**Gwen**

"Kdo je tam?" křikla jsem do prázdné ulice, hlas se mi chvěl v mrazivém nočním vzduchu.

Odpověděla mi jen dutá ozvěna mých vlastních slov. Kráčela jsem už skoro hodinu a proplétala se spoře osvětlenými ulicemi, které vedly do mé čtvrti. Posledních deset minut se mi do pocuchaných nervů zařezával plíživý, instinktivní pocit, že mě někdo sleduje. Zdálo se, jako by se ke mně natahovala každá hrůzná stíny a každý poryv větru zněl v té tíživé, těžké noční tichosti jako kroky, které mě pronásledují. Přitáhla jsem si tenký svetr blíž k tělu, zoufale toužící uklidnit svou splašenou mysl prázdnou připomínkou, že bezpečí mého domova je vzdáleno pouhých pár minut. *Díváš se na příliš mnoho hororů, Gwen,* vysmíval se mi můj vnitřní hlas a snažil se racionálně vysvětlit náhlou vlnu adrenalinu, která mi pumpovala v žilách. Chtěla jsem se zastavit, nechat oči těkat po blikajících pouličních lampách a prohledat temné kouty, abych našla zdroj svého děsu. Místo toho jsem zprudka nasála vzduch, sklonila hlavu a donutila nohy pohybovat se po popraskaném chodníku rychleji. Už jsem byla skoro doma. Byla jsem v bezpečí. Nehrozilo mi žádné skutečné nebezpečí.

Pak mi zničehonic pevně stiskla pas obrovská, těžká ruka.

Druhá mozolnatá ruka se mi okamžitě přitiskla na ústa a udusila pronikavý výkřik, který se mi dral z hrdla. Než vůbec můj mozek dokázal útok zaregistrovat, únosce mě surově strhl dozadu. Podpatky mi zbytečně dřely o dlažbu, zatímco mě vtahoval do černočerné, dusivé uličky, která páchla vlhkými cihlami a hnijícími odpadky.

"Copak to tu máme," posmíval se mi hluboký, skřípavý hlas nade mnou. Děsivá postava ve stínech mě otočila a přitiskla mě zády ke zdi, s mrazivým pobavením se na mě šklebila. "Trochu vyděšený zajíček, že? A navíc hezký."

Jeho predátorský pohled nestydatě sjel na mou hruď a nepokrytě zíral na má prsa dmoucí se panikou. V žaludku se mi zvedl nevolný, svíravý pocit. Přesně jsem věděla, co po mně tahle zrůda chce. Když se jeho zvrácený úsměv rozšířil, prodloužené špičáky mu klesly a ostré a smrtící vyčnívaly z popraskaných rtů. V čiré hrůze se mi zatajil dech. Nebyl to člověk.

Stiskl mě v pase pevněji, prsty se mi bolestivě zabořily do boků, a silou přitáhl mé vzpouzející se tělo těsně na svou tvrdou hruď. Nezůstal mezi námi vůbec žádný prostor; cítila jsem každou křivku jeho svalnaté hrudi. Naklonil svou špinavou tvář hluboko do jamky mého krku, dlouze a zhluboka nasál vůni mé kůže a vydal hrdelní vrčení, z něhož čišelo nevolné potěšení.

"Kdybych věděl, že lidský strach voní tak neuvěřitelně vzrušujícím způsobem, ojel bych jich mnohem víc, než bych tě konečně chytil," zachraptěl mi na kůži a vydal ze sebe zlomyslný, ohavný smích, ze kterého mi ztuhla krev v žilách.

Než jsem vůbec stačila zpracovat hrůzu z toho, že mě v uličce o samotě uvěznil zdivočelý měňavec, ze tmy se okamžitě vynořila druhá mužská postava. Pohyboval se nadpřirozenou rychlostí, kterou by žádný člověk nikdy nemohl mít.

Plavovlasý nově příchozí si mě měřil se syrovým, neskrývaným hladem. "Gareku! Všude jsme tě hledali," postěžoval si a přistoupil blíž do tlumeného světla krvácejícího z ulice. "Vypadá to, že sis dokonce ulovil svačinu. Neobtěžuješ se podělit se svými nejbližšími přáteli? Jsem tak zklamaný."

Zavřela jsem oči, tělo paralyzované strachem. Můj věznitel, Garek, byl hora pevných svalů s vlasy barvy uhlu a odporným, sadistickým úsměvem přilepeným na tváři. Plavovlasý měňavec, Corbin, byl o něco menší, ale i tak se tyčil nad mým drobným lidským tělem. Stáli ve špinavé uličce, dvě doslovné zrůdy, které se nedbale hádaly o mém blížícím se znásilnění, jako bych nebyla nic víc než kus masa ponechaný na pospas.

"Co když jsem se neměl v úmyslu dělit?" zařval Garek vzdorovitě. Strčil mě dozadu a přimáčkl mi páteř na studenou, drsnou cihlovou zeď tak ohromnou silou, až mi vzduch z plic vyletěl v ostrém vzlyku. "Tahle je moje. Našel jsem ji a chytil bez jakékoli pomoci. Je spravedlivé, že si své vítězství užiji sám."

Corbin uboze zakňučel, překřížil ruce a vrhl na svého přítele zoufalý pohled. "Ale no tak, chlape, prostě mě nech tuhle ochutnat. Rád se s tebou podělím o svou další. Jsme přátelé. Sdílení je starostlivost." Znovu se na mě podíval, v jeho očích nebyla ani špetka lítosti nad brutálním útokem, který plánovali.

"Řekl jsem ne," vyštěkl Garek a jeho tmavé oči vrhly na blonďáka vražedný pohled. "Najdi si jinou. Tahle lidská samice je výhradně moje. Neštvi mě. Opar začne každou chvílí a já nepřestanu, dokud tu děvku neroztrhnu vejpůl. Stejně ti nezbyde nic, s čím by sis mohl hrát, tak proč ztrácet čas?"

Corbin zklamaně zasténal a udělal k nám další krok. "Navrhuji spravedlivý podíl. Ty půjdeš jako poslední. Jsi z nás nejpudovější. Já ji jenom vyzkouším. Rychlá ochutnávka, jestli chceš, a pak odejdu. Potom ji můžeš zabít. Je to jediná kunda v okruhu pěti mil. Dej nám pauzu, Gareku! Budu tvým velkým dlužníkem."

Otevřela jsem oči, zoufalá, a těkala pohledem mezi oběma bestiemi, které vyjednávaly o podmínkách mého sexuálního napadení přímo před mým obličejem. Mysl mi pádila, zoufale toužila po únikové cestě, ale údy jsem měla jako z olova. Už jeden měňavec znamenal rozsudek smrti. Dva znamenali, že budu zbrutalizována a zabita na tomhle špinavém betonu. Slzy mi stékaly po tvářích, horké a rychlé, a mlžily mi zrak.

"Fajn," zavrčel Garek a vrátil mě do zničující reality mé situace. "Dlužíš mi podíl z dalších tří úlovků, které získáš. Platí?"

"Platí," ušklíbl se Corbin a mnul si ruce.

Garek se naklonil blízko, jeho ostré tesáky se mi otřely o boltec ucha. "Neopovažuj se bránit," zašeptal a z jazyka mu skapávalo kruté, barvité varování. "Pokud to uděláš, bude to jen víc bolet. Pokud budeš hodná holka, možná ti udělám dobře. Nic neslibuju." Lehce mě kousl do ušního lalůčku a poslal mi tak proud odporu přímo do morku kostí.

Corbin se zasmál, viditelně pobaven čirou panikou plovoucí v mých očích.

Bez dalšího varování Garek vysunul své drápy ostré jako břitva. Popadl látku mé blůzy a jedním bezstarostným švihnutím ji roztrhal, čímž vystavil mou hruď kousavému nočnímu vzduchu. Pohnuli se v děsivém souladu. Garek mě zvedl za ramena, zatímco Corbin mě chytil za pas kalhot, jedním ostrým, brutálním pohybem mi roztrhl zip a stáhl mi džíny až ke kotníkům.

Kopala jsem nohama, házela sebou a křičela, ale zvuky mi tlumeně umíraly v zadní části krku. Moje lidská síla proti nim nebyla nic. Bezcitně mě stáhli dolů a přibouchli mi holá záda na nemilosrdný beton podlahy uličky.

Garek použil svou ohromnou sílu a jedinou rukou mi přitiskl obě zápěstí nad hlavu, jeho stisk byl jako železný svěrák. Corbin si spěšně rozepnul kalhoty, uvolnil svůj pták a upustil váhu svého těla přímo mezi mé holé nohy. Když se jeho hrubé ruce zabořily do mých stehen, aby mě roztáhl ještě víc, pevně jsem zavřela oči. Nekontrolovatelně jsem vzlykala. Zbavena možnosti bránit se, smířila jsem se s ničivou realitou. Prohrála jsem.

Pak ta zdrcující váha mezi mýma nohama zmizela.

Corbin byl od mého těla odtržen. V dálce se hlasitě rozléhalo divoké, zlomyslné vrčení, po kterém okamžitě následovalo těžké, nechutné žuchnutí o cihlovou zeď. Tmu uličky prořízlo mokré, ubohé zakňučení.

Snažila jsem se otevřít oči plné slz a lapala po dechu. Garek zvedl hlavu, nevyveden z míry náhlým rozruchem.

"Už jsi dohrál na schovávanou, Corbine?" zeptal se Garek posměšně. Stiskl mi zápěstí pevněji, prsty se mu zabořily do mých křehkých kostí tak silně, až jsem si myslela, že by mohly prasknout. "Pohni zadkem, nebo si tu lidskou samici nechám celou pro sebe."

Z hlubokých stínů u ústí uličky prosákl Corbinův popraskaný, bolestí naplněný hlas. "T-tohle... Gareku... t-to je nelegální... My... my nemůžeme..." koktal slabě a znělo to, jako by se dusil vlastní krví.

Ignoruje agónii svého přítele, Garek ze sebe vydal burácející smích. Zazubil se na mě a v tlumeném světle ukázal své napůl shnilé, žluté zuby. Vypadal nepříčetně—špinavé, roztrhané oblečení, tmavé kruhy pod očima a divoký, šílený záblesk tančící v jeho černočerných očích. Plynule přenesl váhu a zaujal Corbinovo opuštěné místo mezi mýma nohama.

"Mně je to fajn!" prohlásil Garek sadisticky. "Víc pro mě, abych ochutnal a užil si."

Už mi nezakrýval ústa. Konečně jsem našla svůj hlas.

"Prosím, ne. Přestaň, nedělej to, prosím," vzlykala jsem, prosila o milost, prosila ho, aby mě ušetřil a nechal mě jít.

Ale mé slzy jeho zvrácené touhy jen přiživily. Garek se usmál ještě víc, tesáky se mu zaleskly ve tmě. Maniakálně prohlásil, jak moc miluje vidět surovou bolest odrážející se v mých očích, a požadoval, abych ho prosila ještě víc.

Najednou Gareka bez jakéhokoli varování trhla dozadu neviditelná síla.

Zalykala jsem se a choulila na špinavou zem. Maskovaný, těžce osvalený cizinec přibouchl zdivočelého měňavce na cihlovou zeď s tak zničujícím dopadem, až se pode mnou otřásla země. Garek se divoce zmítal, vrčel a cvakal čelistmi jako chycené, vzteklé zvíře a zoufale bojoval, aby se osvobodil. Záhadný muž ale zůstal děsivě mlčet.

S jediným, nečitelným pohledem vrženým na mou třesoucí se postavu popadl cizinec Gareka za hlavu. Jedním plynulým, nenuceným pohybem brutálně kroutivým hmatem zlomil vlkodlakovi vaz. Hlasité, nechutné prasknutí se odrazilo od stěn uličky. Garekovo bezvládné tělo dopadlo na studený beton jako odhozená hadrová panenka.

Ležela jsem polonahá na špinavé zemi, nekontrolovatelně se třásla a s hrůzou vzhlížela ke svému tyčícímu se zachránci. Právě bez sebemenší námahy zabil smrtícího měňavce, aniž by se jedinkrát zpotil. Žilami mi horko a rychle projela panika. Byl tu, aby dokončil to, co ti dva začali? Chtěl mě znásilnit? Nebo mě měl v úmyslu zabít jako další?

Maskovaný muž se ke mně otočil. Pomalými, opatrnými a těžkými kroky se přiblížil k mému zbitému tělu. Zoufale jsem couvala dozadu, svírajíc holé ruce přes obnaženou hruď, srdce mi bušilo do žeber. Tyčil se nade mnou, obrovská hora čistých svalů pod tmavým oblečením. Tvář měl skrytou pod tmavou maskou, ale oči zabodl do mých. Zdálo se, že skrývají zvláštní, nepochopitelné emoce, které jsem ve svém zpanikařeném stavu nedokázala rozluštit.

Sklonil svou obrovskou hlavu a dřepl si vedle mě. Intenzivní, sálající teplo jeho velkého těla omývalo mou třesoucí se, mrznoucí kůži. Připravila jsem se na úder, na to, až mi jeho hrubé ruce strhnou zbývající oblečení a roztáhnou mi nohy násilím.

Místo toho sáhl po límci své těžké pláštěnky. Rychlým, překvapivě jemným pohybem si ji stáhl ze širokých ramen a hodil ji na mé holé, třesoucí se tělo. Hrubá látka mě pohltila a nesla jeho opojnou vůni a syrové teplo.

Narovnal se a naposledy se nade mnou vysoký vztyčil.

"Běž domů!" přikázal hlubokým, autoritativním hlasem, který mi vibroval přímo v kostech.

Než jsem stačila vyřknout jediné slovo vděčnosti nebo se zeptat, kdo to je, otočil se ke mně zády a plynule zmizel v neproniknutelných stínech.