Callista se usadila na okraj bohatě polstrované kožené pohovky. Její držení těla zůstalo bezchybné, ramena stažená dozadu, ruce úhledně složené v klíně. Přes skleněný konferenční stolek si ji Silas Mercer prohlížel s výrazem pečlivě vykonstruované masky otcovské péče.

„Zítra ráno se setkáš se svými biologickými rodiči,“ oznámil Silas. Jeho tón nesl nacvičenou vřelost. „Zajistil jsem pro tebe řidiče. Také jsme pro ně připravili nějaké dárky.“

Opřel se o polštáře. „Jsou to roky, co jsi žila se svou vlastní krví. Dej si čas na zabydlení. Strav s nimi kvalitní čas. Tady si nemusíš s ničím dělat starosti.“

Callista tu zprávu pochopila jasně. Odpověděla odměřeným kývnutím. „Děkuji.“

Silas se natáhl dopředu a ukázal na tlustý stoh papírů ležící na stole. „Tenhle dům je dárek na rozloučenou od tvé matky a ode mě. Není úplně nový, ale základy má pevné a prodává se zařízený. Doufáme, že ti bude vyhovovat.“

Callista už dokument přelétla očima. Věděla, jaká adresa na té listině stojí. Byl to její domov z dětství – stísněný, zchátralý byt nevhodný k bydlení. Mercerovi si ho nechávali v naději, že získají odstupné z demolice nebo jako místo pro starší příbuzné. Teď jí tu bezcennou listinu nabízeli jako symbolické gesto, protože ani jeden plán nevyšel.

Zachovala si klidný, zdvořilý úsměv. „Cením si toho, tati. Nicméně, prozatím si ten dům nechte. Kdybych ho někdy potřebovala, dám vám vědět.“

Silasovou tváří mihl krátký záblesk nelibosti a jeho tón ochladl. „Dobře. Kdybys někdy změnila názor, prostě zavolej Eliasovi. Všechno hned zařídí.“

Callista znovu přikývla na znamení, že rozumí.

Po krátké odmlce Silas pokračoval. „Zítřek bude hektický den. Požádal jsem Miu, aby ti začala balit věci. Dnes si trochu odpočiň a zítra vyraz brzy, ať na tebe rodiče nečekají.“

Callista pochybovala, že se její biologičtí rodiče tak těší na to, až zmizí, jako Mercerovi. Zvedla se z pohovky a uhladila si sukni. „Děkuji, tati. Půjdu si odpočinout.“

Její jemné vystupování a tichá poddajnost Silase zřejmě potěšily. Povzdechl si a předstíral lítost. „Callisto, jsi hodná holka. Kdyby můj dávno ztracený syn už neměl přítelkyni, moc rád bych tě viděl jako svou snachu.“

Callista potlačila nutkání poděkovat mu za to, že ji toho osudu ušetřil. Vzpomněla si, že Silas jí za ta léta prokázal alespoň nějakou základní slušnost, popřála mu tedy jednoduše dobrou noc a vydala se nahoru.

Silas ji sledoval při odchodu a v jeho pohledu se mísil pocit viny s neochotou. Byl překvapený, jak poslušnou zůstala, i když se chystala odejít. Doufal, že tuto záležitost rychle uzavře, aby se jeho skutečné děti mohly konečně nastěhovat. S tou myšlenkou uklidil papíry, zhasl světla a zamířil nahoru.

Dveře od hlavní ložnice za ním zaklaply. Helena Mercerová nervózně přecházela ve svém luxusním hedvábném županu. Když Silas vešel, zastavila se a zeptala se: „Tak co Callista říkala?“

„Nedělala žádné scény,“ odpověděl Silas a mávl nad tím rukou, když hodil dohodu na komodu. „Ten dům odmítla. Řekla, že si o něj řekne, kdyby ho někdy potřebovala.“

Helenu to zaskočilo a přimhouřila oči. „Ten starý dům je možná trochu zchátralý, ale pořád má nějakou cenu. Myslím, že jí prostě přijde pod její úroveň. Jak chamtivé!“

Silas se zamračil a povolil si kravatu. „Nemyslím si, že by taková Callista byla.“

Helena po něm střelila ostrým pohledem. „Žijeme ve vile za víc než šedesát milionů dolarů. Vážně si myslíš, že se spokojí s domem, který má stěží hodnotu dvě stě tisíc?“

Než mohl Silas něco namítnout, Helena zvedla ruku. Zachycen v tlumeném světle se jí mezi prsty zatřpytil masivní diamantový prsten Aether. „Víš, kde jsem našla tenhle diamantový prsten z Aetheru?“

Silas si s úlevou vydechl. „Ne. Ale bohudík, že jsi ho našla. Byla by to zatracená škoda.“

„Mia ho našla nacpaný mezi Callistiným oblečením, když jí balila,“ řekla Helena s přísným pohledem. „Tenhle prsten jsme vždycky drželi pod zámkem v našem pokoji. A hádej, kdo ho vzal? Callista. Ta nevděčná malá zlodějka.“

Udělala další krok a hedvábí jejího županu při jejích prudkých pohybech zašustilo. „Vsadím se, že jen čeká na záminku, aby z nás v budoucnu vyždímala víc,“ pokračovala Helena s tvrdým tónem v hlase. „Musíme si chránit to, co je naše – pro naše vlastní děti. Nemůžeme jí dát už ani jedinou zatracenou věc.“