Pohled: Lydia

Pořád jsem nemohla zapomenout na tu osudnou noc, kdy na naše dveře poprvé zaklepala zkáza a obrátila můj život vzhůru nohama.

To odpoledne jsem byla tak upřímně šťastná. Kráčela jsem po popraskaném chodníku v naší čtvrti a k hrudi tiskla svůj nově vytištěný diplom z účetnictví. Celá jsem se chvěla naivním, nakažlivým nadšením, že konečně vstoupím do korporátního světa. Chtěla jsem se učit, stoupat po kariérním žebříčku a vybudovat pro nás zajištěnou budoucnost. Vběhla jsem do našeho malého, stísněného domova, zoufale toužíc sdílet tu úžasnou zprávu s otcem. Nikdy jsem nevěděla, zda mé úspěchy přivítá s úsměvem, nebo s netečným pohledem. Od tragické smrti mé matky před pěti lety z něj zbyla jen zlomená troska, získaná v hlubokém, dusivém žalu. Snažila jsem se dělat cokoli, abych mu byla oporou. Vařila jsem mu, naslouchala jeho tichému truchlení a pevně odmítala ho opustit. Nesobecky mě adoptoval, když jsem byla jen odložené dítě, které potřebovalo rodinu. Vděčila jsem mu za samotnou svou existenci. Jak bych se mohla otočit zády k muži, který mi dal domov?

Opustila jsem celý svůj dosavadní život a přestěhovala nás do Itálie v naději, že drastická změna prostředí vyléčí jeho zlomenou duši. Sledovala jsem, jak v našem starém městě jeho zdraví den ode dne chřadne, a myslela jsem si, že nový začátek ho zachrání. Zorientovat se v cizí zemi a vyžít s našimi chudými financemi bylo pro studentku těžké břemeno, ale jeho vzdálení bratranci v Itálii nám pomohli se usadit. Kdybych věděla, co nás zde čeká, raději bych naše pasy spálila, než abych překročila hranice.

Místo radostné oslavy mé graduace jsem však po příchodu do obývacího pokoje našla otce, jak se celý třese na naší opotřebované, levné pohovce. Z popelavé tváře mu stékal pot a smáčel mu límec vybledlé košile. Oči měl dokořán upřené v čirém, živočišném děsu.

„Tati, co se stalo?“ zeptala jsem se a upustila tašku. Moje dřívější štěstí se při pohledu na jeho hysterický stav okamžitě rozplynulo.

„Lydie, musíš odejít,“ naléhal náhle a hlas se mu lámal čistou panikou. „Odejdi z tohoto domu. Jdi někam, kamkoli! A nevracej se.“

Srdce se mi při jeho varování sevřelo. Na krátkou, mučivou vteřinu jsem si pomyslela, že mě vyhazuje. „Tati, ty už mě nemáš rád?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem.

Podíval se na mě s hlubokým, srdcervoucím smutkem. „Ne, zlato. Miluji tě. Miluji tě víc než vlastní život. Ale právě teď mám obrovský problém. Nemohu tě vystavit nebezpečí. Odejdi, Lydie. Uteč.“

Měla jsem ho poslechnout. Měla jsem se otočit a utíkat tak daleko, kam by mě nohy donesly. Zůstává to největší chybou mého mizerného života.

„Ne, tati, neopustím tě,“ trvala jsem na svém a postoupila dál do místnosti. „Jak můžu utéct, když jsi v nesnázích? Vypadáš vyděšeně. Co se děje?“

Než však moje mysl stihla jeho zběsilá varování vůbec zpracovat nebo než mi to mohl vysvětlit, domovní dveře se rozletěly. Laciné dřevo narazilo do zdi a rám se roztříštil. Do našeho malého obývacího pokoje vtrhli čtyři hroziví hromotlouci s širokými rameny. Zaplnili celý prostor a zablokovali jediný východ.

„Gideone, je tady,“ zavrčel jeden z těch obrovských mužů a ukázal tlustým prstem na mého otce.

Rozbitými dveřmi ležérně prošel další muž, jako by mu ten dům patřil. Byl to vysoký, štíhlý muž s černými vlasy po ramena a ostrými, nebezpečnými rysy. Vyzařovala z něj tichá, smrtící autorita.

Můj otec padl na kolena a krčil se na vybledlém koberci. Vypadal tak malý a ubohý.

„Neměl jsi utíkat, Fletchere. Fakt jsi to podělal,“ posmíval se Gideon chladným hlasem, zbaveným jakéhokoli milosrdenství.

„Gideone, prosím,“ žadonil můj otec a spínal roztřesené ruce k sobě. „Potřebuji jen pár dní. Splatím vám to. Přísahám.“

Stála jsem nehybně u chodby a sledovala noční můru, která se odehrávala v mém obývacím pokoji.

Gideon se jen ušklíbl a protočil své tmavé oči. „Smůla, chlape. Šéf nám nařídil, abychom se o tebe postarali. Teď už tě nikdo nezachrání. Musím tě zabít.“

„S dovolením,“ vydechla jsem a vzduch mi prudce unikl z plic. Srdce mi bušilo do žeber jako uvězněný pták. „Kdo jste a proč takhle vyhrožujete mému otci?“

Gideon se odmlčel. Pomalu otočil hlavu a podíval se na mě, jako by si mé třesoucí se přítomnosti v rohu místnosti teprve teď všiml. Pozvedl tlusté černé obočí, jeho pohled spočinul na mé tváři a těle, než konečně promluvil.

„Miláčku, tvůj otec si ode mě půjčil peníze a nemá se k tomu, aby je vrátil,“ prohlásil Gideon ledabyle, jako by mluvil o počasí. „A proto jsem tady, abych ho zabil.“

Spolkla jsem knedlík strachu v krku. Když jsem si bláhově a naivně myslela, že s monstrem dokážu rozumně promluvit, vykročila jsem kupředu. „Můžeme si o tom prosím promluvit rozumně? Prosím.“

Gideon ze sebe vydal otrávené, drsné zasténání. „Sedni si,“ vyštěkl. Trhla jsem sebou a zaváhala. „Nestydíš se, sedni si. Je to tvůj dům.“

Jeho muži propukli v hlasitý, posměšný smích. Ten zvuk mi rval uši. Pomalu jsem se sesunula na polštáře vedle svého vyděšeného otce, ruce se mi třásly v klíně.

„Kolik peněz si od vás vzal?“ zeptala jsem se a napřímila ramena. „Můžu vám to splatit.“

Našimi olupujícími se stěnami otřásla další vlna krutého smíchu. Sám Gideon se temně zasmál a přistoupil blíž, až se nade mnou tyčil.

„Děvčátko, i kdybys prodala to své krásné tělo, tuhle půjčku nesplatíš,“ ušklíbl se Gideon a jediným pohledem mě zbavil důstojnosti. „Tvůj otec to strašně podělal. Vzal si peníze s desetiprocentním úrokem a právě teď mi dluží jeden milion.“

V čirém děsu mi poklesla čelist. To číslo mi znělo v hlavě. Jeden milion dolarů.

Prudce jsem otočila hlavu k otci, oči mě pálily neprolitými slzami. „Tati? Proč potřebuješ tolik peněz? Co jsi s nimi udělal?“ naléhala jsem v naprosté nevíře.

Nedokázal se mi ani podívat do očí. Zíral na své třesoucí se ruce a nevydal ze sebe nic než provinilé, tiché vzlykání.

„Hrál hazard a bral drogy,“ přispěl Gideon ochotně a zkřížil si paže na hrudi. „Vypadá to, že jsi nevěděla, že tvůj otec je troska. Je to těžký narkoman.“

Drtivá, zničující pravda se přese mě přelila jako kyselina. Můj truchlící otec, muž, kterého jsem se roky snažila zachránit, nesobecky promrhal mafiánské peníze na nelegální sázky a jehly. „Tati, proč?“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. Chtěla jsem na něj křičet kvůli jeho zradě, ale základní přežití mělo před mým zlomeným srdcem přednost.

„Omlouvám se,“ zamumlal otec do koberce.

V zoufalé snaze zachránit nám život jsem se znovu podívala na nájemného vraha. „Prosím, pane, dejte mi nějaký čas. Určitě vám to splatím.“

Gideon na mě zíral plochým, mrtvým pohledem. „To nedokážeš.“

„Stejně tím, že nás zabijete, nic nezískáte,“ argumentovala jsem a jako důkaz své hodnoty uváděla svůj čerstvý účetnický diplom. „Proč nám nedáte šanci? Právě jsem dokončila studia. Brzy nastoupím do korporátní práce. Penězům rozumím. Prosím, dejte mi nějaký čas.“

Gideon si frustrovaně promnul čelo. „Proč to nechápeš, holka? S desetiprocentním úrokem to z nástupního platu nikdy nesplatíš. Bude to jen narůstat. A já nejsem šéf. Jen plním jeho rozkazy. Věř mi, kdyby tu byl šéf, vy dva už byste byli po smrti.“

„Pane, prosím,“ žadonila jsem a odmítala ztratit naději. „Vím, že můj otec udělal hroznou chybu, ale není na tom dobře. Dejte mi jednu šanci.“

Gideon se zhluboka nadechl. Jeden z jeho obrovských mužů předstoupil a něco mu potichu pošeptal do ucha. Gideonův pohled střelil zpět ke mně.

„Ty jsi účetní?“ zeptal se ostře.

Rychle jsem přikývla.

„Fajn. Uvidíme, co se dá dělat,“ zamumlal Gideon. Sáhl do své kožené bundy, vytáhl elegantní vizitku a podal mi ji. „Přijď na tuhle adresu a setkej se s panem Vargasem. Když budeš mít štěstí, možná přežiješ. Když ne, budu se muset vrátit.“

„Moc vám děkuji,“ vydechla jsem a věnovala mu slabý, zoufalý úsměv.

Gideon se na mě podíval zvláštním pohledem, na tvářích se mu objevil znatelný ruměnec a rychle odvrátil zrak. Vrhl hluboce nenávistný pohled na muže krčícího se na zemi a ušklíbl se: „Nezasloužíš si ji, Fletchere. Zničil jsi jí život.“

Otočil se a odešel do noci, jeho muži ho následovali těsně za ním. Toho hrozného dne jsem vstoupila do hluboké, neúnikové špíny, která hluboce poznamenala celý můj život. Podařilo se mi oddálit kulku, ale abych to dokázala, upsala jsem svou duši mafii.

Vytrhávám se ze svých dusivých myšlenek, když žlutý taxík prudce zabrzdí před mým zchátralým domem. Ostrý skřípot brzd mě táhne zpět do mé současné noční můry. Zaplatím řidiči a vystoupím do kousavého chladného vzduchu. Nedívám se na loupající se barvu na verandě. Spěchám rovnou dovnitř, ignoruji prázdný obývák a utíkám do malé koupelny.

Strhávám ze sebe oblečení, nechávám ho spadnout na zem a zběsile pouštím horkou vodu ve sprše. Vstupuji pod vařící proud. Beru drsnou mycí houbu a zuřivě drhnu své nahé tělo. Drsný materiál zarývám do ramen, prsou, břicha a stehen, dokud moje bledá kůže nezrudne pálivým žárem. Drhnu místa, kde mé boky svíraly jeho velké ruce. Drhnu citlivou kůži mezi stehny. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažím, se nedokážu zbavit jeho hrubých doteků a jeho ostré vůně. Nedokážu smýt přetrvávající kluzkost jeho semene ani bolest vyzařující z mé zneužité pochvy.

Házím kostku mýdla vší silou na mokrou podlahu a sleduji, jak se tříští na kousky. Zakláním hlavu pod těžkým proudem vody a křičím z plných plic. Syrový zvuk se odráží od vlhkých stěn a uvolňuje mou nesmírnou frustrací. Sjíždím po mokrých kachličkách dolů, přitahuji si kolena k hrudi a propukám v usedavý pláč.

Připadám si přesně jako špinavá děvka, která se vyspí s násilnickým cizincem pro peníze. Cítím se trvale špinavá, když se dotýká mého těla bez špetky lásky. Lucian Castello bezcitně využívá mé tělo jako pouhý předmět a vráží svůj tvrdý úd hluboko do mé pochvy, aby uspokojil své zvířecí potřeby, kdykoli se mu se zachce. Zachází s mým tělem jako s majetkem, dobývá mé otvory brutální silou a s nulovou něhou.

Přesto to, kvůli čemu se cítím nejvíc provinile – co mě vnitřně opravdu zaživa sžírá –, je odporná zrada mého vlastního těla. Navzdory nesmírné nenávisti, kterou k tomu muži chovám, si mé zrádné tělo jeho hrubé doteky vlastně užívá. I když vím, jak hluboce špatné a ponižující to je, můj klitoris natéká a moje pochva vlhne touhou po jeho agresivních přírazech. Prožívám intenzivní, nepopíratelné fyzické orgasmy, když nade mnou na svých hedvábných prostěradlech dominuje. Prožívám vyvrcholení pod monstrem.

Možná by bylo mnohem snazší snášet toto peklo, kdybych nedostávala žádné fyzické uspokojení. Kdybych tam mohla jen ležet necitlivá a odtažitá, mohla bych předstírat, že je to jen obchodní transakce. Moje fyzické vzrušení mě však nutí podílet se na vlastním ponižování. Každý vynucený orgasmus je ostrou připomínkou toho, jak hluboce mě tato mafiánská špína zkazila.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě život bezohledně postaví před takovéto hrozné věci. Studovala jsem čísla a dávala do pořádku účetní knihy, protože jsem chtěla jednoduchý, normální život. Chtěla jsem platit nájem a kupovat potraviny, ne prát krvavé peníze a roztahovat nohy, abych udržela mafiánského zabijáka dál od svého otce. Sedím a pláču pod pohasínajícím teplem sprchy, voda se mi hromadí kolem bosých nohou. Jen doufám, že to brzy skončí, nebo snad sním o nemožném?