Dantově mysli vybuchla bomba. Jeho zrychlené srdce bušilo do žeber v chaotickém rytmu. Při pohledu dolů na tu divokou holčičku v mírně vybledlých růžových princeznovských šatech mu hruď sevřela ohromující touha. Chtěl padnout na kolena přímo tam na ten špinavý beton, vtáhnout svou krásnou dceru do náruče a zasypat její tváře polibky. Potlačil tu intenzivní vlnu vzrušení, zhluboka, uklidňujícím způsobem se nadechl a dřepl si do úrovně jejích očí.

"Hej, pane Úchyle, na něco jsem se tě ptala." Holčička vyšpulila spodní ret a s neskrývaným podezřením si prohlížela jeho vysokou, impozantní postavu. "Jsi tu taky proto, abys otravoval moji maminku? Protože tě zmlátím! Myslím to vážně, ty zloduchu!"

Dante si promnul široké dlaně a zjemnil svůj bojem zocelený hlas do toho nejlaskavějšího tónu, jakého byl schopen. "Nejsem zlý člověk, maličká. Jsi moc hezká holčička. Když ti dám nějakou sladkou bonboniéru, řekneš mi, jak se jmenuješ a kolik ti je let?"

Holčička si ruce opřela v bok ještě pevněji a dramaticky, přehnaně si odfrkla. "Jsi tak dětinský, pane Úchyle." Protočila svýma jasnýma očima. "Ten trik je pro dvouletá mimina. Mně už jsou čtyři roky. Jsem moc chytrá na to, abych na to naletěla!"

Z Dantovy hrudi vybublal hřejivý, sytý smích, který uvolnil napětí v jeho širokých ramenou. Natáhl ruku a láskyplně ji poplácal po vršku jejích rozcuchaných culíků. "Máš pravdu. Maya je ta nejchytřejší holčička ze všech."

Maya náhlou hrdostí vypnula hruď. "Jasně že jsem. Jsem nejchytřejší dítě v celé školce." Odmlčela se a na jejím malém čelíčku se objevily vrásky, když jí to došlo. "Počkat. Jak víš, jak se jmenuju?"

Dante se jemně usmál a jeho tmavé oči se o zlomek zúžily. "Mayo, zmínila jsi, že zlí lidé šikanují tebe a tvou maminku. Je to pravda?"

"Mhm!" Maya zuřivě přikyvovala hlavou a culíky jí poskakovaly na ramenou. "Dneska přišel zlý strýc. Pořád šikanuje maminku. Pokaždé, když přijde na návštěvu, maminka se schová do kouta a hrozně dlouho brečí. Nenávidím ho." V jejích velkých, jasných očích se zalily slzy a hrozily, že přetečou přes její zčervenalé tváře. Zvedla své drobné pěstičky a zamávala jimi ve vzduchu. "Přála bych si, abych vyrostla super rychle! Pak bych ho mohla praštit a chránit maminku!"

Dantovým břichem projela hořká bolest. Tahle sladká malá holčička nesla na svůj věk příliš těžké břemeno.

Třísk!

Zevnitř pokoje 102 se ozval ohlušující, tříštivý rachot následovaný tlumeným zvukem drsného mužského hlasu.

Z Mayiny tváře vyprchala barva. Její statečnou fasádu nahradila čirá hrůza. Vrhla se kupředu, schovala se za Dantovy široké nohy a chytila se látky jeho tmavých kalhot. "Ten strýc zase bije maminku," zakňourala a její drobné tělíčko se třáslo o jeho lýtka. "Bojím se."

V Dantově hrudi propukla vražedná zuřivost, která spálila tu mírnou vřelost z předchozí chvíle. Krev mu ztuhla v žilách. Věděl, že rodina Caldwellových před pěti lety krutě Elenu vydědila a vyhodila ji, aby se sama protloukala v nehostinných ulicích. To samo o sobě byl neodpustitelný hřích. Ale vystopovat ji a trápit ji v jejím vlastním domě? Překročili hranici, kterou lze zaplatit pouze krví.

Podíval se dolů na třesoucí se dítě, které se k němu tisklo. Natáhl k ní širokou, mozolnatou dlaň. "To bude dobré, Mayo. Jsem tu já," řekl a jeho hlas zněl jako klidné dunění neochvějné jistoty. "Pojďme chránit maminku a společně odehnat zloduchy. Co ty na to?"

Maya popotáhla, podívala se na jeho velkou ruku a pak přikývla. "Dobře."

Její drobné prstíky se ovinuly kolem těch jeho. Tento prostý dotek vyslal do jeho samého nitra šok obrovské síly. V jejích žilách proudila jeho krev. Byla to jeho krev a maso. Snesla se na něj mrazivá, smrtící zuřivost, namířená přímo na násilníky za těmi dřevěnými dveřmi.

Uvnitř stísněného, tlumeně osvětleného bytu situace dospěla k bodu zlomu.

"Dereku Caldwelle, zašel jsi už příliš daleko!" křičela Elena Caldwellová. Popadla ze stolu těžký keramický hrnek a mrštila jím přes obývací pokoj. Rozbil se o popraskanou omítkovou zeď a ostré úlomky se snesly na odřená prkna podlahy. Její nádherná tvář zrudla intenzivním rozhořčením, v očích se jí shromažďovaly slzy naprosté frustrace.

Stála vzdorně, hruď se jí dmula, když zírala na vetřelce. "Mám se prostě jen znovu vdát? Spát s cizím chlapem? Kdo si myslíš, že jsem? Já, Elena Caldwellová, bych radši zemřela, než abych udělala něco tak opovrženíhodného!"

Zrovna dnes ráno dostala zprávu od rodiny Caldwellových. Pět dlouhých let mučivého ticha, pět let zacházení s ní jako s nemocným toulavým psem, a nakonec se ozvali. Tvrdili, že jí chtějí dát druhou šanci na návrat domů. Na krátkou, pošetilou chvíli si myslela, že si její rodina vzpomněla, že krev není voda. Myslela si, že jim chyběla.

Místo toho dorazili s groteskním požadavkem. Dívali se na ni jen jako na levné zboží. Caldwellové chtěli vyměnit její tělo nejstaršímu synovi rodiny Rothových, aby zajistili stomilionový kontrakt.

Derek Caldwell ležérně rozvalený na její pohovce z bazaru si s povýšeným úšklebkem prohlížel své pěstěné nehty. Ani sebou necukl, když se hrnek rozbil. "Nestav se na piedestal, sestřenko," odfrkl si. "Mám ti připomínat, proč žiješ v téhle díře? Porodila jsi bastarda. Zatáhla jsi naše prestižní rodinné jméno do bláta."

Derek vstal a s naprostým hnusem přejel pohledem její obnošené oblečení. "Děvka, která ani nedokáže najít otce svýho parchanta, mě tu bude poučovat o důstojnosti? Nenech mě vysmát. Skupina Roth Group je masivní impérium. Mladý pán Roth je elita mezi elitami. Měla bys líbat zem, po které chodí, jen za to, že se vůbec podívá tvým směrem."

Elena zavrtěla hlavou a nehty se jí zaryly do dlaní, až jí kůže téměř praskla. "Neudělám to. Nenechám vás, abyste mě prodali!"

"O to malý břemeno, co za sebou taháš, se vůbec nezajímá," pokračoval Derek a z jeho tónu odkapávala blahosklonnost. "Nabízí ti lístek zpátky do vysoké společnosti. Budeš zase nejstarší dcerou rodiny Caldwellových. Musela jsi v minulým životě zachránit celej národ, abys měla takový štěstí."

Derek udělal krok blíž a v očích mu zablýskl krutý výsměch. "Mít na sebe házený prachy vteřinu potom, co se svlíkneš a roztáhneš nohy... Máš vůbec představu, kolik ženských by vraždilo za takovou šanci? Děláme ti obrovskou laskavost. Přestaň se chovat jako nevděčná mrcha!"

"Vypadni!" Elena namířila třesoucím se prstem ke dveřím a po bledých tvářích jí stékaly horké slzy. "Vezmi si svý gorily a vypadni z mýho domu! Radši bych umřela ve stoce, než si ho vzala pro váš prospěch!"

Derekův samolibý úšklebek zmizel a nahradil ho chladný, jedovatý pohled. "Myslíš si, že máš na výběr? Odkdy máš slovo v rodinných obchodech?" Mávl rukou k obrovitým mužům stojícím poblíž vchodu. "Svažte ji. Hned si ji bereme."

"Ne! Nepřibližujte se ke mně!" Elena couvala, dokud páteří nenarazila na okraj levného konferenčního stolku. Byla štíhlá žena. Nebylo možné, aby se ubránila profesionálním bodyguardům. Pohltilo ji zoufalství. Její ruka vystřelila dozadu a prsty se obemkly kolem držadla těžké ocelové konvice ležící na stole.

Bez rozmýšlení švihla rukou vpřed a hodila konvici přímo na Dereka.

Víčko ve vzduchu odskočilo. Z kovové nádoby vytryskla vroucí voda a šplíchla přímo na Derekovu tvář a krk.

"Áááá!" vyjekl Derek v čiré agónii. Zapotácel se dozadu a ruce mu vyletěly k puchýřující kůži. Pálící tekutina sežehla jeho maso, až kvílel jako podřezané zvíře. "Ty psychopatická děvko! Zabiju tě!"

Slepý bolestí a vztekem se Derek vrhl vpřed. Zvedl pravou paži do zlomyslného, širokého oblouku a namířil těžkou facku přímo na Eleninu krásnou tvář. Brutální síla za tím rozmachem slibovala zlomené kosti a trvalé zohavení.

Elena zalapala po dechu. Přitlačená ke stolu neměla kam utéct. V naprostém zoufalství pevně zavřela oči, připravila se na zničující náraz a bála se o svůj vlastní život.

Bum!

Bytovými zdmi otřásla ohlušující exploze štípajícího se dřeva. Pevné vchodové dveře vyletěly z pantů, vyražené jediným, zničujícím kopancem.

Dante napochodoval do místnosti rychlými, predátorskými kroky. Přešel stísněný obývací prostor v rozmazané šmouze pohybu. Přesně ve chvíli, kdy měla Derekova ruka udeřit Eleninu tvář, Dante natáhl ruku a zachytil klesající paži.

Jeho velké prsty se sevřely kolem Derekova zápěstí ve svěráku podobném stisku.

Derek zalapal po dechu a oči mu vylezly z důlků, když jeho kosti sevřel nepředstavitelný, drtivý tlak. Pokusil se paži vytrhnout zpět, ale bylo to jako tahat proti pevnému ocelovému trámu. "K-kdo sakra jsi?" dožadoval se Derek skrz zatnuté zuby a jeho popálená tvář se zkřivila novou bolestí.

Bodyguardi zamrzli na místě a v šoku zírali na tyčícího se, hrozivého vetřelce, který právě zdecimoval vyztužené dveře.

Dante ignoroval Derekovu otázku. Nepodíval se na bodyguardy. Nepodíval se ani na Derekovu zuřivou tvář. Místo toho Dante chladně zíral na zajatou končetinu, kterou pevně svíral ve svém stisku.

"Tahle tvá ruka," prohlásil Dante a jeho hlas byl tichý, mrazivý šepot, který jako by vysál teplo z místnosti. "Je zlá. Nelíbí se mi."

"Co to tu blábolíš za šílený nesmysly?!" prskl Derek a navzdory pálivé bolesti v obličeji a zápěstí se mu vrátila arogance. "Okamžitě mě pusť, nebo přísahám, že tě—"

Křup!

"Áááááá!"