Pohled Viviany

Když jsem otevřela oči, závěsy jemně pronikalo ranní světlo.

Na okamžik jsem se ani nepohnula.

Rocco ležel stočený vedle mě, jednu malou paži přehozenou přes můj pas, a zhluboka, pravidelně oddechoval.

To ticho působilo uklidňujícím dojmem.

Včerejší bouře, ten křik, hněv, a to, jak Vincenzo vypadal, když stál v kuchyni, mi stále vězely kdesi v hrudi, ale teď se zdály být o něco vzdá