Seděli u malého stolku pro dva. Amalia byla pohlcena vjemy, zvuky a vůněmi města kolem sebe a vůbec si neuvědomovala, že z ní Valerio nemůže spustit oči. Proto sebou trhla, když natáhl ruku a setřel jí ze spodního rtu drobek listového těsta, což ho přimělo k hlasitému smíchu.

„To se mě tak bojíš?“

„Ne. Je to tu prostě tak nádherné, že jsem se do toho úplně ponořila. Některé z těchhle budov vypadaj