Vivianin pohled

Cesta do nemocnice utekla jako v mlze světel a strachu, zatímco jednu ruku jsem si celou dobu tiskla k břichu.

Druhou jsem měla tak pevně omotanou kolem Vincenzovy paže, že mi prsty už dávno zdřevěněly.

Ani jeden z nás o tom nemluvil.

Ani jeden z nás nezmínil tu hrůzu, která mezi námi seděla. Protože kdybychom to řekli nahlas, stalo by se to nějakým způsobem skutečným.

A ani jeden