Studený pot stékal po zbité tváři Silase Crofta a v uších mu odzvánělo tikání mechanického budíku. Tento neblaze proslulý zločinecký boss klečel na plyšovém koberci své vlastní opulentní kanceláře a okoušel skutečný strach, jaký nezažil už více než dvacet let. Po celá desetiletí vládl rozsáhlým nelegálním sdružením v Riverdalu železnou pěstí, drtil rivaly a umlčoval každého, kdo se odvážil proti němu promluvit. Byl to vrcholový predátor, který vzbuzoval hrůzu v každém, s kým se setkal, muž, jehož pouhé jméno budilo respekt a děs. Nyní, když hleděl do smrtící, kouřící hlavně zbraně Jaxona Reeda, se mu ten mrazivý děs pevně svíral v žaludku.

Tito dva mladí vetřelci byli smrtící, zcela jiný druh nebezpečí. Nakráčeli přímo do jeho pevnosti a zneškodnili jeho nejlepší ranaře.

Silas polkl kovovou pachuť krve a přinutil se k chladnému, vyrovnanému výrazu. Potřeboval získat kontrolu dříve, než se mu situace vymkne z rukou ještě víc.

"Kdo jste?" zeptal se opatrně, jeho hlas byl drsný, ale uvážlivý. "Pokud jste sem přišli kvůli penězům nebo území, můžeme si o tom promluvit. Řekněte si cenu. Mám dost obojího. Ani jednoho z vás jsem neurazil."

Dante Thorne tuto prosbu ignoroval. Otočil se ke klečícímu mafiánskému bossovi zády a pomalu dokráčel k masivnímu zářícímu akváriu zabudovanému do stěny kanceláře. Modré světlo vrhalo přes místnost dlouhé, zlověstné stíny a osvětlovalo Danteho ostrý profil. Nečinně zíral na exotické ryby klouzající umělým korálem.

"Jmenuji se Dante Thorne," představil se tiše a jeho tón ostře a zlověstně kontrastoval s ohlušující střelbou před několika okamžiky. "Máte pravdu. Neurazil jste mě přímo. Ale urazil jste mé milované."

Silasova mysl běžela na plné obrátky, mozkové závity mu skřípaly, když ve své rozsáhlé paměti plné obětí, dlužníků a rivalů hledal jméno Thorne. Nic ho nenapadalo.

"Před deseti lety," pokračoval Dante metodickým a neuspěchaným tónem. "Jste chtěl jeden konkrétní pozemek. Patřil veteránovi ve výslužbě, který ho odmítl prodat. Stejně jste se ho zmocnil. Nechal jste mu svými muži zlomit nohu, hodit ho do smrdutého příkopu a nechal jste ho tam zemřít."

Dante se odvrátil od skla. Okolní světlo se mu odrazilo v očích, takže vypadaly jako dva střípky ledu. Jeho hlas klesl na absolutní nulu. "Ten veterán je můj adoptivní otec."

Dílky skládačky do sebe zapadly a Silasovi to došlo. Mrazivý děs, který mu paralyzoval srdce, se v mžiku vypařil. Napjaté rysy strachu na jeho tváři se při zpracování tohoto odhalení proměnily v zuřivý, ošklivý úšklebek.

"Už si vzpomínám!" zvolal Silas hlasitě a vydal ze sebe drsný, štěkavý smích, který se posměšně rozléhal tichou místností. "Tak to jsi ty! Nejsi nic víc než adoptivní syn toho starého parchanta, Arthura Mercera."

Zvedl se z kolen, oprášil si prach ze svých na míru ušitých kalhot a ignoroval Jaxonovu namířenou zbraň. Jeho předchozí panika zmizela beze stopy. Předpokládal, že Dante je špičkový zabiják poslaný hrozivým konkurenčním syndikátem, nebo potomek nějaké nedotknutelné politické dynastie. Ale tohle? Tohle byl jenom kluk Arthura Mercera. Nula. Horkokrevný, zchudlý armádní veterán vyzbrojený zbytečnou zbraní a s nulovým politickým zázemím.

Silas si palcem setřel krev z úst. Jeho obvyklá panovačná arogance se vrátila v plné síle a hruď se mu nadmula, když se na Danta podíval spatra.

"Slyšel jsem, že tě ten stařec poslal do armády," posmíval se Silas a rty se mu zkroutily do krutého úšklebku. "Myslel jsem, že jsi možná vyrostl v někoho hrozivého, někoho dost bezohledného na to, aby se mi mohl skutečně postavit. Místo toho jsi jen pošetilý spratek."

Udělal sebevědomý krok vpřed a ušklíbl se na tmavou hlaveň zbraně. "Dej na mou radu, spratku. Schovej tu hračku a okamžitě odejdi z mé kanceláře. Nech tu jednu svou nohu jako kompenzaci za tenhle nepořádek a já ti slibuji, že se k tomuto vniknutí postavím tak, jako by se nikdy nestalo."

Silasovy oči se zlomyslně zúžily. Naklonil se dopředu a ztišil hlas do hrubé, jedovaté hrozby. "V opačném případě mohu jediným rozkazem zaručit, že ty a celá rodina Mercerových se nedožijete zítřejšího svítání."

"Bojíš se smrti?" zeptal se Dante nenuceně a naklonil hlavu, jako by se ptal na počasí.

Jaxon se okamžitě pohnul. Vstoupil do Silasova osobního prostoru a namířil zbraň přímo doprostřed čela zločineckého bosse. Horký kov se vznášel milimetry od jeho kůže a nesl s sebou zápach spáleného střelného prachu.

Silas se hlasitě ušklíbl, bezprostřední hrozbou nezaskočen. "Samozřejmě že se bojím. Ale ty? Ty prostě nemáš odvahu zmáčknout spoušť."

Široce rozpřáhl ruce a ukázal na rozlehlé impérium za svými mahagonovými dveřmi. "Tak do toho. Zastřel mě. Právě teď je to pro tebe snadné. Ale pamatuj si tohle. Mám tři tisíce loajálních podřízených, kteří v současné době okupují tuto budovu a okolní ulice. Mám hluboké, neproniknutelné vazby jak na zákonné autority, tak na temné podsvětí této provincie. Zabij mě a podepíšeš si svůj vlastní rozsudek smrti."

Silas se rozesmál, posmívaje se Danteho lehkomyslnému, špatně naplánovanému pokusu o pomstu. "Na tomto světě je k pomstě potřeba mnohem víc než jen jedna zbraň a naivní ambice. Myslíš si, že tvůj spravedlivý hněv z tebe dělá boha?"

Namířil tlustý, upravený prst na Dantovu hruď a oči mu lezly z důlků manickou nadřazeností. "Jsi bezmocný. Před deseti lety jsem toho starce zničil. Vzal jsem mu živobytí a roztříštil mu kosti. A co s tím můžeš dělat ty? Nic. Můžeš to jen vydržet. Musíš zadržet slzy a tiše trpět. Ten obrovský rozdíl v autoritě je to, co odděluje pouliční chátru od těch se skutečnou mocí."

Když přeživší gauneři v místnosti slyšeli, jak jejich boss prosazuje svou dominanci, získali zpět svou odvahu. Zvedli se z podlahy, svírali si krvácející rány a začali na Jaxona a Danta chrlit zlomyslné urážky a slibovat brutální odplatu.

Jaxon svraštil obočí. Svaly na čelisti mu cukaly. Prst se mu na spoušti zachvěl, svrběl ho, aby to arogantní žvanění jednou provždy ukončil a rozprskl Silasův mozek po mahagonovém stole.

Dante zvedl ruku a jemným, plynulým gestem Jaxona zastavil. Jen se s mírným, posměšným pobavením podíval na krvácejícího, chvástajícího se zločineckého bosse.

"Jsi si opravdu tak jistý svou mocí?" zeptal se Dante s tónem propleteným temným, tichým humorem.

Silas na to odpověděl jen pohrdavým, povýšeným úsměvem. Usnul na vavřínech svého miliardového bohatství a nedotknutelného provinčního politického zázemí. Jak tam tak stál, obklopen svými zotavujícími se muži, připadal si jako ten nejnadřazenější člověk na celém světě. Nedotknutelný král pohlížející spatra na bezvýznamnou pouliční chátru.

"Je skvělé, že to tak cítíš," prohodil Dante líně, ustoupil zpět do středu místnosti a prohlížel si své bezvadné manžety.

Zkontroloval mechanické hodiny ležící vedle Silasových krvavých otisků rukou na stole. "Zbývají ti přesně dvě minuty."

Dantovy oči zčernaly a nabyly dravého výrazu, upírajíce se na Silase s neúprosným, děsivým pohledem, který ze zločineckého bosse strhl zbývající pozlátko drzosti. "Udělej, co můžeš. Využij svých rozsáhlých kontaktů. Naplno využij svou domnělou autoritu a veškerou tu moc, o které jsi právě kázal."

Kývl směrem k těžkému černému telefonu ležícímu na stole. "Uvidíme, kdo tě vlastně může zachránit. Pokud tě někdo může zachránit, budeš žít. Pokud ne... zemřeš."