Eden

Máma při zvuku mého hlasu sebou trhne a po krku se jí rozlije ruměnec, ale v mžiku se zase ovládne. Přejde ten rozlehlý prostor kuchyně mezi námi, konejšivě mi ovine paži kolem ramen a přitáhne si mě k sobě, aby mě oficiálně představila Garrettovi.

Garrett naším směrem udělá pár neuspěchaných kroků a utře si ruce do nejbližší utěrky. Pozoruji ho ze dveří a prohlížím si muže, který převrátil svět mojí mámy naruby. Nemůžu popřít, že je to přitažlivý starší muž. Má široká, pevná ramena, ostře řezanou čelist a stříbrný poprašek na spáncích, který mu dodává drsný, a přitom důstojný vzhled. Ale to, co mě opravdu upoutá, jsou jeho jasně modré oči. Právě teď se tyhle oči dívají na moji mámu s tak naprosto čistým, nefalšovaným zbožňováním, až mě na hrudi ostře píchne vina. Ona si tohle štěstí zaslouží, i když tohle náhlé stěhování přes celý stát obrátilo naruby můj poslední ročník na střední.

„Eden, zlato, to je Garrett,“ řekne máma a na tváři se jí roztáhne široký, zářivý úsměv. Přesune pohled zpátky na muže vedle sebe. „Garrette, moje dcera Eden.“

Narovnám záda, abych i přes svou dřívější špatnou náladu udělala slušný první dojem, a zdvořile mu nabídnu ruku. „Ráda vás poznávám, pane.“

V Garrettově hrudi se zvedne hluboký, dunivý zvuk, než se zasměje. Mou nataženou ruku bez zaváhání mine. Místo toho přistoupí blíž a vtáhne mě do vřelého, všeobjímajícího objetí. Voní po cedru a čerstvém vzduchu, což je uklidňující kombinace.

„V téhle rodině se objímáme,“ prohlásí vřele a pevně mi stiskne ramena, než mě pustí. Věnuje mi uvolněný, přívětivý úsměv. „A to ,pane‘ nechejme plavat. Možná jsem starší než tvoje máma, ale tak starý zase nejsem. Garrett úplně postačí.“

„Omlouvám se,“ zamumlám, stáhnu se a snažím se setřást ten neohrabaný přechod. Ta náklonnost je nečekaná, ale musím přiznat, že mě uklidnila. Přesto přešlápnu z nohy na nohu, cítím se stísněně a neklidně. Náročné, dlouhé stěhování z Monumentu v kombinaci s tím, že jsem byla celé dny zavřená v malém autě obklopená zalepenými krabicemi, mi pocuchalo nervy. V té masivní, dokonale čisté kuchyni je najednou trochu moc teplo.

„Nevadilo by vám dvěma, kdybych šla ven a trochu prozkoumala okolí?“ zeptám se a neurčitě mávnu rukou směrem k přední chodbě. „Když už je všechno vyložené, vážně bych docela potřebovala na čerstvý vzduch. Možná by bylo fajn seznámit se s okolím, než začne škola.“

Máma zaváhá a probudí se v ní ochranné instinkty. Otevře pusu a svraští obočí, pravděpodobně se chystá vyjmenovat tucet důvodů, proč je potulovat se za soumraku po neznámém městě špatný nápad.

Garrett ten nápad okamžitě podpoří a utne jakýkoli argument, který se v ní rodí. „Myslím, že je to fantastický nápad.“ Vrhne na mámu uklidňující pohled a znovu jí ovine paži kolem pasu. „Bude v pořádku. Nech ji, ať se rozhlédne.“

Sáhne do zadní kapsy džínů, vytáhne ošoupanou koženou peněženku a vyloví z ní několik nových bankovek. Podá mi hotovost, aby mi to pokrylo jízdu Uberem.

„Když už vyrážíš,“ řekne Garrett zamyšleným tónem, zatímco mi podává peníze, „měla by ses jít podívat na zápas středoškolského amerického fotbalu, co se hraje dneska večer. Stadion není daleko.“ Odmlčí se a poklepe si na bradu. „Tvoje máma se zmínila, že jsi na staré škole dělala roztleskávačku. Jít na ten zápas by mohl být dobrý způsob, jak zjistit, jací jsou tady studenti.“

„Dobře, to zní jako plán,“ souhlasím, protože se mi představa, že se dostanu z domu, upřímně líbí.

Poslechnu jeho rozumnou radu, vyjdu do chladného večerního vzduchu, objednám si Uber a zamířím přímo na stadion.

Krátká jízda mě provede srdcem Hawthornu. Město je ukázkové a okouzlující, s ulicemi lemovanými stromy a historickými cihlovými průčelími obchodů, ale žaludek se mi pořád svírá pořádnou dávkou úzkosti nové holky. Řidič mě vysadí kousek od hlavních bran, popřeje mi hezký večer a odjede. Chvíli stojím sama a nasávám místní atmosféru. Světla stadionu září proti temnící podzimní obloze jako oslnivý maják a vrhají přes chodník dlouhé stíny. Vzduch voní po pražených arašídech a suchém listí. U pokladny zaplatím vstupné, projdu zrezivělými kovovými turnikety a vystoupám po strmých betonových schodech tribuny.

Přehoupnu se přes nejvyšší schod a rozhlédnu se. Místo je k prasknutí narvané řvoucími fanoušky. Samotná hlasitost davu je ohromující a vibruje skrz studené kovové lavice pod mýma nohama. Protlačím se kolem skupinek teenagerů s pomalovanými obličeji a najdu si volné místo poblíž padesátiyardové čáry, které mi poskytuje dokonalý, ničím nerušený výhled na hřiště. Domácí tým – Vipers, agresivně oblečení do nápadných černo-žlutých dresů – právě útočí.

Téměř okamžitě poté, co si najdu místo, odkud můžu zápas sledovat, center rozehraje míč. Jistý hráč v zadním poli převezme přihrávku z ruky do ruky a vystřelí po hřišti. Pohybuje se se smrtící, plynulou ladností a bezchybně se vyhýbá úplně každému obránci, který mu stojí v cestě. Uhne linebackerovi, nataženou paží si odstaví safetyho a dál se nezadržitelně žene kupředu. Obrovský kluk ve stříbrno-modrém se mu vrhne po kotnících, ale hráč Vipers se s otočkou vyhne, zaboří kopačky do umělého trávníku a nechá obránce polykat prach. Přeběhne čáru do koncové zóny a skóruje velkolepý touchdown.

Stadion vybuchne v ohlušující jásot. Kapela spustí vítěznou melodii a roztleskávačky na atletické dráze se pustí do synchronizované sestavy.

Když střídá útočná řada, skórující hráč přiběhne na střídačku, plácne si s pár nabuzenými spoluhráči a sundá si helmu. Nakloním se dopředu a čtu tučná čísla na zádech jeho dresu: Vance #44.

Dojde k oranžovému barelu s vodou a zakloní hlavu. Na krku se mu leskne pot, zatímco hltá vodu z papírového kelímku, a ohryzek se mu s každým polknutím zhoupne. Zmačká kelímek v polstrované rukavici a odhodí ho stranou. Pak otočí hlavu směrem k narvaným tribunám.

Jeho pronikavé, jasně modré oči se na tu vzdálenost upřou přímo do mých.

Dech se mi zadrhne v krku. Dokonce i na vzdálenost několika řad mě intenzita jeho pohledu přimrazí na místě. Se svými tmavými, dokonale upravenými vlasy, které se mu kvůli potu mírně lepí na čelo, a ostře řezanou čelistí, která vypadá, jako by byla vytesaná z hrubého kamene, je nepopiratelně nádherný. Jeho atletická postava, zvýrazněná masivními ramenními chrániči a těsným dresem, vyzařuje magnetickou, nebezpečnou energii.

Jeho plné rty se pomalu stáhnou do sebevědomého, významného úšklebku. Udrží můj oční kontakt, aby se ujistil, že vím přesně, na koho se dívá, a věnuje mi úmyslné mrknutí, ze kterého tají kalhotky.

Žilami mi zaplaví náhlý nával horka, který zažehne intenzivní fyzickou přitažlivost. Ztěžka polknu, srdce mi o žebra bije v šíleném rytmu. Snažím se přesvědčit sama sebe, že se určitě dívá na někoho jiného za mnou. Rychle se ohlédnu přes rameno, ale je tam jen skupinka dohadujících se rodičů a pár nesoustředěných prváků, kteří hřišti nevěnují žádnou pozornost.

Když se podívám zpátky dolů na postranní čáru, Vance #44 se otočí a dloubne do spoluhráče stojícího vedle něj. Mžourám na dres toho druhého kluka a všimnu si stejných černo-žlutých barev. Přes široká ramena má natištěné úplně stejné příjmení, Vance.

Druhý kluk se nakloní a zblízka poslouchá, zatímco mu ten první něco šeptá do ucha. Pak se ten druhý otočí a přejede pohledem dav. Upře na mě úplně tytéž pronikavé modré oči a věnuje mi široký, zářivý úsměv, který se mu odráží až v očích.

Čelist mi div nespadne až na tribunu. Vypadají tak identicky, že bych vsadila cokoli na to, že jsou to dvojčata. Sdílejí stejné tmavé vlasy, stejné ostré, výrazné rysy a stejnou nenucenou aroganci, která vyzařuje z jejich těl.

To zjištění způsobí, že mým tělem projede čerstvá vlna očekávání. Přestože jsem dříve nevěnovala skutečným pravidlům hry přílišnou pozornost, najednou zjistím, že mě naprosto pohltila. Zbytek zápasu strávím uchvácená. Pokaždé, když dvojčata Vanceova nastoupí na hřiště, sleduji jejich pohyby s hladovou zvědavostí. Vipers dominují hřišti a fungují jako nemilosrdný stroj, zatímco soupeřící tým ze všech sil bojuje, aby udržel svou obrannou linii. Drtivé skládky, přesné přihrávky, výbušná rychlost – Vipers jsou nezastavitelní a nakonec si odnášejí výhru s drtivým skóre 43:18.

Během poločasové přestávky se mi podařilo zaslechnout pár děcek sedících o několik řad níž, jak nahlas drbou o týmové afterparty. Zmiňovaly táborák na konkrétní adrese a chlubily se, že se zúčastní polovina maturitního ročníku. Pomyslela jsem si, že vetřít se tam by byl dokonalý způsob, jak poznat lidi, se kterými budu od příštího týdne chodit do školy. Zároveň by to posloužilo jako prvotřídní příležitost narazit na bratry Vanceovy i mimo hřiště.

Nicméně, poté co zazní závěrečný hvizd a zápas skončí, se můj plán zhroutí.

Stadion se vyprazdňuje v chaotickém spěchu nadšených teenagerů a jásajících rodin. Neohrabaně postávám na spoře osvětleném parkovišti a sleduji skupinky přátel, jak se soukají do sedanů a zvednutých džípů, smějí se a z otevřených oken jim duní hudba. Motám se poblíž hlavního východu v naději, že zahlédnu známou tvář z tribuny a vyprosím si odvoz, ale dav prořídne mnohem rychleji, než jsem předpokládala. Vytáhnu telefon, abych si objednala další Uber, jen abych zjistila, že se ikonka v aplikaci donekonečna točí a hledá řidiče v rušném pozápasovém shonu. Nejsou k dispozici vůbec žádná auta.

Přejdu se sem a tam poblíž blikající pouliční lampy a čekám dalších dvacet minut. Nic se nezmění.

S těžkým povzdechem to vzdám, strčím si telefon do zadní kapsy a vydám se na dlouhou, osamělou cestu zpátky ke svému novému, neznámému domu.

Pozápasový adrenalin z mého těla pomalu vyprchává a nechává mě až přehnaně vnímat mé opuštěné okolí. Pouliční lampy jsou tady řídké a vrhají přes popraskaný asfalt dlouhé, děsivé stíny. Protože tu není pořádný chodník, jsem nucena držet se blízko okraje silnice. Překřížím si paže na hrudi a přitáhnu si bundu těsněji k tělu, abych odehnala kousavý chlad ve vzduchu. Vítr šustí v hustých korunách stromů lemujících ulici a zní to až příliš jako plíživé kroky. Moje tenisky šoupou o štěrkovou krajnici temné silnice a ten rytmický zvuk nijak nepřispívá k uklidnění mých rostoucích nervů. Čím dál od střední školy jdu, tím temnější ta klikatá silnice je. Domy jsou tu rozeseté daleko od sebe a světla na jejich verandách nabízejí v té rozlehlé tmě jen pramálo útěchy.

Ujdu tou temnou silnicí sotva jeden blok, když poklidný noční vzduch přímo za mnou protne hluboké, mocné dunění těžkého motoru.

Obrovský, zvednutý černý pick-up pomalu dojede až těsně vedle mě. Obří pneumatiky hlasitě křupou na sypké hlíně a záměrně a s přesností kopírují rychlost mé chůze. V hrudi mi vyletí tep, žilami mi projede náhlý záblesk strachu. Sevřu okraj bundy a v mysli se mi najednou jasně a hlasitě rozezní mámino varování na rozloučenou ohledně nošení pepřového spreje. Snažím se upírat pohled přímo před sebe a předstírám, že si toho impozantního vozidla, které sleduje mé kroky, nevšímám.

Tónované okénko spolujezdce se s tichým mechanickým zabručením stáhne dolů a odhalí temný interiér kabiny.

„Potřebuješ někam svézt?“ zeptá se hluboký mužský hlas.

V žaludku se mi okamžitě rozlétne intenzivní hejno motýlů. Jen ten samotný hlas mi vyšle mráz přímo po páteři – je sytý, sametový a protkaný nonšalantním sebevědomím. Zastavím se jako přimrazená, prsty podél těla se mi zkroutí do pevných pěstí a otočím se za hlasem.

Dech se mi v hrudi ztěžka zasekne.

Ze sedadla řidiče, slabě osvětleného měkkou září kontrolek na palubní desce, se na mě dívá jeden z bratrů Vanceových a na tváři má opět svůj arogantní úšklebek.