Těžké dřevěné dveře firemní zasedací místnosti se pomalu s vrzáním otevřely dovnitř a kovové panty pod tou váhou zasténaly. Ostrý, zlověstný klapot vysokých podpatků, který se ještě před chvílí rozléhal na chodbě, teď vstoupil do místnosti. Do sterilního světla vkročila ohromující žena, bezvadně oblečená do ostrého, na míru šitého bílého kostýmku, ze kterého vyzařovala autorita. Dlouhé tmavé vlasy jí elegantně splývaly přes ramena a lemovaly její výrazné rysy a sytě rudé rty.

Sloane se na drahé kožené pohovce naklonila dopředu, nacvičené arogantní stížnosti už měla nachystané na jazyku. Zuřila kvůli dvacetiminutovému čekání a potřebovala někoho potrestat. „To už je vaše korporace tak arogantní? Jak se opovažujete nechat svého obchodního partnera čekat...“

Ta slova jí okamžitě uvízla v hrdle. Sloane otočila hlavu a zprudka zalapala po dechu. Její oči se upřely na příchozí a sledovaly nezpochybnitelné linie její tváře. Klenuté obočí, pronikavé oči, ostrá linie čelisti. Byla to Clara. Přesné, naprosto zřejmé rysy její sestry – té samé ženy, která se údajně před čtyřmi trýznivými lety utopila v jezeře.

Zcela zpanikařené Sloane bleskově zmizela z bledé tváře veškerá krev. Srdce jí bušilo o žebra. Křečovitě se chytila okraje kožené pohovky, pěstěné nehty se jí zabořily do čalounění, jak zírala na ten nemožný výjev před sebou.

„J-jsi živý člověk, nebo pomstychtivý duch?“ vykoktala Sloane nekontrolovatelně, hlas měla chraplavý a roztřesený.

Clara vstoupila hlouběji do zasedací místnosti a z její absolutní sebedůvěry vyzařovala dusivě tíživá aura. Neucukla. Došla přímo k posezení a posadila se naproti své třesoucí se sestře. Upřela na Sloane mrazivý pohled ostrý jako břitva, naklonila se dopředu a její přítomnost zcela ovládla prostor.

„Kým bys raději, abych byla?“ odpověděla Clara chladně.

Sloane ztěžka polkla a v žaludku se jí usadil svíravý děs. Clara nějakým zázrakem přežila obrovskou ztrátu krve při porodu. Přežila zuřící požár ve skladišti. Dokonce přežila i ledovou řeku. Sloane bušilo srdce jako zvířeti zahnanému do kouta. Když se dívala do Clařiných neústupných očí, zasáhlo ji děsivé uvědomění. Clařin hyperagresivní pohled dokonale zrcadlil děsivé chování čtyřletého Rowana Vance. To povýšené naklonění brady, ten pronikavý zírající pohled – bylo to identické. Sloane okamžitě zachvátila hrůza z katastrofálních, až apokalyptických následků, kdyby se ti dva někdy zkřížili. Kdyby Rowan narazil na Claru, rodina Vanceů by si tu spojitost okamžitě uvědomila.

Sloane zoufale potlačila pohlcující strach a zaryla nehty hlouběji do dlaní, aby se vzpamatovala. Okamžitě se vrátila ke svým obvyklým manipulativním taktikám. Rychle zamrkala a donutila do očí vyhrknout těžké slzy. Krokodýlí slzy jí stékaly po tvářích v nacvičeném představení smutku.

„Claro! Ty žiješ!“ vykřikla Sloane a hlas se jí chvěl uměle vyvolanými emocemi. „Máš vůbec ponětí, jak hluboce jsem litovala svých minulých činů? Nikdy jsem tě tu noc v tom skladišti neměla nechat samotnou. Tátovi tak moc chybíš, každičký den. Proč se nevrátíš a nenavštívíš ho? Kdyby věděl, že jsi naživu, byl by štěstím bez sebe...“

Clara se ostře, upřímně ušklíbla. Ten opovržlivý zvuk prořízl Sloaniny falešné vzlyky. Clara moc dobře věděla, že takzvaná otcovská láska Victora Ashforda nebyla nic jiného než levná a průhledná fasáda, která jí měla zajistit její vysoce cenné firemní akcie. Živě si pamatovala ten odporný zvuk plácnutí, když jí dal facku den po její oslavě dospělosti, hned poté, co propukl její traumatický skandál. Skutečný otec by bezcitně nenařídil, aby ji po velkém psychickém traumatu zavřeli do mrazivého skladiště. Skutečný otec by ji na celé měsíce neopustil.

Clara, v jejímž hlase se mísila hluboká, palčivá nenávist, se naklonila dopředu a oznámila svůj záměr. „Poslední čtyři roky sis žila v naprostém klidu, Sloane. Je ale načase, aby ten klid násilně skončil. Hodlám si nemilosrdně vzít zpět naprosto všechno, co mi patří.“

Sloane se stáhla zpátky do polštářů a v hlavě jí divoce šrotovalo. Vzít si všechno zpět? Chce mi ukrást dvojčata?

Clařin pohled ztemněl do něčeho stvůrného. „A přísahám, že tě přinutím zaplatit krví za tragickou smrt mých malých dětí.“

Smrtící hrozba se zařízla neuvěřitelně hluboko, ale stejně tak rychle se přes Sloaninu zběsilou mysl přehnala náhlá, obrovská vlna nesmírné úlevy. Clařina slova potvrdila jednu zásadní věc. Plně věřila, že její děti zemřely při porodu. Clara neměla ani tušení, že ta přísně střežená dvojčata rodiny Vanceů jsou ve skutečnosti její. Sloane si s naprostou jistotou uvědomila, že Clara nemůže tu výbušnou pravdu znát, a děkovala svým šťastným hvězdám, že Kaelen Vance drží existenci dětí v přísné tajnosti.

Přesto Sloane věděla, že nemůže Claru nechat naživu dost dlouho na to, aby tu pravdu odhalila. Své zlověstné, vražedné úmysly plynule skryla za masku smutku a předstírala nevinnost a žal.

„Claro, co to říkáš?“ ohradila se Sloane jemně a roztřesenou rukou si setřela slzu. „Tvá miminka zemřela ve chvíli, kdy se narodila. Jsem jejich teta. Jak bych jim vůbec mohla ublížit? Sama jsem ty drobné dětičky pohřbila vlastníma rukama. Dokonce jsem jim nechala postavit náhrobky a každý rok jsem ty jejich opuštěné hroby věrně uklízela.“

Sloane pozorovala Clařin ztuhlý postoj a všimla si surové bolesti, která se jí mihla v očích. „Je to na odlehlém místě,“ nabídla Sloane váhavě. „Je těžké popsat, kde přesně na východním předměstí to je. Ale mohla bych tě tam zítra sama vzít.“

Clara se postavila s děsivou, bleskovou rychlostí. Těžká židle drsně zaskřípala o podlahu. Než Sloane stačila vůbec mrknout, Clara se vrhla přes skleněný stůl a hrubě ji popadla za drahý límec košile.

„Kde jsi je pohřbila?“ vyžadovala Clara zlomyslně a její drtivý stisk zakroutil látku na Sloanině krku. „Řekni mi to přesné místo!“

Claru čtyři roky pronásledovaly nekonečné, trýznivé noční můry, ve kterých se zjevovaly její ztracené, modročerné děti, a ona tak zoufale, intenzivně toužila navštívit jejich hroby. Potřebovala je vidět, aby alespoň o zlomek utišila své krvácející srdce. Ale i když hrozilo, že ji ten hluboký žal pohltí, její železné odhodlání zůstávalo naprosto neústupné. Nikdy neodpustí lidem, kteří zapříčinili jejich předčasnou smrt.