Serena pootevřela těžké nemocniční dveře jen na škvírku a ztuhla uprostřed kroku.

Úzkou mezerou sledovala Lylu, jak Declanovi drží sklenici vody. Neobtěžoval se po sklenici natáhnout. Místo toho sklonil hlavu a pil přímo z její ruky. Intimita toho gesta zasáhla Serenu jako fyzický úder do žeber. Vypadali jako skutečná rodina.

Zmáčkla v ruce čerstvé rozvodové papíry, jejichž ostré hrany se jí zaryly do kůže. Prudkým zatlačením dveře dokořán rozrazila.

Bouchnutí dveří vyplašilo tichý pokoj. Leo, jehož malá tvář hořela jasnou, horečnatou červení, sebou v Declanově náručí trhl. Tříletý chlapec ze sebe vydal pronikavé zanaříkání a zabořil obličej hlouběji do Declanovy hrudi.

Declan trhl hlavou vzhůru. V jeho tmavých očích kmitlo překvapení, rychle vystřídané hlubokým, defenzivním zamračením. Nikdo nečekal, že by se tu mohla ukázat.

„Sereno,“ řekl Declan hlasem hlubokým a napjatým. „Co tady děláš? Leo právě konečně usnul.“

Serena stála zpříma, její tvář byla bezchybnou maskou z ledu. Mučivý zármutek z dnešního rána zmizel a ztvrdl v čirý odstup.

„Co je mi do toho?“ odsekla mrazivým tónem. „A co ty? Je to vůbec tvůj syn? Proč se tak moc staráš?“

Declan zatnul čelist. „Sereno!“ Jeho hlas nabral na ostrosti a odrážel se od strohých bílých zdí. „Je to nemocné dítě. Jestli ses přišla hádat, počkej, až se vrátím domů. Teď ho neruš.“

Serena cítila, jak jí v krku bublá hořký smích. Byla tam, aby mu předala rozvodové papíry. I v případě normální návštěvy by měla jako Leova vyvdaná teta plné právo v tomto pokoji stát. Přesto bylo jeho prvním instinktem jednat s ní jako se zlomyslným vetřelcem. Předpokládal, že přišla jen ztropit scénu.

Probrala se z přetrvávajícího omámení. Vešla úplně do pokoje, zamířila přímo k okraji postele a strčila silný stoh papírů směrem k němu.

„Podepiš to,“ nařídila Serena hlasem zbaveným veškeré vřelosti. „Čím dřív to uděláš, tím dřív to všechno budeme mít za sebou.“

Declan zíral na tučná slova vytištěná na vrchní stránce. Oči mu zchladly. Díval se na ni, jako by přišla o rozum.

Než stihl promluvit, přistoupila k nim Lyla. Lomila rukama, tvář jako obraz nevinného zoufalství.

„Reno,“ řekla Lyla tiše a věnovala jí jemný, prosebný úsměv. „Možná je to celé jen nedorozumění. Declan přijel jen kvůli Leovi. Už je mu lépe. Proč nejdete oba domů?“

Lyla se naklonila nad postel a přiblížila obličej k nemocnému chlapci. „Leo, pojď k mamince,“ přemlouvala ho sladkým šepotem. „Dex musí jít teď domů a odpočinout si.“

Leo se zachvěl. Kvůli přetrvávající horečce vypadal křehce a ztrhaně. Pevně sevřel své malé prsty do látky Declanova límce. Zavrtěl hlavou a odmítal se muže pustit.

„Dexi, chci, abys tu byl se mnou,“ plakal Leo chraplavým a zlomeným hlasem. „Prosím, neodcházej...“

Lylina tvář se změnila v ustarané zamračení. Její tón o zlomek zvážněl. „Leo, buď hodný chlapec, pojď sem.“

Declan ochranitelsky ovinul paže kolem plačícího chlapce. Na Lylu se ani nepodíval. Jeho pohled zůstal přimrazený na manželce.

„Dobře, zůstanu s ním,“ prohlásil Declan. Zpevnil sevření dítěte. „Vidíš sama, jak trpí, Sereno. Nemůžeš být trochu rozumnější?“

Serena opětovala jeho pohled. Hrudí jí projela ostrá, štěpící bolest, ale odmítla ji dát najevo. Rozdrtila zranitelné části své duše a pohřbila své krvácející srdce pod tlusté vrstvy ledu. Vybral si je. Zase. Přímo do očí se rozhodl utěšovat plačícího chlapce a jeho matku, místo aby se zabýval požadavky své vlastní ženy.

Sereně unikl ze rtů pohrdavý, sarkastický smích. Ten zvuk visel suše a dutě v dusném nemocničním pokoji.

„Dokážeš být rozumný ty?“ oplatila mu. Kývla k dokumentům ve své ruce. „Podepiš ty papíry... nebo...“

Udělala uvážený krok blíž k posteli. Zadívala se chvějícímu se chlapci do očí. Naklonila se a nechala svá slova obalit hrozivým, temným podtónem.

„Přijde si pro tebe zlý vlk, chlapečku.“

Leo už tak byl křehký a vyčerpaný. Krutá výhrůžka ho zasáhla jako fyzický úder. Oči se mu rozšířily naprostou hrůzou. Chtěl začít kvílet, ale strach ze „zlého vlka“ mu zadusil hlas. Místo hlasitého vzlykání mu ze rtů unikalo tiché, třesoucí se popotahování. Po červených tvářích mu stékaly slzy, kvůli kterým vypadal naprosto žalostně.

Declanova tvář potemněla jako bouřkový mrak. Z jeho napjatých ramen vyzařovala zuřivost.

„Sereno, to myslíš vážně?“ zavrčel a jeho hlas vibroval hněvem. „Vozíš se po dítěti?“

Serena necukla. Její výraz zůstal prázdný, pevná zeď chladného odstupu. Strčila mu papíry blíž k hrudi.

„Podepiš to.“ Její pohled doručil tiché poselství hlasitě a jasně. Žádný podpis, žádný klid pro jeho drahocenného Lea.

Sledovala Declanovy zuřivé oči. *Je tak zoufalý, aby je ochránil, že?* pomyslela si hořce. *Dobrá, stáhnu se. Beze mě, aniž bych mu překážela v cestě, si může dělat, co chce. Třeba se k nim i tulit a spát s nimi ve stejné posteli? Je mi to už úplně jedno.*

Napětí na pokoji zhoustlo do bodu k zalknutí. Declan se na ni mračil, čelist zatnutou jako z kamene. Leo tiše kňoural přitisknutý k jeho košili. Lyla stála zkoprněle opodál, vypadala zmateně a provinile a kousala si spodní ret.

Serena sklopila zrak k luxusním hodinkám na svém zápěstí. Vteřinová ručička odtikávala, vytrvale a lhostejně.

Znovu vzhlédla k manželovi. Do tíživého ticha vhodila svou poslední, výsměšnou výzvu a její tón byl smrtící.

„Je pozdě. Musím si jít odpočinout,“ řekla Serena. „Declane, jestli jsi opravdový chlap, podepíšeš to.“