Pohled Lydie

"Tariqu..." usmála jsem se.

Mé unavené oči zachytily povědomé, pohledné rysy mého kamaráda z vysoké. Stál tam na mrazivém chodníku, tmavé vlasy mírně rozfoukané větrem, a držel malou papírovou tašku. Vypadal přesně jako ten milý, starostlivý kluk, do kterého jsem byla roky tajně zamilovaná. Měl ten typický turecký vzhled – vysoký, s širokými rameny a s vřelýma, výraznýma očima, díky kterým jsem se vždycky cítila v bezpečí.

Na vysoké škole mi pomáhal se studiem. Z jeho jemnosti se mi vždycky rozbušilo srdce. Měla jsem v úmyslu mu vyznat své city po promoci, ale pak se můj život rozpadl. Dluhy se navršily. Začaly výhrůžky. A než jsem se nadála, byla jsem prodána do noční můry.

V poslední době jsem se mu záměrně vyhýbala. Hanba z mé současné reality mě pálila v hrudi. Jak bych se mu mohla postavit čelem? Za peníze jsem spala s nemilosrdným mafiánským bossem. Byla jsem uvězněna v temné, dusivé špíně, kterou by normální, dobrý člověk jako Tariq nikdy nedokázal pochopit.

"Lydie," na tváři se mu usadil ten okouzlující úsměv, když přistoupil blíž. "Zdá se, že jsi poslední dobou velmi zaneprázdněná. Žádné hovory, žádné zprávy a žádné schůzky."

Přešlápla jsem na chodníku a zoufale hledala výmluvu. "Promiň. Nedávno jsem si našla novou práci. Zabere to hodně času."

Jeho obličej spadl do lehkého, hravého našpulení. "Cítím se smutně, protože mě moje nejlepší kamarádka ignoruje. Už skoro čtyři měsíce jsme si nepovídali a chybí mi."

Žaludek se mi stáhl pocitem viny. Vynutila jsem si nervózní smích. "Tariqu... Omlouvám se. Nechtěla jsem tě ignorovat. Jen jsem měla plno práce."

"To nevadí," přerušil mě hladce. "Pojďme si společně zajít na oběd. Už je to moc dlouho a je neděle. Musíš mít volno."

"Ne, Tariqu, já už bych opravdu měla jít domů—"

Než jsem mohla pevně odmítnout, přehodil mi paži kolem ramen, nenuceně a vřele, přesně jak to dělával. Vedl mě ke svému autu zaparkovanému u obrubníku. "Ale no tak. Pár hodin nikomu neublíží. Vím, že tvrdě pracuješ, ale neměla bys ignorovat svůj společenský život. Máme si toho hodně co říct."

Otevřel dveře spolujezdce a jemně mě strčil dovnitř.

Jak jsem zírala na palubní desku, žaludek mi rozežírala panika. Pan Vargas mi dal jedno přísné, neporušitelné pravidlo toho dne, kdy jsem upsala svůj život rodině Castello. Měla jsem zakázáno stýkat se s jinými muži. Žádní přátelé. Žádné rande. Nic.

"Tariqu, nemohli bychom to udělat někdy jindy, prosím?" zeptala jsem se. Ruce se mi třásly v klíně. Nevěděla jsem proč, ale přelil se přes mě hluboký pocit hrůzy.

Zaplul na sedadlo řidiče a zasmál se. "Uvolni se, Lydie."

Při pohledu do jeho laskavých očí jsem se nedokázala přimět ublížit mu tím, že bych utekla. Spolkla jsem knedlík v krku a přikývla. Musela jsem se jen modlit, aby nás nikdo z mafie neviděl. Řekla jsem si, že to bude jen na hodinku. Po rychlém jídle si vymyslím výmluvu a pospíchám zpátky do svého bytu.

Tariq zastavil před luxusní, světlou restaurací v centru města. Zřízenec nám otevřel dveře.

"Tariqu, to vypadá opravdu draze," zašeptala jsem, váhajíc u skleněného vchodu. V minulosti jsme oba spoléhali na studentské půjčky. Dřív jsme skládali dohromady drobné, jen abychom si mohli koupit levné jídlo na ulici.

"Nedělej si starosti s cenami, Lydie. Teď mám dobrou práci. Mám peníze," zasmál se a položil mi jemně ruku na záda. "Nebudeme mýt nádobí, abychom zaplatili účet. Prosím, prostě se uvolni."

Zhluboka jsem si povzdechla a nechala ho dovést mě ke stolu blízko středu jídelny. Číšník nám podal jídelní lístky v kožených deskách.

"Lydie, vypadáš ve stresu," podotkl Tariq, když procházel menu. "Nemluvíš tak uvolněně jako dřív. Je všechno v pořádku?"

"Jsem v pořádku," lhala jsem a zírala si do klína. "To je jen kvůli té velké pracovní zátěži."

Chápavě přikývl a objednal nám jídlo. Snažila jsem se soustředit na jeho hlas, ale na zátylku mě mrazilo. Cítila jsem se odhalená. Měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval ze stínů.

"Takže, kde pracuješ?" zeptal se, a napil se vody.

"Vanguard Co. Ltd," zamumlala jsem falešnou historku, kterou jsem si nacvičila pro zvědavé sousedy.

"Ach, velmi dobré. Teď už to pracovní vytížení chápu. Vlastně jsem to u té společnosti zkoušel, ale neprošel jsem pohovorem. Máš štěstí."

Vřele se usmál. Neměl ponětí, co je moje skutečná práce. Neměl tušení, co po nocích dělám, abych přežila.

Své jídlo jsem snědla rychle, dychtivá ho dojíst a odejít. Čím dřív budu zpátky ve svém ošuntělém bytě, tím bezpečnější to bude. Povídali jsme si o vzpomínkách na vysokou a o jeho novém bytě. Působilo to tak normálně. Tak hezky. Na krátkou chvíli jsem předstírala, že jsem jen obyčejná dvacetiletá holka, co dohání čas s klukem, který se jí líbí.

Číšník sklidil naše talíře. Tariq se poposedl na židli. Ta hravá nálada zmizela a nahradila ji nervózní energie.

"Lydie, chci se ti k něčemu přiznat," řekl tiše a naklonil se dopředu. "Chtěl jsem ti to říct hned od začátku, ale byl jsem vždycky moc nervózní. Už nechci ztrácet víc času."

Dech se mi zadrhl v krku. "Copak?"

Tariq natáhl ruku přes bílý ubrus. Vzal mou ruku do své. Jeho kůže byla hřejivá a uklidňující. Zhluboka se nadechl. "Lydie, líbíš se mi. Ne jako kamarádka, ale jako víc než to. Chtěla bys se mnou chodit?"

Na prchavou, nádhernou vteřinu mě zalilo čisté štěstí. Líbila jsem se mu. Ten, do koho jsem byla zamilovaná, se mnou chtěl chodit. Cítila jsem se výjimečně. Cítila jsem, že mám štěstí. Představovala jsem si život, kde bych mohla říct ano, kde bychom se mohli držet za ruce v parku, chodit do kina a být skutečný pár.

Pak ta brutální, děsivá realita mého tajného života rozdrtila tuhle fantazii na prach.

Nemohla jsem toho dobrého muže klamat. Nemohla jsem vtáhnout jeho nevinný život do toho mého smrtícího neřádstva. Patřila jsem netvorovi. Byla jsem rozbitá, použitá holka a Tariq si zasloužil někoho celého. Kdyby znal pravdu o rodině Castello, nenáviděl by mě.

Do očí se mi draly slzy. Srdce mě fyzicky bolelo.

"Tariqu... Omlouvám se, já nemůžu," zašeptala jsem. Tvář mi malovala vina. Já ho chtěla taky. Chtěla jsem s ním chodit. Ale byla jsem v pasti.

Jeho úsměv zakolísal. Pohlednou tvář mu zakryl zmatek.

"Měla bych jít," zamumlala jsem. Odstrčila jsem židli a prudce vstala.

Zoufale se to snažil pochopit, a tak také vstal a znovu mě chytil za ruku, aby mě zastavil od odchodu. "Lydie, počkej. Omlouvám se, jestli jsem tě urazil. Překročil jsem nějakou hranici? Jen jsem si myslel, že možná se ti taky líbím..."

Jeho hlas vybledl do bílého šumu. Jeho slova už jsem neslyšela. Chloupky na pažích se mi zježily. Na jídelnu se snesla mrazivá tíha. V krku mi vyschlo na kost a mé zrychlené srdce skoro přestalo bít.

Cítila jsem na sobě oči.

Pomalu jsem otočila hlavu. Seděl v soukromém boxu přímo naproti přes místnost a zíral mi rovnou do mé třesoucí se duše – Šéf.

Lucian.

V jeho ledově modrých očích planula smrtící zuřivost. Ten pohled sliboval smrt. Krev mi ztuhla v žilách, když jsem sledovala jeho ruku položenou na stole. Držel v ní silnou křišťálovou sklenici na vodu. Klouby mu zbělely na kost. S odporným křupnutím se mu ta těžká sklenice roztříštila v holé pěsti. Ostré střepy mu prorazily kůži. Krev se začala hromadit na bílém ubrusu, ale on ani necukl. Jen na mě nepřestával zírat, jako tichý, děsivý predátor připravený zaútočit.

Vargasovo mrazivé varování mi znělo v uších jako umíráček: *‚Nezaplétej se s nikým dalším, Lydie. Vykopeš si vlastní hrob. Můžeš porušit jakékoli pravidlo, ale tohle ne. Pamatuj si, nepouštěj si k tělu jiné muže.‘*

Viděl Tariqa, jak mě drží za ruku. Viděl nás spolu.

Vyděšená o svůj život jsem vyškubla svou ruku z Tariqova sevření.

"Lydie!" zavolal Tariq.

Neodpověděla jsem. Vystartovala jsem ke dveřím restaurace jako šílená. Vyběhla jsem na chodník a hruď se mi zvedala, jak mě do plic udeřil studený vzduch. Ignorovala jsem zmatené pohledy chodců. Prostě jsem běžela. Mé boty bušily do chodníku. Neohlížela jsem se. Potřebovala jsem se schovat.

Ale útěk mě před ním zachránit nemohl.

Jakmile jsem s chvěním v rukou našla klíče a zamkla se uvnitř svého stísněného bytu, na lince mi zavibroval telefon. Z toho hlasitého zvuku jsem nadskočila. Zírala jsem na jasný displej. Textová zpráva od Vargase.

*Šéf si tě předvolal.*

Podlomila se mi kolena. Svezla jsem se na linoleum a tiskla si telefon na hruď. Zabije mě. Vzlykala jsem do dlaní. Uvažovala jsem o útěku, ale kam bych mohla jít? Neměla jsem žádné peníze, žádné mocné přátele a žádné místo, kde bych se schovala tak, aby mě jeho muži nenašli.

K večeru jsem dorazila zpět do jeho rozlehlého, zastrašujícího sídla. Prošla jsem hlavním vchodem jako vězeň mířící na popraviště. Byla jsem paralyzována strachem, že skončím mrtvá jako ty ostatní dívky, které ho rozhněvaly.

Obvykle mě personál dovedl do jeho luxusní, masivní ložnice v nejvyšším patře. Tam bych na něj čekala.

Dnešní noc byla jiná.

Vpřed vystoupil tichý, urostlý hlídač. Popadl mě za paži, stiskem, ze kterého se mi dělaly modřiny, a odtáhl mě pryč od velkého schodiště.

Vedl mě temnou chodbou, kterou jsem neznala, do odlehlého křídla domu. Vzduch tu byl chladnější. Luxusní koberce zmizely, nahradila je tvrdá podlaha.

Hlídač se zastavil před těžkými kovovými dveřmi. Otevřel je, strčil mě dovnitř do černočerné místnosti a zavřel za mnou dveře.

*Cvak.*

Zámek zapadl.

Klopýtla jsem ve tmě kupředu. "Pusťte mě ven!" vykřikla jsem, můj hlas se odrážel od stěn.

Odpovědělo mi jen ticho. Vzduch tu páchl po kovu. Svírala jsem své tenké šaty, mé zpocené ruce se třásly. Couvala jsem ode dveří, dýchala jsem mělce a rychle. Dusila jsem se ve stínech a čekala, až to monstrum udeří. Vzlykala jsem a po tvářích mi proudily slzy.

*Cvak.*

Nad hlavou se s cvaknutím rozsvítila ostrá, oslepující zářivka.

Zalapala jsem po dechu a zakryla si oči. Jakmile se mi zrak přizpůsobil, srdce mi spadlo do kalhot.

Šéf stál přímo tam, v rohu místnosti. Tmavé vlasy měl rozcuchané. Na odřených kloubech byly stále viditelné čerstvé řezné rány od rozbitého skla. Jeho široký postoj vyzařoval čiré násilí.

Stáhla jsem se zpátky k zamčeným dveřím. Zorničky se mi rozšířily v naprosté hrůze, když jsem rychle zaznamenala své okolí.

Tohle nebyla ložnice. Tohle byla noční můra.

Byla to BDSM místnost, ta jedna věc, která mě děsila nejvíc.