Tiberius seděl v pracovně dlouho o samotě.

Svíce pomalu dohořívaly, jejich knoty se prodlužovaly a černaly. Mihotavé plaménky vrhaly jeho stín na zeď a nechávaly ho tančit v proměnlivém světle. Zůstával bez hnutí, nehybný jako kamenná socha.

Teprve po chvíli, která se zdála trvat celé hodiny, konečně promluvil chraptivým, unaveným hlasem: „Jonasi.“

Jonas rychle otevřel dveře a vstoupil dovnitř. „V