DECLAN

„Zajistili tu dívku, Alfo.“

Gaelův hlas prořízne tiché dunění motoru auta. Můj beta a jediný opravdový přítel nespouští oči z klikaté silnice, ale v jeho tónu slyším zřetelnou úlevu.

„Pošlete ji do domu,“ nařídím, hlas mám drsný a dře mě v hrdle. „Řekněte Laře, ať připraví pokoj a postará se o ni.“

Zrak nechávám upřený na blížící se siluetu území alfy Gideona. Tahle rozpadající se, ubohá výmluva na sídlo smečky stojí na konci polní cesty a v ranním světle vypadá jako hnijící mrtvola. Drápy zarývám do kůže sedadla spolujezdce. Mám chuť vyrvat z toho zkurveného místa dveře a odtáhnout svou družku ven na čerstvý vzduch.

Obraz, který jsem si odnesl z včerejší noci, mi hoří za očními víčky. Vypadala tak strašně vyděšeně. Její velké, ustrašené oči sledovaly každý pohyb v té místnosti a couvala do stínů. Kdyby mě neprosila – kdyby tím jemným, svůdným šepotem nepožádala, abych ji tam nechal ještě jednu poslední noc – do základů bych to tam vypálil a odnesl si ji přes rameno.

Můj vlk přechází v mé mysli tam a zpět a škrábe mě na stěnách hrudníku. Potřebuju ji znovu ochutnat. Sevřu čelist, zuby mi o sebe skřípou, jak se snažím ovládnout. Odháním tu živou vzpomínku na její holou kůži přitisknutou k mé, na to, jak se pohybovaly její boky, i na to vlhké horko jejího středu. Byla dokonalá. Božská.

Strávil jsem vyčerpávající měsíc tím, že jsem po ní pásl jako po divokém zvířeti, roztrhal každou stopu, honil každého ducha. Najít ji v domě takového bezvýznamného zapadákova byla hříčka osudu, kterou jsem nečekal.

Dokonce i teď mi na smyslech ulpívá duch její sladké vůně. Pokrývá mi jazyk, plní mi plíce a přivádí mé instinkty k šílenství.

Ale pod žebry mi bublá temná, hnisající frustrace. Proč na mě nijak nereagovala? Je to moje družka. Pouto je prvotní, nepopiratelná síla. Stejně jako já, i ona by měla být hnána ryzí vlčí přirozeností. Měla se na mě vrhnout, prosit mě, ať ji dostanu pod sebe, na sebe, proplést se se mnou. Není možné, abyste s poutem druha prostě bojovali. To zkrátka nejde.

A přesto se včera chovala, jako bych byl úplný cizinec. Cukla sebou. Udržovala si odstup. Prohledával jsem její krásnou tvář, abych zachytil byť jen jiskru poznání, záblesk vzpomínky na naši společnou noc, ale nebylo tam nic. Jen holý, prázdný strach.

„Co uděláme s Taliou?“ zeptá se Gael a vytrhne mě z temných myšlenek. Ztěžka si povzdechne a palci bubnuje do volantu. „Pořád volá na soukromou linku.“

Talia. Moje bývalá. Ve vteřině, kdy jsem před měsícem v tom přeplněném klubu zachytil vůni své družky, vyhodil jsem Taliu z domu i ze svého života, a ani se neohlédl. A teď mého betu neustále otravuje a žadoní o další šanci.

„Prostě jí řekni, ať jde do prdele,“ odpovím a mávnu odmítavě rukou. „Jestli jí je život milej, vymaže si moje číslo.“

„Jsi v tom až po uši, chlape,“ uchechtne se Gael a s pobaveným, zasněným úšklebkem kroutí hlavou. „Ale jsem rád, že jsi ji konečně našel. Vydržet celej měsíc tvou zdivočelou povahu mi stačilo na celej život.“

Gael stočí auto na rozpraskanou příjezdovou cestu Gideonova sídla. Pneumatiky křupou na volném štěrku, ale nečekám, až se vozidlo úplně zastaví. Rozrazím dveře a nohy se mi dotknou země za pochodu, moje těžké boty dopadnou na chodník.

Potřebuju, aby byla se mnou. Hned teď, kurva. Hlad po ní je jako fyzická bolest, usazená hluboko v kostech.

Zamířím rovnou k otevřeným dvoukřídlým dveřím. Ještě než stačím překročit práh, zablokuje mi cestu nervózní, zpocená tvář. Je to ta samá ubohá výmluva na hlídače jako včera. Ronan, nebo Ron, nebo jak se ten debil vlastně jmenuje.

„Alfo Declane,“ zakoktá, očima mi sjede na hruď a pak se podívá do země. Pokusí se narovnat páteř, hraje statečný postoj, ale okamžitě se mu hroutí. „Ehm, dobré ráno.“

Stisknu rty do tvrdé, nekompromisní linky. Vzduch kolem něj smrdí kyselou úzkostí. „Ušetři si pozdravy. Přiveď ji ke mně.“

Ronan se nepohne. Jeho boty zůstanou přikované k podlaze.

Pomalu, zhluboka se nadechnu a prohledám foyer po její vůni. Nic. Její sladká, andělská vůně tu chybí. Můj vlk zlostně zavrčí a neklidná energie se mění v ostrou, kousavou paniku.

„Přiveď ji ke mně,“ zopakuji, hlas mi klesne o oktávu, naplněný nepopiratelným alfským příkazem. „Hned teď. Nemám náladu s tebou hrát nějaké hry.“

„To... v tom je ten háček,“ koktá Ronan a třesoucí se rukou si prohrábne rozcuchané vlasy. Vypadá, že se mu obrátí žaludek.

„Jakej. Je. Háček?“ procedím skrz zaťaté zuby a přikročím blíž, až ho můj stín celého pohltí.

„Alfo Declane!“ rozlehne se chodbou udýchaný hlas.

Zvednu zrak a sleduji menší, podsaditější ženu, jak k nám spěchá. Luna Vera. Vrhnu na její umělou, plastickou chirurgií upravenou tvář i ten přetékající výstřih, který mi včera v noci prakticky cpala pod nos, pohled plný čistého opovržení. Neměl jsem o to zájem tehdy a teď už vůbec nemám trpělivost.

„My...“ Zastaví se několik kroků ode mě a na rty nasadí nervózní, třesoucí se úsměv. „Čekali jsme na vás.“

„Kde je Sienna?“ Její jméno mi sklouzne z jazyka s hladkostí. Krásný zvuk určený pro anděla, tak naprosto nepatřičný v tomhle shnilém domě.

Luna Vera přešlápne z jedné nohy na druhou a její falešný úsměv zakolísá. „Ona—"

„Ona včera v noci utekla.“

Ten hlas se ozve ze stínů za Lunou. Alfa Gideon vstoupí do tlumeného světla haly, výraz má zachmuřený a stojí v defenzivě.

Ta slova narazí do mého mozku a svět se zastaví. A pak exploduje.

Z nejhlubší propasti mé duše vytryskne čistá, nezředěná zuřivost. Nepřemýšlím. Prostě se pohnu. Použiji svou vlčí rychlost a vzdálenost překonám ve zlomku vteřiny. Rozevřu dlaň, ta vystřelí vpřed jako zmije a prsty se mi pevně stisknou kolem Gideonova silného krku.

Zvednu ho ze země a mrštím jím do omítnuté zdi. Náraz zní, jako by vybouchla bomba. Od jeho ramen vystřelí do stran obrovská síť trhlin a na podlahu se sesype bílý prach.

Gideon zachrochtá, ruce mu vyletí nahoru a marně drásají mé předloktí. Oči mu vylezou z důlků, rozšířené náhlou, dusivou hrůzou. Můj stisk je železný. Touha zlomit mu vaz je jako řvoucí oheň v uších.

„Alfo Declane!“ zalapá po dechu Luna Vera a s jekotem běží k nám.

Trhnu hlavou na stranu a střelím po ní vražedným pohledem. Vidím rudě. Můj vlk je přímo na povrchu a je připravený roztrhat všechny v téhle místnosti na kusy. Vera vidí mé karmínově žhnoucí oči. Zabrzdí, zakopne dozadu a ruce jí v hrůze vyletí k ústům.

Otočím svou pozornost zpět k té zmítající se, ubohé alfě v mém sevření. Nohama kope do prázdna. Nevidím nic než krev. Měl bych mu vyrvat hrdlo hned teď za to, že ztratil mou družku. Je k ničemu. Je slabej.

„Prosím, Alfo Declane!“ žadoní Vera a slzy jí rozmazávají silný make-up. „Ona za tenhle boj nestála! Prosím tě!"

Jen o trošku silněji. Stačí zlomek milimetru a rozdrtím mu hrtan. Sleduji, jak jeho obličej mění barvu na skvrnitou fialovou. Můj vlk řve po krvi. S uchechtnutím plným znechucení ho pustím a mrštím jím na zem. Narazí do podlahové lišty a sesune se do kašlající, lapající hromádky. Popraskaná omítka se sype dál a ve zdi po něm zůstane obrovská díra.

„Měli jsme vám to říct už dřív,“ zašeptá Vera a padne na kolena vedle svého manžela, k němuž do haly zrovna přibíhá Gideonův neschopný, slabej syn, aby mu pomohl na nohy.

Otočím se k té lstivé Luně a zkrotím svou zdivočelou auru. Donutím svaly v obličeji k uvolnění a nasadím chladnou, mrtvou masku absolutního klidu. Je to stejná tvář, kterou mám těsně předtím, než ukončím něčí život.

„Co je mi do toho?“ zeptám se mrazivě monotónním hlasem.

Vera ztěžka polkne a oči jí střelí k podlaze. „Sienna... to byla dívka bez vlka. Když jí bylo osmnáct, nikdy se neproměnila.“

To přiznání mě zasáhne jako fyzická rána. Bezevlčí družka. Hrudníkem mi projede šok, který se mi snaží rozložit tu budoucnost, již jsem si v hlavě celou dobu stavěl už od chvíle, co jsem ji našel.

„Neměla hodnotu vašich peněz,“ pokračuje Vera, chytne dech a špetku jistoty, protože si mé ticho plete se souhlasem. „Nemohla by vám odnosit děti, jestli jste si z ní chtěl udělat chovnou samici. Nemohla se stát válečnicí, jestli jste měl v úmyslu tohle. Nedokázala by přijmout ani tvůj uzel. Byla pro vás k ničemu, Alfo Declane. Zabil byste ji v momentě, kdy byste se k ní dostal moc blízko. Její lidské tělo by se prostě rozpadlo.“

To se se mnou ta kráva snaží vyjebávat?

Sevřu čelisti. Studené, temné pobavení se mísí s mým kypícím hněvem. Dostal jsem se k ní víc než blízko. Ojel jsem ji. Tvrdě jsem do ní přirážel, vyprázdnil jsem se hluboko v jejím pevném středu a držel to potící se, chvějící tělo, dokud nebyla připravená mě nechat jít. Vzala si každý centimetr ze mě a přežila to.

„Radši mi řeknete každičký detail, který o ní víte,“ řeknu a hlas mi klesne k vražednému, tichému tónu. „Nebo ji radši seženete vy. Doručíte mi ji, nebo vám přísahám, že moje další návštěva už nebude jen nějaká diskuze.“

Vera zbledne. Gideon přestane kašlat a podívá se na mě. Chápou tu hrozbu. Visí ve vzduchu, těžká a toxická.

Jestli mi Siennu nepřivedou, vyvraždím do jednoho každého vlka na tomhle území. Z téhle žalostné smečky udělám pohřebiště hnijících mrtvol. A nepřijdu kvůli tomu ani o jedinou vteřinu spánku.

Jakmile získám svou družku zpátky, na zbytek přijdu. Dokonce i kdyby v sobě neměla vlka. Dokonce i kdyby moje smečka vyžadovala pro titul Luny silnou, dominantní vlčici a pohrdala slabostí. Možná ten titul nebude moct nosit, ale jestli dokáže přežít mou postel a porodit mi dítě, bude moje. Nechám si ji.

Otočím se na patě, připravený vyjít dveřmi, nasadit své nejlepší stopaře a zahájit agresivní pátrání.

„Ta děvka byla těhotná s nějakým parchantem.“

Ten hlas patří Coleovi, Gideonovu zbytečnému synovi. Flusne ta slova z podlahy jako jed.

Moje boty zamrznou. Každý sval v těle se zablokuje. Plíce přestanou nabírat vzduch. V hale zavládne hrobové ticho a zvuk mého vlastního tlukotu srdce mě ohlušuje.

Pomalu otočím hlavu a zafixuju své červené oči na Colea. „Těhotná?“

„Jo!“ ušklíbne se Cole, kterého povzbudila přítomnost jeho otce. „Je to coura. Rozdává si to s chlapama na potkání. Nechala se zbouchnout jedním z nich a chtěla jít na potrat. Náš doktor to odmítnul udělat.“

„Jsem si jistá, že chtěla ten zákrok podstoupit v jiném městě,“ vyhrkne Vera chvějícím se hlasem, ale dychtí ospravedlnit své selhání. „Chtěla vypadnout, protože jsme se jí snažili zabránit, aby nezabila nevinné dítě. Taková je to holka, Alfo. Chladnokrevná běhna. Je to požehnání, že jste si ji nevzal, Alfo Declane.“

Ta rovnice mi v hlavě zacvakne silou hromu. Před měsícem. Ten klub. Noc na jednu noc. Žádný pach jiného samce, když jsem ji našel.

Každé nechutné slovo, které se leje z Veřiny huby, působí jako benzín na otevřený oheň. Oheň pod mými žebry vzplane do oslepujícího pekla.

Moje dítě. Nosí moje dítě.

„Najděte ji,“ přikážu a můj hlas se změní na démonické, vibrující zavrčení, které setřese prach ze stropu. „Až se tak stane, okamžitě mi ji přiveďte. Já rozhodnu o jejím osudu.“

Nečekám na jejich odpověď. Otočím se a vyrazím z domu tak prudce, že ze dveřního rámu odletí třísky, když ho ramenem přejedu. Kráčím po štěrku a z pórů mi sálá dusivý oblak alfí zuřivosti.

Rozrazím dveře spolujezdce, zapadnu do koženého sedadla a zabouchnu dveře. Těžká rána otřese celým autem.

„Bohyně, do prdele!“ vyjekne Gael, ruce pevně svírají volant, jak samotná síla mého vzteku zaplaví uzavřený prostor. „Alfo Declane, co se to kurva právě stalo?“

Zírám upřeně dopředu na pás stromů, hruď se mi zběsile zvedá. „Najdi ji,“ vycedím a čelist mám sevřenou tak silně, až mě bolí zuby.

Gaelovy zelené oči se rozšíří šokem. „Koho? Tvou družku?“

„Zdrhla s mým dítětem,“ syčím a ta slova mě pálí v hrdle. „A snaží se jít na potrat. Musíme ji najít dřív, než to udělá.“

Gaelovi spadne čelist a obličej mu zbledne. „Vážně?“

„Zabiju tu zkurvenou holku, jestli zkřiví mýmu dítěti jedinej vlas,“ soptím a drápy zarývám hluboko do palubní desky, až do silného materiálu. Můj vlk vyje, zběsilý a smrtící. „Nemá tušení, co dělá. Nemá tušení, s kým si zahrává. Je tak mrtvá, jakmile se mi dostane do rukou.“