Ostré zaskřípění kartonových desek klouzajících po leštěném mahagonovém stole prořízlo tiché, dunivé basy spoře osvětleného baru.

Julian Pierce seděl naproti Callistě Thorneové a z jeho držení těla odkapávala nedbalá arogance muže, který věřil, že z něj jeho značkové oblečení dělá krále. Poklepal na desky pěstěným prstem.

„Teď jsem zasnoubený s Mercerovou dcerou,“ oznámil Julian plochým tónem. „Ty nejsi jejich krev. Nikdy jsi nebyla. Takže potřebuju, abys podepsala zrušení našeho zasnoubení.“

Callista ani nehnula brvou. Seděla naprosto nehybně ve svých světle modrých lněných šatech. Dlouhé černé vlasy jí kaskádovitě spadaly přes ramena a rámovaly porcelánově hladkou pleť. Pod jejím klidným zevnějškem jí v očích plápolal tichý oheň. Zírala na něj a pozorovala naprostou opovážlivost muže na druhé straně stolu.

Julian si její mlčení mylně vyložil jako zdrcení. Na tvář se mu vloudil slizký, samolibý úšklebek. „Ale no tak,“ dodal a hlas mu klesl do úlisné tóniny, „pořád bychom si spolu mohli užívat, ne?“

Hodil na desky stříbrnou čipovou kartu a svazek klíčků od auta v koženém pouzdře. „To je k převodu majetku. Bydli pět let v tom bytě v centru a listina vlastnictví je tvoje. Jo, a to zbrusu nové Maserati zaparkované venku? To je taky tvoje. Prostě ty papíry podepiš.“

Callista se tiše, měkce uchechtla. Podívala se na klíčky, pak na Juliana a v duchu si bez námahy spočítala čísla. Pět let v roli jeho tajné milenky. Byt za šest set tisíc. Sporťák za čtyři sta tisíc. To dělalo stěží dvě stě tisíc ročně. Zdaleka ne dvacet tisíc dolarů měsíčně. A tenhle muž tu seděl s vypjatou hrudí a očekával, že padne na kolena vděčností za jeho bezmeznou štědrost.

Pod jejím upřeným, zneklidňujícím pohledem se Julian ošil. Sáhl po skleničce s vínem a pomalu si usrkl ročníku za dva tisíce dolarů, aby si uklidnil nervy.

„Hele, já to chápu,“ naléhal Julian a položil sklenici. „Jsi hrdá ženská. Podepsat to může trochu bolet. Ale buďme realisté. Tví skuteční rodiče jsou úplně na mizině. Pět bratrů, všichni se mačkají v nějakém malém, zchátralém domku ve staré čtvrti.“ Naklonil se blíž a narušil její osobní prostor. „Věř mi, v jejich kůži bys nevydržela ani den. Ber ten byt. Ber to auto. Budeš je potřebovat.“

Callista se na něj jen krátce, pohrdavě ušklíbla. Bez jediného slůvka protestu sáhla do kabelky, vytáhla pero a rozevřela desky. Rychlými, plynulými tahy dokumenty podepsala.

Hlavou jí bleskly Julianovy grandiózní sliby z dob jejich námluv – přísahy věčné věrnosti, romantická gesta, která jí teď připadala k smíchu a odporná. V okamžiku, kdy zjistil, že není pravou dědičkou rodiny Mercerových, přispěchal se zpřetrhnáním všech vazeb. Z té šarády se jí dělalo špatně. Chtěla se už jen znovu nadechnout čistého vzduchu.

Julian zíral na její podpis, zaskočen jejím jasným, nenuceným úsměvem. V hrudi se mu vznítila panika. Vrhl se vpřed, tvář zkřivenou náhlým zoufalstvím. „Callisto, poslouchej mě. Opravdu mi na tobě záleží. Můžu tě zabezpečit na celý život, když se mě prostě budeš držet.“ Olízl si suché rty, hlas zhrublý a naléhavý. „Kdybys v budoucnu chtěla mít děti, postarám se i o ně. Sice neponesou jméno Pierce, ale–“

„Pane Pierce,“ přerušila ho Callista ostrým a chladným hlasem. Zasunula si svou kopii dohody do kabelky, vstala a uhladila si šaty. „Děkuji za zrušení zasnoubení. Sbohem.“

Otočila se na podpatku.

Julian ztuhl. Realita ho zasáhla jako fyzická rána. Ona opravdu odchází. „Callisto, radši bys měla znát svý zatracený místo!“ zařval. Vyskočil ze židle, oběhl stůl a popadl ji za paži. Prsty se jí zabořily do rukávu.

„Jsem dědic nejbohatší rodiny v Oakhaven City!“ odplivl si Julian, tvář jen pár centimetrů od její. „Jsem pohledný, štědrý, špičkový absolvent elitní zahraniční školy. Ženský se mi vrhají k nohám už od dětství. Měla bys být vděčná, že vůbec uvažuju o tom, že si tě nechám, ty zlatokopecká podvodnice! Jestli teď vyjdeš z těch dveří, budeš toho litovat!“

Callista mu vytočila ruku. Prudkým, nacvičeným pohybem se vymanila z jeho sevření. Udělala krok vzad, zvedla ruku a ukázala mu prostředníček přímo do obličeje. Pro jistotu si ještě odplivla na jeho značkové boty.

Julian ucouvl, pěsti zaťaté, až mu zbělely klouby. Celé tělo se mu třáslo vztekem. „Zastavte ji!“ zaburácel do přelidněné místnosti.

Naháněl Callistu tři roky. Tři roky, a nikdy se mu ani nepovedlo chytit ji za ruku. Teď ji nemohl nechat jen tak odejít. Potřeboval s ní jedinou noc. Jen jednu noc, nahranou na videu, aby Oakhaven City dokázal, že je stále ten nedotknutelný, žádoucí mládenec, který drží v rukou veškerou moc.

Jeho suita, smečka patolízalů se svěřenskými fondy toužících získat si jeho přízeň, se vrhla do akce. Vytvořili mezi Callistou a východem neprostupnou hradbu, na tvářích přilepené posměšné úšklebky.

„Zadrž na chvíli, Callisto,“ protáhl jeden z poskoků a překřížil paže na hrudi. „Pan Pierce se kvůli tobě mohl přetrhnout. Jak můžeš být tak chladná? Nemůžeš ho v tom prostě nechat koupat.“

„Jo,“ přizvukoval další a přistoupil blíž. „Když už ho pouštíš k vodě, aspoň mu něco hoď. Ukaž trochu zasranýho vděku za všechno, co pro tebe udělal.“

Callista necouvla. Zůstala uvolněná, s chladným výrazem ve tváři. Nechala svůj pohled sklouznout za hradbu mužů a oči se jí v předstíraném překvapení rozšířily, když se podívala přes jejich ramena.

„Sterlingu, ty jsi dorazil!“ zvolala jasným, přesvědčivým hlasem.

To jméno dopadlo jako bomba. Julian a jeho kumpáni ztuhli. Elitními kruhy města se šířily zvěsti, že se do Oakhaven City tajně přesunul Sterling Vance, neuchopitelný a mocný dědic rodiny Vanceových. Každý významný hráč, včetně jejich vlastních otců, se mohl přetrhnout a škemral o pouhé seznámení.

Zafungoval instinkt. Julian a celá jeho parta se jako na povel otočili, oči dokořán, a horečně očima skenovali spoře osvětlený dav ve snaze zahlédnout tu legendu.

Neviděli nic. Jen obvyklé moře těl s drinky v rukou. Žádný VIP doprovod. Žádný Sterling Vance.

Julian se otočil zpět a tvář mu hořela. „Kde je Sterling Vance? Ty lžeš–“

Ta slova se mu zadrhla v krku. Místo, kde Callista stála, zelo prázdnotou. Využila toho dvousekundového rozptýlení a rozplynula se ve stínech.

„Běžte! Dolů, hned!“ zaječel Julian přeskakujícím hlasem. „Musíme ji chytit!“

Skupina si razila cestu zmatenými návštěvníky a pádila k výtahům. V rekordním čase dorazili do haly v přízemí a rozrazili skleněné dveře právě včas, aby viděli, jak Callistino skromné černé auto odjíždí od chodníku.

„Callisto! Mně neutečeš!“ zařval Julian a rozběhl se po chodníku.

Černé auto zrychlilo a jeho pneumatiky zvířily oblak pouličního prachu přímo Julianovi do tváře. Předklonil se a nezadržitelně se rozkašlal. Zběsile si otřel špinavý obličej rukou a upřel zrak na mizející červená koncová světla.

„Za ní!“ štěkl mezi záchvaty kašle a běžel ke svému zaparkovanému Maserati.

O půl hodiny později se Julian stále řítil neony osvětlenými ulicemi, ruce ze zoufalé frustrace křečovitě svíraly volant a pátraly po autě, které už bylo dávno pryč.

O míle dál projíždělo Callistino černé auto po klikaté, pečlivě udržované příjezdové cestě k vile rodiny Mercerových. Plynule zaparkovala ve stínu a vypnula motor. Než vystoupila, vytáhla z kabelky telefon a vytočila zabezpečené číslo. Linka se okamžitě spojila.

„Okamžitě zapište rodinu Pierceových na černou listinu,“ nařídila Callista. Z jejího hlasu zmizela zdvořilá fasáda a odhalila mrazivý, panovačný osten. „Žádné pozvánky na akce Aether Group. Zastavte veškerý prodej produktů Aether Group jejich pobočkám. A zakažte komukoli z rodiny Pierceových vstup do jakýchkoli objektů patřících Aether Group. Zařiďte to ještě dnes v noci.“

Nečekala na odpověď. Ukončila hovor, schovala telefon a vystoupila do chladného nočního vzduchu. Skrytá moc, kterou vládla, byla tichá, ale zničující a Julian Pierce se měl brzy dozvědět, co přesně znamená zkřížit jí cestu.

Vystoupala po velkolepých kamenných schodech k vchodovým dveřím. Bylo přesně dvanáct minut po půlnoci. Mercerovi byli v Oakhaven City proslulí svým přísným, disciplinovaným režimem. Obvykle chodili spát v deset. Přesto, když Callista zatlačila do těžkých mahagonových dveří, ve vstupní hale zářil velký křišťálový lustr a vrhal ostré, oslnivé světlo napříč rozlehlým obývacím pokojem.

Vešla dovnitř, její podpatky tiše klapaly o mramorovou podlahu.

Silas Mercer seděl uprostřed velké, importované kožené pohovky. Měl na sobě naškrobené hedvábné pyžamo a seděl toporně. Oči měl zavřené, což vytvářelo iluzi odpočinku, ale tlustý stoh právních dokumentů, který ležel na skleněném konferenčním stolku před ním, vypovídal o něčem jiném.

Čekal na ni.

Při zvuku jejích kroků Silas otevřel oči. Naklonil se dopředu a nasadil masku otcovské starosti. „Callisto Thorneová, proč se vracíš tak pozdě? Stalo se něco?“

Callista postřehla záměrné použití jejího celého biologického jména. Silas jí tak říkal jen zřídka. Byla to jemná, vypočítavá připomínka změny jejího postavení v tomto domě. Už nebyla Mercerová.

S úslužným, nečitelným úsměvem Callista předstírala, že tu urážku přešla bez povšimnutí. „Nic moc vážného,“ odpověděla plynule a vešla hlouběji do místnosti. „Zrovna jsem s Julianem podepsala dohodu o rozchodu. Je to oficiální. Skončili jsme.“

Napětí ze Silasových ramen vyprchalo. Viditelně se uvolnil a koutek úst se mu zkroutil do lehkého vítězoslavného úsměvu, než ho rychle zadusil za svou stoickou fasádou.

„Jsi na nás naštvaná?“ zeptal se Silas a jeho tón změkl. „Za to, že jsme nezasáhli a nezachránili tvé zasnoubení?“

„Ne,“ odvětila Callista. Zastavila se nedaleko okraje pohovky a mírně zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem k Julianovi nic necítila. Kdybyste mě před měsícem k tomu zasnoubení nedonutili, ani bych o něm neuvažovala.“

Pravda visela ve vzduchu mezi nimi, chladná a nepopiratelná. Před měsícem Callistina biologická babička vážně onemocněla a k přežití potřebovala složitý, vysoce rizikový chirurgický zákrok. Protože byla Callista v té době na papíře stále nezletilá, nemohla sama podepsat formuláře souhlasu s hospitalizací. Mercerovi vycítili příležitost. Využili svého zákonného opatrovnictví a požadovaného podpisu jako nátlakového prostředku a drželi život staré ženy jako rukojmí, aby Callistu donutili k zasnoubení s rodinou Pierceových.

Callista měla prostředky k tomu, aby operaci zařídila tajně prostřednictvím svých vlastních podzemních sítí. Mohla je úplně obejít. Ale neviděla smysl v tom plýtvat časem a úsilím. Věděla, že drží v rukou trumfy, aby s Julianem skoncovala, kdykoli se jí zachce, a tak přistoupila na jejich hru a nechala Mercerovy v domnění, že vyhráli.

Silas se nepohodlně ošil na kožených polštářích. Drsná připomínka jeho vydírání narušila jeho klidné vystupování. Trapně si odkašlal a oči mu na zlomek vteřiny sklouzly ke konferenčnímu stolku.

„Jsem rád, že nám to nemáš za zlé,“ řekl Silas uhlazeně a znovu nabyl rovnováhu. Ukázal na prázdné místo na pohovce. „Prosím, posaď se. O něčem si musíme promluvit.“