Závěrka fotoaparátu cvakala v rychlém sledu a oslepující bílé světlo se Callistě zařezávalo do zraku. Zamrkáním rozehnala zářivé fialové skvrny a na rtech se jí už rýsoval chladný úšklebek.

Za čočkami telefonů stály dvě tváře, které znala až příliš dobře. Julian Pierce třímal svůj telefon jako zbraň a dychtivě ji natáčel, jak stojí na rozpadajícím se dvoře ve čtvrti rodiny Thorneových. Vedle něj stála Bianca Vaneová a doslova vibrovala triumfálním veselím. Třetí muž postával jen krok za nimi, v obličeji se mu zračila stejná odporná arogance, ačkoliv jeho přítomnost Callista zcela ignorovala.

Callista bez sebemenšího zaváhání změnila postoj a přesunula se tak, aby své biologické rodiče před objektivem zakryla. Upřela na vetřelce kamenný pohled. „Co tady děláte?“ Její hlas byl monotónní, zbavený jakéhokoliv překvapení či strachu.

Bianca sklonila telefon a nasadila oslnivý, teatrální úsměv. „Callisto! Známe se už roky. Když jsi teď konečně našla své skutečné biologické rodiče, zkrátka jsem musela přijít a osobně ti pogratulovat.“

Callista se nenamáhala falešnou zdvořilost oplácet. Zpráva o tom, že není skutečnou dcerou bohaté rodiny Mercerových, se už roznesla elitními kruhy Oakhaven City. Supi jako Bianca – která roky vřela žárlivostí – byli nadšení, když mohli sledovat její pád. Byli tu pro krev. Callista zůstala zticha a nechala je, aby nejprve sami odhalili své ubohé úmysly.

Gideon, jemuž uniklo husté napětí visící ve vlhkém vzduchu, předstoupil. Jeho mozolnaté ruce si nervózně uhladily předek obnošené košile. „Ach, vy jste Callistini přátelé! Zrovna jsme se chystali nahoru na oběd. Elise toho navařila spoustu. Proč nejdete s námi nahoru a nepřidáte se?“

„Tati, já se s nimi nepřátelím,“ přerušila ho Callista. Nezvedla hlas, ale konečnost v jejím tónu byla nepřeslechnutelná. „Jen mě pronásledují. Prosím, neciť se povinen je hostit.“

Přívětivé teplo z Gideonovy tváře v mžiku zmizelo. Narovnal záda a probudily se v něm ochranitelské instinkty. Vrhl na Juliana a Biancu tvrdý pohled. „Jestli vás moje dcera nechce vidět, tak musíte odejít. Hned teď.“

Callista jemně položila ruku na otcovu paži. „Tati, mami, prosím, běžte napřed nahoru. Já se o to postarám a hned přijdu za vámi.“

Gideon se zamračil a umíněně zaťal čelist. „Ne. Ty a tvoje matka běžte dovnitř. S těmihle parchanty si to vyřídím já.“

Než ho Callista stihla nasměrovat ke schodišti, prořízl nádvoří Biančin pronikavý hlas. Chtěla publikum a starala se o to, aby ji slyšeli všichni v okolních bytech.

„Callisto, jak můžeš být tak nevděčná?“ vykřikla Bianca tónem, z něhož odkapávala předstíraná ublíženost. „Ještě včera v noci jsi byla rozmazlovanou princeznou rodiny Mercerových! Vyrůstala jsi v obrovském sídle. Vozili tě v luxusních autech a měla jsi tucet sluhů, co ti leštili boty. Teď tě vyhodili na ulici a jsi odkázaná žít v téhle díře jako toulavej pes. Přišli jsme z pouhé dobroty srdce, abychom ti přinesli dárky, a ty předstíráš, že nejsme přátelé?“

Callistin výraz v tváři ani necukl. Ve svém životě už čelila mnohem zlomyslnějším útokům.

Ale Gideona a Elise zasáhla ta slova jako fyzické rány. Elise se z tváře vytratila barva a rukama svírala popruh své laciné kabelky. Gideon hleděl na popraskaný beton pod nohama a drtivý pocit viny z vlastní chudoby hrozil, že ho udusí. Chtěli svou dceru bránit, ale krutá pravda o jejich finanční realitě jim svázala jazyk.

Když Bianca viděla jejich zdrcení, žilami se jí rozlil zvrácený příval uspokojení. Vyrvala Julianovi z rukou proutěný koš s ovocem a strhla z něj průhledný balicí papír. Strčila ho směrem ke Gideonovi a ret se jí znechuceně ohrnul.

„Pane a paní Thorneovi, vsadím se, že takovéhle ovoce jste za celé své mizerné životy neviděli,“ ušklíbla se Bianca. „To jsou dovážené borůvky. Callistiny naprosto nejoblíbenější. Stojí přes šedesát dolarů za libru. Koupili jsme je jen pro ni. Ale protože si o sobě myslí bůhvíco a nepozve nás nahoru, můžete si ten košík nechat. Dávejte jí je pomalu. Bůh ví, že už si nikdy nebude moct dovolit jediné sousto takového luxusu.“

Bianca původně plánovala prodrat se dovnitř, natočit špínu Callistiny nové ložnice a odvysílat ji do světa. Ale při pohledu na loupající se barvu, rzí potřísněné okapy a přetrvávající pach levného oleje na vaření ve vzduchu pocítila přílišný fyzický odpor, než aby do Budovy číslo 6 vůbec vkročila.

Gideonova tvář se zbarvila do temně a zuřivě rudé barvy. Žíly na krku mu naběhly. Byl připravený mrštit ten koš zpátky do Biančiny arogantní tváře.

Julian, vycítivši stupňující se napětí, vykročil vpřed a blýskl se slizkým, dravým úsměvem. Rozhodl se, že Callistině pověsti zasadí smrtelnou ránu přímo tady a teď.

„Callisto, nehraj si tu na paní důležitou. Měli jsme se přece skvěle, ne?“ oznámil Julian a posadil svůj hlas dostatečně vysoko na to, aby se odrážel od cihlových zdí. „Včerejší noc byla kurva neuvěřitelná. Byla jsi tak zoufalá, že jsi mi na zadním sedadle mýho auta jezdila po ptákovi až do svítání. Dokonce jsi nechala propocenou podprsenku a kalhotky na mý podlaze.“

Julianovy oči zlomyslně zableskly. Skutečnost byla taková, že celou předchozí noc strávil tím, že ve svém sportovním autě jezdil ve zběsilých kruzích a zoufale se ji snažil najít. Teprve ráno mu služebná rodiny Mercerových oznámila, že se Callista vrátila domů už před půlnocí. To odmítnutí spálilo jeho ego na popel. Teď chtěl její jméno vláčet bahnem, dokud jí nezbude nic jiného, než se k němu připlazit zpátky.

Jeho ohavná lež zafungovala dokonale. Zaskřípala otevírající se okna. Několik starších sousedů a hospodyněk, které přilákal křik, vyšlo na své balkony a shromáždilo se na okraji dvora. Okamžitě se spustilo šeptání, bzučící jako hnízdo rozzuřených sršňů.

„Slyšeli jste, co ten kluk řekl? Šukali v jeho autě!“

„Není to Gideonova dlouho ztracená dcera? Ta, kterou unesli?“

„Takový hezký obličej, ale už se nechává na ulici ojíždět bohatejma zmetkama. Nechala v jeho autě spodní prádlo? Jak nestydaté.“

„Slyšela jsem, že ji vychovávala bohatá rodina. Je zvyklá utrácet jejich peníze. Teď je zpátky tady a pravděpodobně roztáhne nohy každýmu, kdo jí dokáže koupit hezkou kabelku. Chudák Gideon a Elise. Tohle si nezaslouží.“

Každé jediné slovo od pomlouvajících sousedů probodávalo Gideona a Elise jako rezavé jehly. Bolest v jejich očích byla nesnesitelná.

Elise se rozplakala, tělo se jí třáslo. Zaťala pěsti a stoupla si před Callistu, jako by její křehká postava mohla ty hrůzné urážky zablokovat. „Zavři hubu!“ zaječela Elise na Juliana a hlas se jí lámal surovou trýzní. „Jestli o mé dceři řekneš ještě jednu jedinou špinavou lež, tak já... nenechám ti to projít!“

Gideon neřekl ani slovo. Jen mlčky sáhl po manžetách své vybledlé flanelové košile a začal si vyhrnovat rukávy. Čelist měl pevně sevřenou. Byl plně připravený zmlátit Juliana tak, až z něj na dlažbě nezbude nic, bez ohledu na následky.

Než stihl Gideon zasadit první ránu, Callista si svižně stoupla mezi svého otce a Juliana. Ruce položila pevně na Gideonovu hruď a z jejího postoje vyzařoval klid.

„Tati, mami. Podívejte se na mě,“ přikázala Callista tiše.

Gideon opětoval její pohled, těžce oddechoval a pěsti se mu stále třásly vztekem.

„Prosím, věřte mi,“ řekla. Tón měla vyrovnaný a protkaný neochvějnou autoritou. „Dokážu si s tímhle odpadem poradit. Vy dva musíte jít okamžitě nahoru.“

Gideon otevřel pusu, aby se hádal, aby jí řekl, že úkolem otce je chránit svou holčičku před monstry, jako je Julian. Ale zarazil se. Callistiny oči byly zbavené jakékoli paniky. V jejím vystupování byla děsivá, tichá síla – němé přesvědčení, že má bojiště zcela pod kontrolou.

Spolkl knedlík v krku a uvědomil si, že zásah by ji mohl před těmito hyenami podkopat. Natáhl se a ovinul ochranitelskou paži kolem své plačící ženy.

„Pojďme nahoru, Elise,“ zašeptal Gideon drsně a vrhal na Juliana vražedné pohledy. „Budeme se dívat z okna. Kdyby nás potřebovala, sejdeme zase dolů a vyženeme je.“

Elise pohlédla od Callisty na posmívající se tváře Biancy a Juliana, po tvářích jí tekly slzy. Trhavě přikývla. „Dobře.“

Jakmile její rodiče zmizeli v temném schodišti Budovy číslo 6, atmosféra na dvoře se změnila. Ta špetka vřelosti, kterou Callista projevila své rodině, dočista zmizela.

Otočila se zpět, aby čelila Biance a Julianovi. Bez rodičů, kteří by absorbovali křížovou palbu, se Callista už nemusela držet zpátky. Stála hrdě a vzpřímeně uprostřed popraskané dlažby a přerostlého plevele a vypadala vznešeněji než královna v paláci.

Rty se jí dotkl klidný, soucitný úsměv.

„Bianco,“ řekla Callista a její hlas nesl jasně a ostře přes šum davu. „Pořádně se na mě podívej. Podívej se, kde stojím. I když jsem zbavena jména Mercer, i když žiju v téhle čtvrti, jsem stále chytřejší, krásnější a elegantnější, než ty kdy budeš.“

Udělala pomalý, rozvážný krok vpřed, její oči se do těch Biančiných zabodly s drtivou dominancí.

„Můžeš se oblékat do oblečení z dovozu. Můžeš se tu ohánět svými borůvkami za šedesát dolarů. Můžeš se dokonce pokusit ukrást můj starý život,“ pokračovala Callista a její slova dopadala jako přesné údery nožem do Biančiných nejhlubších nejistot. „Ale ať se budeš snažit hrát tu roli sebevíc, vždycky budeš jen laciná napodobenina. Nikdy se mi nevyrovnáš.“