Pohled Viviany

Cesta z nemocnice domů byla tichá. Nebylo to nepříjemné nebo napjaté, prostě jen tiché. Ten druh ticha, který přijde, když jste toho tolik naplakali, že vám pro danou chvíli prostě žádné slzy nezbyly.

Seděla jsem vedle Vincenza na zadním sedadle a zírala z okna, jak se Milán míhá kolem v rozmazané šmouze budov, lidí a obyčejných životů.

Všechno vypadalo tak normálně, tak nezměněně.