"Prosím?" vyprskla Maeve a trhla paží dozadu. Její zoufalý pokus o odtažení byl k ničemu. Prsty vysokého cizince se jí sevřely kolem zápěstí jako ocelový pás, neústupné a žhavé na její kůži.

"Proč je z vás cítit moje vůně?" zopakoval. Jeho hlas klesl do dožadujícího se, drsného témbru, který rezonoval ve spalujícím vzduchu parkoviště.

"Nevím, o čem to sakra mluvíte. Pusťte mě," požadovala a dech se jí zrychloval a byl čím dál trhanější. Zapřela se nohama do asfaltu a snažila se využít váhu svého těla, aby prolomila jeho stisk, ale byl jako socha vytesaná z pevné skály.

Nora vstoupila do rvačky, tvář pobledlou, ale s pevným držením těla. Postavila se blízko Maevina ramene. "Poslouchej, kámo, právě byla na lékařském zákroku uvnitř kliniky. Ať už je tahle tvoje divná úchylka jakákoliv, nech toho. Vezmi si prachy, který jsme ti nabídly, a okamžitě vypadni."

Cizinec Noru ignoroval. Nevěnoval jí ani letmý pohled. Jeho nepřirozeně živé zlaté oči zůstaly upřené na Maevinu bledou tvář a sledovaly každý záchvěv jejího výrazu.

"Řekla jsem, pusťte mě," odsekla Maeve a její hlas se lámal s narůstajícím stresem. Silně si zkroutila zápěstí ve snaze vytrhnout ruku z jeho sevření, ale přepadla ji náhlá vlna fyzického vyčerpání. Samotná emoční daň celého dne nakonec naplno dopadla. Kolena jí jednoduše vypověděla službu a podlomila se pod její vahou.

Očekávala, že narazí na tvrdý beton. Namísto toho se muž pohnul oslňující rychlostí. Zachytil její padající váhu dřív, než si ten pád vůbec stačila uvědomit. Ale místo toho, aby ji prostě jen stabilizoval na nohou a ustoupil, použil své sevření, aby si její drobnou postavu přitáhl přímo ke své široké hrudi. Tvrdé svaly se setkaly s jejími měkkými křivkami. Než stihla Maeve vůbec zpracovat to extrémní fyzické překročení hranic, sklonil hlavu a zabořil obličej do prohlubně jejího krku. Zhluboka se přes její odhalenou kůži a vlasy nadechl a nasál dlouhý, cílený dech, jako by si zapamatovával její podstatu.

Při tom invazivním doteku se v ní zvedla vlna hlubokého odporu. Shromáždila poslední zbytky sil, zvedla obě ruce a tvrdě se zapřela o jeho hruď. "Dejte ode mě ruce pryč!"

Nechal ji ucouvnout, ačkoli se nad ní jeho impozantní přítomnost stále tyčila. "Nemýlím se," prohlásil a jeho pohled sledoval každý její pohyb. "Nesete v sobě mou vůni."

"Vy jste se úplně zbláznil," lapala po dechu Maeve a tiskla si zhmožděné zápěstí na břicho. "Do dneška jsem vás v životě neviděla. Neznáme se."

"Byla jste uvnitř té kliniky." Významně se podíval na její břicho, a pak svůj intenzivní zrak přesunul zpět k jejím očím. "Jaký konkrétní lékařský zákrok jste podstoupila?"

Maeve sevřela rty do úzké linky a odmítala přistoupit na jeho invazivní výslech.

Nora chytila Maeve za rameno a odtáhla ji o další krok dál. "Odcházíme," varovala ho Nora zuřivě a postavila se mezi ně. "Jestli k nám uděláte jediný krok, zavolám policii a nechám vás zatknout za napadení."

Cizinec stál bez pohnutí. "Jaký zákrok jste právě podstoupila?" dožadoval se znovu a jeho zlaté oči se zúžily a testovaly jejich odhodlání.

S odmítnutím darovat mu jediné slovo se Maeve s Norou otočily a rychlým krokem přešly k Nořinu sedanu. Nastoupily a okamžitě zamkly. Maeve se podívala oknem spolujezdce, hruď se jí prudce vzdouvala. Obrovský muž stál sám na dusném parkovišti kliniky jako temná, rozzuřená silueta proti jasnému odpolednímu slunci a propaloval do jejich couvajícího vozidla díru pohledem.

Nora dupla na plyn a pneumatiky lehce zaskřípěly, jak prchaly z místa činu. Maeve se svezla na kožené sedadlo, ruce se jí třásly, když vytáhla mobilní telefon. Odmáčkla tři nové zmeškané hovory od Prestona a přešla rovnou do menu nastavení. Pečlivě deaktivovala funkce sdílení polohy, vypnula sledování GPS na všech svých sociálních a mapových aplikacích. Otevřela aplikaci poznámek a napsala si rychlou připomínku, že má udělat to samé i na notebooku, jakmile se trochu usadí. Byla odhodlaná zůstat skrytá před Prestonovým neúprosným digitálním stalkingem.

Cesta směrem k Nořinu bytu na Floridě proběhla v těžkém tichu. Zastavily u hlídaného vjezdu do vysoce zabezpečeného rezidenčního komplexu ukrytého v luxusní čtvrti, kde jen samotný nájem stál malé jmění. Strážní Nořino auto poznali a mávli na ně skrz železná vrata.

Když Maeve vystoupila z vozidla a kráčela k elegantnímu skleněnému vchodu do budovy, u kořene páteře jí zabrněl hluboký, znepokojivý pocit. Zježily se jí jemné chloupky na pažích. Zastavila se a přelétla pohledem po prázdných parkovacích garážích, pátrajíc ve stínech za betonovými pilíři. Pocit, že ji někdo intenzivně sleduje, se jí lepil na kůži jako fyzická váha.

"Jdeš?" zavolala Nora od dveří do haly.

Maeve zavrtěla hlavou a zaplašila paranoiu. Byl to jen zbytkový stres z kliniky, který si zahrával s její myslí. Její fyzická potřeba odpočinku zastiňovala všechno ostatní. Následovala Noru do budovy a vyjela tichým výtahem se zrcadlovými stěnami až do nejvyšších pater.

Uvnitř bytu byla atmosféra bezpečná a tlumená. Leštěné podlahy a jemné osvětlení nabízely ostrý kontrast k chaosu venku. Nora hodila klíče na kuchyňskou linku.

"Musím si dočasně odskočit zařídit pár věcí, nakoupit zásoby a popadnout ti čisté oblečení," oznámila Nora a znovu popadla kabelku. "Zůstaň tady."

Maeve sáhla do tašky a vytáhla kreditku. "Tady. Nech mě to zaplatit."

Nora rezolutně zavrtěla hlavou a kartu odehnala. "Schovej to. Nechci tvoje peníze, Maeve. Na to jsme kamarádky už moc dlouho, abys se mnou začala jednat jako se zaměstnancem."

"Dobře," povzdechla si Maeve a zasunula kartu zpět do peněženky.

Jakmile přední dveře cvakly a zamkly se za Norou, padlo v bytě hrobové ticho. Maevin telefon na pultu zabzučel. Další hovor. Zkontrolovala obrazovku – neznámé číslo. Preston teď už používal jednorázové telefony. Neústupnou palbu telefonátů ignorovala a otočila zařízení na mramorové desce displejem dolů.

Odbelhala se do pokoje pro hosty a svlékla ze sebe zničené oblečení. Prohrabala malou komodu a našla staré, vytahané pyžamo od Nory, které tu před měsíci nechala. Obnošená látka byla na její citlivé pokožce příjemná. Přešla do přilehlé koupelny, smyla si z obličeje špínu a pot a osušila si vlasy čistým ručníkem.

Došla zpět k posteli a vlezla si pod těžkou peřinu. Jakmile se jí hlava dotkla polštáře, stáhlo ji to pod hladinu vyčerpání. Vzdala se temnotě a podlehla těžkému spánku bez snů.

O tři hodiny později rozbilo ticho v bytě ostré, agresivní klepání.

Maeve se trhnutím probudila. Srdce jí bušilo o žebra a ozvěnou rezonovalo v uších. Posadila se v potemnělé místnosti a protřela si z očí ospalost. Vzala telefon z nočního stolku. Displej se rozsvítil textovkou od Nory: *Zdržela jsem se pochůzkami. Jídlo je v lednici. Budu hned zpátky.*

Další hlasité klepání otřáslo těžkými dřevěnými dveřmi a rozechvělo podlahová prkna.

V domnění, že si Nora ve spěchu zkrátka zapomněla klíče od bytu a potřebuje se dostat dovnitř, hodila Maeve telefon na matraci. Vyšla z ložnice a zamířila přímo do předsíně. Aniž by se obtěžovala naklonit dopředu a zkontrolovat kukátko, chytila kliku a dveře otevřela dokořán.

Srdce jí divoce poskočilo.

Přímo tam v úzké, kobercem pokryté chodbě stál ten obrovský, širokoramenný cizinec z kliniky. Tmavá kožená bunda, impozantní postava, nápadné zlaté oči – zabíral celý rám dveří a vyzařoval tísnivé, dusivé horko.

Maeviným rtům uniklo hluboké sténání čirého údivu. "Vy."

Okamžitě se celou vahou těla vrhla na těžké dřevěné dveře, s úmyslem zabouchnout mu je před nosem. Dveře se posunuly o pár centimetrů, než se úplně zastavily. Muž zvedl jednu plochou ruku a přitiskl dlaň na silné dřevo. Dveře hravě zablokoval, jeho svaly se při jejím zběsilém tlaku jen stěží napjaly.

"Musíme si promluvit," pronesl. Jeho tón byl hluboký, autoritativní a nestrpěl žádné námitky.

Maeve poraženecky těžce opřela čelo o hranu dveří, hruď se jí vzdouvala rychlými nádechy. Svírala vnitřní kliku, dokud jí klouby nezbělely. "Přísahám, že moje šňůra smůly je poslední dobou až neuvěřitelná," postěžovala si k podlahovým prknům.

Zvedla hlavu, zabodla do něj pohled a dala mu pevné ultimátum. "Jestli nedáte pryč ruku a neodejdete hned teď z týhle chodby, zavolám policii. Myslím to vážně."

Muž ani nemrkl. Svaly podél jeho hranaté čelisti se viditelně napjaly, když si prohlížel její unavenou tvář. Zdálo se, že záměrně zvažuje svá další slova a vypočítává přesný dopad, jaký na ni budou mít. Přistoupil o zlomek centimetru blíž, samotná velikost jeho postavy vrhala na její drobnou figuru dlouhý stín.

Zabodl své nepřirozeně zlaté oči do těch jejích a promluvil s mrazivou, neochvějnou jistotou.

"Věřím, že jste momentálně těhotná s mým dítětem."

Maevina hlava vystřelila nahoru. Oči se jí rozšířily a upřely se na jeho pronikavý pohled. Na dlouhou, trýznivou vteřinu její plíce prostě přestaly fungovat. Zapomněla, jak se dýchá. Úzká chodba jako by se kolem ní smršťovala a vzduch ztratil všechen kyslík.

Pak její mysl zaplavila naprostá absurdita toho prohlášení. Bylo to tak šíleně nemožné, tak vzdálené od jakékoliv logické reality, že to drtivé napětí v její hrudi prasklo. Přes rty jí přepadl suchý, bezdechý smích. Zírala na tohohle obrovského cizince, zavrtěla hlavou a do jejího uchechtnutí se vkradl hysterický nádech.

"Tak to by stačilo," prohlásila Maeve suše a její smích utichl v chladném, tvrdém pohledu. "Tohle je poslední kapka. Oficiálně volám policii."