POV Eden

Neúprosné proudy potu mi stékají po páteři, vsakují se do látky mého obnošeného trička a na kůži zanechávají lepkavý film. Z chodníku sálá kruté odpolední horko a peče vzduch kolem mě, zatímco do náruče zvedám další těžkou papírovou krabici. Každičký sval v nohách i ramenou protestuje při každém kroku, kterým mířím z našeho přízemního bytu ven k čekající stěhovací dodávce zaparkované u obrubníku. Fyzické vyčerpání je brutální, ale tupá bolest v bicepsech není ničím v porovnání s hlubokou naštvaností, která mi vře v hrudi.

Být znovu vytržena z kořenů je hořká pilulka, kterou musím spolknout. Tohle je naše třetí stěhování za pouhé tři roky.

„Proč se zase stěhujeme?“ zahučím nahlas, upravím si těžkou krabici v náručí a pak ji strčím na kovovou korbu stěhovacího auta. Hřbetem předloktí si otřu opocené čelo a upřu na mámu zlostný pohled.

„Já vím, že jsi ze stěhování unavená, zlato,“ řekne máma, která přešlapuje poblíž nárazníku s nervózní energií, již se zoufale snaží zamaskovat uklidňujícím tónem. „Ale tentokrát to bude jiné. Slibuju. Tohle je naše úplně poslední stěhování.“

Jak gestikuluje rukama, masivní nový diamant, který těžce spočívá na prsteníčku její levé ruky, zachytí ostré sluneční světlo. Oslepující záblesk mi blýskne do očí a slouží jako neustálá, do očí bijící připomínka jejích impulzivních rozhodnutí.

„Jak se ten chlap vůbec jmenuje?“ vyštěknu a opřu si bolavé ruce v bok. Upřu na ni podrážděný pohled a odmítám ji nechat jen tak vyklouznout. „A proč jsem o něj nikdy v životě nezavadila pohledem?“

„Jmenuje se Garrett. Nejsme spolu moc dlouho, broučku,“ odpoví a lehce pokrčí rameny. Tvář se jí roztáhne do zářivého úsměvu od ucha k uchu. „Ale je to ten pravý, holčičko. Když to víš, tak to prostě víš. Budeš ho mít vážně ráda, slibuju. Navíc má děti, které jsou zhruba ve tvém věku.“

Zírám na ni se zatnutou čelistí. „To je skvělé, mami. Ale kam jste tak spěchali? Proč jste spolu nemohli chvíli chodit, místo abyste se tajně vzali při úplně první příležitosti, co se naskytla?“

Ta frustrace je syrová a upřímná. Vůbec jsem netušila, že to s někým myslí vážně. Sbalila si malou tašku na prodloužený víkend s tím, že si potřebuje odpočinout. Pak se vrátila domů a naprosto mě zaskočila se snubním prstenem na prstu a úplně novým příjmením. Vzala si muže, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Kdyby se role vyměnily a já bych utekla a udělala něco tak nezodpovědného, dala by mi zaracha až do konce mého přirozeného života.

„Nečekám, že to teď pochopíš,“ řekne tiše a v očích jí září až iritující množství štěstí. „Jsi ještě mladá. Jednoho dne potkáš muže, který tě naprosto okouzlí, a nebudeš chtít čekat už ani minutu, abyste spolu mohli začít žít.“

Jsem ráda, že je šťastná. To bylo to jediné, co jsem pro ni kdy chtěla. Ale šok z téhle situace ve mně zanechává hořkou pachuť. Měla jsem přesně dvanáct hodin na to, abych zpracovala fakt, že mám teď otčíma. Úplně nejhorší na tom je, že si teď nějak musím zvyknout na život s jeho čtyřmi dětmi, které jsou prý v mém věku. Čtyři cizinci. Čtyři noví nevlastní sourozenci, na jejichž území teď vpadnu.

Rozhlédnu se po prázdném dvorku a pak zpátky na napůl zaplněné auto. „A kde přesně je ten tvůj nový manžel a jeho čtyři děti? Proč tu nejsou, aby nám pomohli odtahat tyhle těžké krabice k němu domů?“

Máma si tiše povzdechne a natáhne se, aby mě chytila za zápěstí. „Zlato, nebuď taková. Garrett si dneska nemohl vzít v práci volno, aby nám pomohl, a jeho děti jsou ve škole.“

„Typický,“ zabručím, vytrhnu si ruku a protočím panenky.

Otočím se na patě a nakráčím zpátky do bytu pro zbývající věci. Máma mě následuje o pár kroků pozadu. Popadnu poslední krabici, prsty se mi zaryjí do tvrdého kartonu a naposledy se rozhlédnu po prázdném prostoru, kterému jsme uplynulý rok říkaly domov. Nezbývá tu nic než prachové obrysy v místech, kde stával náš nábytek.

„Musíš to brát tak negativně?“ zeptá se máma, zatímco vynášíme zbytky našich životů ze dveří.

„Momentálně na tom vážně nevidím žádnou světlou stránku,“ zamumlám. Vytáhnu poslední krabici do dodávky, zaklapnu petlici a zamířím ke straně spolujezdce u našeho auta.

O pár minut později se nasoukáme do auta. Máma zařadí rychlost a odveze nás pryč od života, který jsem znala. Opřu si hlavu o chladné sklo okénka a sleduji, jak domy mých přátel pomalu ubíhají. Známé ulice Monumentu mi mizí před očima a střídají je benzínky a nákupní centra, která jsem se za poslední rok naučila nazpaměť. Odcházet je vždycky těžké, ale odejít bez jediného varování působí jako zrada.

„Kam vlastně jedeme?“ dožaduji se nakonec odpovědi a prolomím napjaté ticho, které zaplnilo auto.

Máma po mně střelí pohledem. Zářivý úsměv jí zvadne a obrátí pozornost zpět k silnici. Klouby na volantu jí zblednou ostrou, úzkostnou bělostí. Ticho se protahuje, husté a dusivé, než ze sebe ta slova nervózně vychrlí.

„Stěhujeme se do Ridgewoodu.“ Cukne sebou a nahrbí ramena. „Prosím, nezlob se.“

„Cože?“ zaječím v naprostém zděšení.

Žíly mi naplní ledová hrůza a zmrazí zbytky potu na mé kůži. Trhnu hlavou a zírám na její profil. Ridgewood je dvě hodiny cesty odtud. Dvě hodiny. Myslela jsem si, že se stěhujeme jen přes město, možná na sousední předměstí. V tichém zoufalství sleduji, jak známé hranice města Monument mizí ve zpětném zrcátku a nahrazuje je širá dálnice vedoucí do dvě hodiny vzdáleného města.

Než konečně vjedeme na příjezdovou cestu nového domu, moje špatná nálada se ustálí v trvalém zamračení. Ten dům je obrovský. Je to rozlehlé, několikapatrové sídlo, vedle kterého náš starý byt vypadá jako krabice od bot.

Vykládání je stejně úmorné jako balení. Než vyvláčím poslední těžkou krabici po dlouhém točitém schodišti nahoru, svaly mě pálí. Nohy mám těžké jako olovo.

„Potřebuju sprchu,“ oznámím prázdné chodbě a pustím krabici na podlahu místnosti, o které předpokládám, že je to moje nová ložnice.

Zoufale toužím po horké vodě, abych ze sebe smyla ten lepkavý puch potu a špínu z dlouhého dne, a tak vyjdu zpět na chodbu. Rozložení horního patra je naprosto neznámé, je to bludiště zavřených dveří a širokých chodeb. Pohybuji se prostorem poslepu, beru za kliky, dokud nenarazím na koupelnu.

Svlékám ze sebe vlhké, lepkavé oblečení a stoupám si pod sprchu. Otočím kohoutkem, dokud není voda vařící, a nechám proud bušit do mých bolavých ramen a zad. Moc to sice nesmyje podrážděnost ze stěhování, ale zmírňuje to fyzické pálení ve svalech.

Po umytí vylezu ze sprchy a pevně si kolem těla omotám nadýchaný ručník, jehož konec si zastrčím mezi prsa. Vlasy si vysuším menším ručníkem a nechám je v mokrých vlnách padat na záda. Když se otočím k odchodu, všimnu si spojovacích dveří na opačné straně koupelny.

Nezvladatelná zvědavost nade mnou vítězí. Moji noví nevlastní sourozenci jsou naprostou záhadou a pokušení zjistit, s kým to vlastně budu žít, je příliš silné na to, abych ho ignorovala.

Opatrně natáhnu ruku, sevřu prsty chladný kov kliky a zatlačením dveře otevřu.

Bosá vstoupím do ložnice jednoho z mých nových nevlastních bratrů. Na náctiletého kluka je ten prostor docela uklizený. Postel je narychlo ustlaná a z koše na prádlo v rohu se sype pár zapomenutých kousků oblečení. Ve vteřině, kdy překročím práh, zaútočí na mé smysly opojná, sytá kolínská. Je to hluboká, mužná vůně, směs cedru a něčeho ostrého a čistého, co se těžce vznáší ve vzduchu.

Postoupím dál do pokoje a bosá chodidla se mi boří do plyšového koberce. Stěny zdobí lesklé sportovní plakáty. U protější stěny stojí vysoká knihovna, jejíž police lemují blýskavé trofeje. Na výstavním podstavci vedle dokonale čisté helmy se nápadně vyjímá podepsaný míč na americký fotbal. Natáhnu ruku a nechám konečky prstů lehce přejet po texturované kůži míče, snažíc se poskládat si v hlavě obrázek kluka, který v tomhle pokoji spí.

Stáhnu ruku zpět a obrátím pozornost na noční stolek vedle postele. Můj zrak zachytí zarámovanou fotku, která stojí poblíž digitálního budíku.

Přistoupím blíž, vezmu rámeček do ruky a klesnu na okraj matrace. Pečlivě si prohlížím tvář té úchvatné tmavovlasé dívky, která se zářivě usmívá do objektivu. Její tmavé oči září životem a plná ústa se stáčí do širokého, dokonalého úsměvu, který odhaluje rovné bílé zuby. Její světlá, bezchybná pleť vytváří ostrý kontrast s tmavými rysy, díky čemuž vypadá nápadně a oslnivě. Je to jeho přítelkyně? Kamarádka? Sestra?

Než moje mysl stihne splétat další teorie, zdola se ozve náhlý hluk. Při hlubokém bouchnutí zavírajících se dveří mi srdce vyskočí až do krku.

V hrudi mi vystřelí panika. Rychle vstanu z postele a položím rámeček zpět na jeho přesné místo na nočním stolku. Na zlomek vteřiny se zastavím a naposledy se zhluboka nadechnu podmanivé vůně pokoje, než se rychle stáhnu do koupelny. S tichým cvaknutím za sebou zavřu spojovací dveře a opřu se o dřevo, čekajíc, až se mi zklidní zběsilý tep.

Dám se do pořádku ve svém vlastním pokoji. O půl hodiny později, oblečená do čistého oblečení a se znovunabytým klidem, vycházím na chodbu.

Následuji zvuk hlubokých hlasů rozléhajících se po schodišti. Sejdu schody a nechám se zvuky vést rozlehlým přízemím. Hlasy mě zavedou do zadní části domu, kde vstoupím do obrovské, nádherně navržené kuchyně. Pracovní desky jsou z hladkého mramoru, spotřebiče z nerezové oceli – naprostá kuchyň snů, o které vím, že pro mámu bude vaření v ní úplný ráj.

Poblíž kuchyňského ostrůvku stojí muž, hluboce zabraný do rozhovoru s mámou. Pozoruji ho ode dveří. Je vysoký, má široká ramena a na spáncích lehký nádech šedin. Mohu jen předpokládat, že tohle je Garrett.

„Vrátí se domů později,“ říká jí Garrett a jeho hlas zní jako hluboké, zvučné dunění. Natáhne ruku, ležérně jí obtočí paži kolem pasu a přitáhne si ji blíž. „Zrovna teď mají zápasy a různé mimoškolní aktivity. Večer se s nimi všemi seznámíš.“

Než stihnu ohlásit svou přítomnost, Garrett se nakloní. Máma zvedne bradu a on její rty zajme v polibku.

Jsem tímhle nečekaným projevem náklonnosti naprosto znechucená a dramaticky si zakryju oči rukama. Nechci mít absolutně nic společného se sledováním toho, jak se mí čerstvě sezdaní rodiče muchlují.

„Děti v místnosti!“ vypísknu nahlas a ohlásím tak svou přítomnost celé kuchyni.