj matrace. Odporný zápach levného piva se z něj linul v závějích a pálil mě do nosu. Sevřela jsem okraje špinavé látky pod sebou a zatla svaly, jak se jeho obličej blížil.

"Necháš mě ojet tě o zeď?" ušklíbl se a prstem mi přejel po linii čelisti. "Řekni, Siennobaby."

"Ano," zalhala jsem a hlas se mi třásl, když jsem se odtáhla dozadu ve snaze vytvořit mezi námi aspoň centimetr prostoru. "Ano, cokoliv budeš chtít."

"Ach, kurva. Podívej, jak jsi teď poddajná," zasmál se, znělo to temně a vítězně. Naklonil se ještě blíž, jeho horký dech mě ovíval na krku. "Vlastně, proč čekat? Můžu si vzít, co je moje, hned teď."

Panika, chladná a absolutní, mi svírala hruď. Zdálo se, jako by se svět nahnul. "Coleu, počkej!" vykřikla jsem a oběma rukama ho tlačila do jeho pevné hrudi.

"Drž hubu," zavrčí a přišpendlí mi zápěstí k matraci. Naklonil se nade mě a jeho těžké tělo se tisklo k mému a hrozilo, že mi rozdrtí břicho. "Nejdřív tě chci ojet do pusy."

Naklonil se dolů a snažil se mi vnutit své rty.

Čirá hrůza z toho, že mě znásilní, když jsem těhotná – že na mně bude mít své nechutné ruce, zatímco mé dítě ve mně bojuje o přežití – rozbila poslední zbytky mých zábran. Nemohla jsem mu dovolit, aby se mě dotkl. Nemohla jsem ho pustit do blízkosti svého dítěte.

Když se jeho rty tiskly k mým, otevřela jsem ústa a zabořila mu zuby do spodního rtu. Skousla jsem se vší silou, která mi zbývala, a tiskla zuby k sobě, dokud jsem neucítila jeho horkou, kovovou krev.

"Aaaargh!" zařval Cole, zvuk čisté zvířecí zuřivosti.

Prudce se odtáhl a vyrval svůj ret z mých zubů. Krev mu stékala po bradě a barvila mu košili. Než jsem se stihla pohnout, jeho ruka vyletěla a tvrdě mě udeřila přes obličej.

Rána byla tak silná, že moje hlava odskočila a narazila do betonové podlahy. Před očima mi vybuchly hvězdičky a na vteřinu všechno zčernalo.

"Zasraná děvko!" zaječel Cole.

Popadl mě za čelist, prsty se mi zaryly do potlučené kůže tak silně, až jsem si myslela, že mi prasknou kosti. Donutil mě podívat se na něj, jeho obličej byl zkroucený do masky čiré zuřivosti.

"Za tohle tě zničím," zasyčel a v očích měl šílenství. "Vezmu si tvou pusu, tvou kundu, a pak se ti udělám do zadku. Myslíš si, že se mnou můžeš takhle vyjebávat?"

"Ne!" křičela jsem, slzy mi tekly po tváři, zatímco jsem sebou pod ním házela. "Ne, Coleu! Slez ze mě! Jsem těhotná! Proboha, jdi ode mě!"

Můj výkřik jako by zaregistroval. Zmrzl, pohled mu sklouzl na mé břicho a pak zpět na můj krvácející obličej. Přes tvář mu přešel výraz hlubokého, viscerálního odporu.

"Vlastně, ne," odplivl si a strčil mi hlavu zpět na matraci. Vyškrábal se ze mě a hřbetem ruky si setřel krev ze rtu. "Ten hnus uvnitř tebe je zkurveně odpornej. Nesahej na mě, dokud v sobě nosíš výploď nějakýho náhodnýho parchanta."

Vydala jsem roztřesený, chvějivý dech, srdce mi bušilo do žeber tak silně, až se mi točila hlava. Rychle jsem odcouvala zpátky, opřela se zády o studenou kamennou zeď a snažila se od něj dostat co nejdál.

"Zítra ráno hned jako první věc se té věci zbavíš," ušklíbl se Cole, vstal a tyčil se nade mnou. "A nemysli si, že to znamená, že se dneska budeš flákat. Zvedni svůj ubohej zadek z tohohle pokoje a jdi prostřít jídelní stůl. Brzy dorazí důležití hosté a všechno musí být perfektní."

"Dobře," zašeptala jsem a slabě přikývla. "Udělám to."

Ještě jednou mě probodl pohledem, hruď se mu vzteky zvedala, než se otočil na podpatku a vyšel ze skladu. Jeho těžké boty se rozléhaly betonovou chodbou, dokud ten zvuk konečně neutichl.

Ve chvíli, kdy byl pryč, křehká zeď síly, kterou jsem si vybudovala, se zhroutila.

Zhroutila jsem se na bok a stočila se zpět do fetální pozice na špinavé matraci. Ruce mi vyletěly na břicho a jemně se vtiskly do toho nepatrného vyboulení. Fyzická bolest z výprasku nebyla nic ve srovnání s mučivou bolestí v mém srdci.

"Omlouvám se," vzlykala jsem, hlas ztlumený špinavou látkou matrace. "Moc mě to mrzí, miminko. Máma tě dnes nedokázala ochránit. Nedokázala jsem nás ochránit."

Položila jsem si ruku na ústa, zoufale se snažíc utišit svůj pláč, aby mě nikdo další v sídle smečky neslyšel. Nemohla jsem jim dovolit, aby viděli mou slabost.

"Ale slibuju ti," zašeptala jsem zuřivě a slzy mi prosakovaly do rukávu. "Zvládnu to líp. Už nikdy jim nedovolím, aby ti ublížili. Zítra z tohohle pekla vypadneme. Nezajímá mě, co to bude stát. Utečeme a začneme spolu nový život. Budeš v bezpečí a budeš šťastné. To ti přísahám."

Pevně jsem si držela břicho a drobný, rychlý tep života uvnitř sloužil jako má jediná útěcha v temné, tiché místnosti. Zítra se všechno změní. Zítra utečeme.